Česká lékařská terminologie

Nedávno se nad jazykem české naučné literatury pozastavil japonský student češtiny. Snažil se osvojit si pojmenování všeho, co souvisí s lidským tělem, a zaskočilo ho, že deminutivum od slova stolice označuje něco tak zásadně odlišného...

Českému čtenáři je ihned jasné, jakou souvislost má každý z uvedených názvů s nábytkem sloužícím k sedění. V prvním případě jde o přenos významu na základě metonymie (vnitřní souvislost), v druhém případě na základě metafory (vnější tvarová podobnost). Cizinec je ovšem podobnými záludnostmi v naší terminologii zmaten. Od termínu se totiž očekává, že bude především splňovat obecné požadavky na něj kladené: jednoznačnost, přesnost, ustálenost, nosnost a neexpresivnost.

K objasnění určité svéráznosti české lékařské terminologie (včetně jevů nevyhovujících obecným požadavkům) je třeba vzít v úvahu, že se spontánně vyvíjela a přetvářela zhruba 1000 let a že téměř vždy stála ve stínu terminologie latinské. Výjimkou v tomto smyslu bylo pouze národní obrození, v němž dočasně získaly prvenství termíny skutečně české.

Terminologie jakožto jádro odborné stylové vrstvy spisovného lexika proniká mimo hranice této vrstvy a ovlivňuje stylové vrstvy další. To lze tvrdit i o české terminologii lékařské, jejíž počátky spadají již do doby prvního českého písemnictví, avšak její odborně zpravovací funkce se plně rozvinula teprve v polovině 19. století.

Jak se česká lékařská terminologie vyvíjela

Jde o terminologii jednoho z nejstarších oborů lidské činnosti, která obsahuje množství lexikálních prostředků, odrážejících nejen různé fáze vývoje naší společnosti, ale zahrnujících i termíny z jiných oborů lidské činnosti, které k lékařství či léčitelství měly vztah. Pojmenování částí lidského těla i různých neduhů se vyskytují již v nejstarších památkách našeho písemnictví. První dochovaný spis tohoto typu z území Čech pochází z přelomu 9. a 10. století (je psán cyrilicí a opírá se o učení Aristotelovo).

Bohatší jsou pochopitelně středověké prameny, zejména rukopisy lékařských děl uchovávané v klášterech. V Praze již za vlády Přemysla Otakara I. vznikla hodnost královského lékaře, i když léčebné výkony prováděli převážně holiči a ranhojiči. Už v období raného středověku existovaly 3 typy institucí, jež byly výsledkem charitativní sociálně zdravotní politiky v českých zemích:

• špitály (zmíněny již v Dalimilově kronice),
• infirmaria - klášterní nemocnice pro mnichy,
• leprosaria - nemocnice pro malomocné.

Průměrný lidský věk ve 14. století byl 17 let. Spisy lékařského zaměření se v Čechách objevily ještě před založením lékařské fakulty (práce Klaretovy, Olomoucký rostlinář). Některé z původně terminologizovaných českých výrazů postupně přecházely do běžné mluvy. Je ovšem třeba podotknout, že jazyk lékařů byl v úzkém kontaktu s latinou už tenkrát. Pacient lékařům většinou nerozuměl ani slovo.

Úroveň znalostí vnitřního lékařství v 15. století zachytil Sborník lékařských rukopisů bratra apatekáře řádu sv. Františka. Výklad českých termínů poskytuje překlad Rukopisu podle Rhazesova učení z 1. pol. 15. st. Uvádím pár hesel: jáhla (vyraženina na těle k jáhlám podobná), kostřec (poslední kost hřbetnice - dnes kostrč), zásteh (zašití rány), zbroj (penis).

V 16. století ustoupila lepra, nemocí renesance se stala syfilis. V epidemii se r. 1529 rozšířil tzv. "anglický pot" (puchýře na těle, vysoké horečky) a později i spála. Roku 1562 vydal Ferdinand I. protiinfekční nařízení, v nichž zakazuje v dobách epidemií svatby, prodej kořalky, starého šatstva a nezralého ovoce a rovněž chov vepřů. Koncem tohoto století lékařské studium zaznamenalo značný rozvoj. Průměrný věk obyvatelstva činil již 20 let. Byla vydána řada lékařských spisů. Kromě monotematických děl čistě praktického rázu (M. Klaudián, překlad Rosslinova spisu Zpráva ženám těhotným a babám pupkořezným netoliko prospěšná, ale taky potřebná) se objevovaly i spisy zabývající se celkovým přístupem k životu (např. Daniel Adam z Veleslavína r. 1587 upravil a vydal veršovaný překlad naučení vedoucích k zachování střídmého života od lékařů salernské školy). V té době byla rovněž zavedena funkce městského lékaře, městského chirurga a porodní báby. Lékaři však neměli řádné odborné vzdělání (na rozdíl od doktorů - absolventů univerzity).

Na ukázku uvádím několik dnes již nepoužívaných termínů z této doby. Křišťana z Prachatic Kniha lékařská z roku 1544: blivačka (nemoc, když ze žlázy žaludkové plina přicházejí), pěnokrevnost (cholera), soplivka (ozhřívka, temnost očí, šlak). Wolkenbergra Růžová zahrádka z roku 1576: spolubřišný (spolubřišní bratři, dvojčata), vyřezanec (dítě, které bylo vyjmuto císařským řezem).

Teprve v 17. století (1623) byli na Univerzitě Karlově jmenováni první tři čeští profesoři lékařství. V následujícím období se pak znalosti graduovaných lékařů výrazně rozšířily. Z té doby pocházejí spisy J. A. Komenského Janua linguarum reserata a Orbis pictus, které obsahují většinou dnes již nepoužívané výrazy: flus (bolest v muskulu od zacpané ve sklípkové tkanině vlhkosti, rheuma), míkter (tlustá mázdra) a další. Naproti tomu zde najdeme např. termín jícen (požerací trouba), užívaný v tomto významu dodnes, a termín lýtko (oblá, masitá, ke spodu ubývající částka tělná mezi příhbím a hlezny), který rovněž přežil do současnosti, přestože již J. Jungmann jej považoval za zastaralý.

V 18. století byly nemoci systematicky roztříděny na jednotlivé řády, čeledi, rody a druhy (vycházelo se z Linného třídění rostlinné říše). Např. zimnice každodenní, třídenní, čtvrtodenní; prostá, složená; suchá, horká...).

Až koncem 18. st. a v první polovině 19. st. nastalo v Praze bouřlivé budování nových nemocnic. Připomeňme alespoň porodnici u sv. Apolináře, ústav pro choromyslné v Kateřinské ulici, dětskou nemocnici u kostela sv. Lazara, Klárův ústav slepců aj. Je však třeba konstatovat, že zdravotničtí pracovníci tohoto období měli na snížení nemocnosti jen nepatrný vliv. Graduovaných doktorů bylo v českých zemích několik desítek, početnější byli kamenořezci, kýlořezci, dentisté, báby pupkořezné a porodní.

V 19. st. se proti synonymii, která byla přirozeným důsledkem živelného rozvoje české terminologie, a tedy i proti předčasné normalizaci terminologických systémů, vyslovil Josef Jungmann (v dopise A. Markovi ze 7. 5. 1820): "Někteří žádají, abychom se usnesli v termínech a ne jeden tak, druhý onak pokračovali; ale já nenávidím samovládu v literatuře a rád vidím a slyším cizá mně i odporná mínění; čas z toho, co býti má, ustanoví, ač ovšem, počáteční svornost v terminech prospěšnější býti neupírám."

Národní obrození přineslo skutečný rozvoj české lék. terminologie, její rozčlenění na jednotlivé obory, obohacení okolními slovanskými i neslovanskými jazyky a další zásadní změny. Z polštiny např. byly přejaty výrazy (viz Jungmannův slovník): dvanáctnice (částka střeva nejbližší žaludka), cholera (nemoc suchá a vlhká), horečka (hlavnička, zimnice). Vytvářela se též nová slova z domácích výrazových prostředků, zejm. nejrůznější složeniny jsme si zvykli spojovat s představou obrození. Zatímco bolekyčlost či slabohlednost nám už dnes znějí komicky, slzovod, vejcovod atp. používáme běžně. Výrazy pupkatost a slaninovatost byly utvořeny stejným způsobem, a přece přežil jen první z nich (i když k odbornému termínu má dnes daleko i on).

Za zmínku by stálo mnoho prací z tohoto terminologicky plodného období, uvedu alespoň Pitevní atlas Václava Staňka z r. 1840 a Slovník lékařské terminologie, který vydal Spolek lékařů českých r. 1863.

V obrození bylo do lékařské terminologie přejato mj. i mnoho slov z běžné mluvy neodborníků: davice (vřed, který v hrdle zaléhá), chřpenina (neduh, dnes chřipka), maroda (churavý vojín - po hraběti z Merode za Ferdinanda III., kterýž vedl pluk svobodníků za vojskem plenících), ošinutí (podvrtnutí nohy), pelikán (nástroj k trhání zubů), podvrženec (praví se též o nezdařilém na těle neb na duši člověku, zvláště který má dědičnou neb vrozenou tupost smyslu), strboul (sval), záraza (nákaza). Některá z nich se jako termín dochovala do současnosti (očkování), jiná se vrátila do běžné mluvy (modřina).

Pro rozšířené nemoci existovalo v té době i několik termínů: tuberkulóza - churaviny, úbytě, souchotiny, hubeniny; neštovice - granát, ošpice, osutiny. Např. pro označení oční duhovky se v národním obrození synonymně užívalo tří termínů: duha (z lat. iris), oční hvězda (z něm. Augenstern) a původního českého obloha.

Úloha české lékařské terminologie v současnosti

"Není nutné zvlášť zdůrazňovat, že potřeba základních znalostí latiny, do jisté míry i řečtiny je pro studium medicíny samozřejmým požadavkem. Vždyť celá lékařská terminologie je latinská a z velké části i řecká, překladů do češtiny se užívá jenom velmi zřídka, ba naopak je žádoucí seznámit se s internacionální formou."

J. Kábrt - V. Valach: Stručný lékařský slovník, Praha 1984

Citát vystihuje postavení češtiny v současném odborném vyjadřování českých lékařů: význam češtiny v dnešní lékařské praxi je ryze periferní. To se vztahuje i na lékařské zprávy, pokyny lékařů pro lékárníky na receptech apod.

Zatímco německých termínů se v době národního obrození definitivně přestalo užívat, latina a řečtina se koncem 19. století do odborné lékařské praxe vrátily. Krom toho stále větší uplatnění v lékařství nachází angličtina, zejména tam, kde se využívá přístrojová technika.

V úřední lékařské dokumentaci se české výrazy používají pouze při popisu subjektivních potíží pacienta. Lze však hovořit o určitém souboru termínů, jež se v odborném vyjadřování vžily víceméně v české podobě: císařský řez, děloha, lebka, obratel, šlacha, žlučník,... Tyto a další termíny se objevují nejen při komunikaci lékařů s pacienty, ale i mezi odborníky. V komunikaci lékařů a zdravotních sester se navíc šíří užívání nespisovných slangových termínů (pacoš, anča).

Zajímavé jsou staré české termíny, u nichž došlo k posunu významu, i když jejich forma zůstala beze změny (průdušnice - v době národního obrození "potová dírka", dnes trachea).

Krom toho existují výrazy, které byly v době nár. obrození terminologizovány, avšak dnes se vyskytují pouze v neodborném vyjadřování (kříž, ohryzek).

Zdroje české lékařské terminologie

Je známo, že to byly překlady cizích termínů, adaptace starších českých výrazů a přejímání z blízkých slovanských jazyků. (Germanizmů je v lékařské terminologii díky očistným snahám Jungmannovým poměrně málo.) Dalším zdrojem bylo obrozenské tvoření neologizmů (zejm. složenin - hanbykost, žilobití aj.).

V současném lékařství se dává přednost sdruženým pojmenováním, která podporují systémovost, přesnost i vyšší míru popisnosti (např. mrtvice mozková - ictus apoplectitus cerebri).

Čeština, nebo latina?

Nepřímým podnětem k napsání článku byl vlastně dotaz výše uvedeného znění. Po bližším prozkoumání situace je třeba konstatovat, že oba jazyky mají svoji specifickou funkci. Je jisté, že situaci vyžadující kontakt s pacientem lépe poslouží čeština, avšak všechna kritéria kladená na terminologii vždy nesplňuje. Od pčátku 20. století přibývá kontaktů mezi lékařů různých národností a vzrůstá požadavek mezinárodní srozumitelnosti. Proto jsou podstatnou součástí české terminologie internacionalizmy, jak nepočeštěné (převzaté přímo z latiny či řečtiny), tak zejména počeštěné (infarkt myokardu) v rovině pravopisné, zčásti i hláskové a tvarové. Mnohé z nich dnes ani nemají český ekvivalent. Domnívám se, že konečné slovo v řešení tak závažné otázky nepřísluší jazykovědcům, ale především uživatelům terminologie.¹⁾