Milostné listy

Z hloubi mluveno, člověk vidí věci i lidi, jen když je miluje. Marně se tvrdí, že milenci pohlížejí na sebe v oslnění illuse, kterou na ně hází žádost; jenom milenci v nejčistších chvílích své lásky vidí se jak jsou, totiž krásní; neboť vidí se nejen ve viditelné části své bytosti, ale v mocnější, do sféry našeho světla nevtělené části neviditelné, která pracuje, aby se stala tělem v druhém čase. Nikdo nemůže vystihnout krásu toho, čeho nemiluje. Tak praví Otokar Březina v eseji Zrcadlení v hloubce. V polovině osmdesátých let do českého výtvarného umění razantně nastoupili mladí, tehdy většinou ještě studenti Akademie výtvarných umění. Tento nástup byl vyvolán i tušením konce starých pořádků, a to nejen v úzkém smyslu naší tehdejší situace. Prostě vypukla u nás postmoderna. Nástup to byl divoký, expresivní, vášnivě barevný, všechna pravidla a zvyklosti narušující. Byl to pokus uskutečnit zdánlivě nemožné, byl to i protest proti tomu, že 'nic nejde', protest vedený spíše opakem: 'cokoli jde', 'anything goes', jak zní slogan Paula Feyerabenda. A byl to pokus úspěšný: podařilo se uskutečnit řadu Konfrontací, byť někdy jednodenních, nebo dokonce jednonočních, v opuštěných domech, na dvorcích (kde to možná umění svědčilo lépe než třeba v Belvedéru). Z těchto Konfrontací vzešla i skupina Tvrdohlavých, která si rychle získala respekt. Myslím si, že to byly tyto Konfrontace, které podnítily střední generaci k razantnějším skupinovým vystoupením. Obdobný pohyb se u mladých objevil i na Slovensku a slovenští výtvarníci, mezi nimi i Laco Teren, se objevili na VI. konfrontaci v Praze-Vysočanech.

Pak počáteční divoká barevnost a expresivita ustoupila k něčemu, co bych nazval 'archetypy banality'. Řeč symbolů, chvílemi ironická, chvílemi hádankovitá, byla mnohem nejednoznačnější a mnohovrstevnatější, než aby byla postižitelná nějakou ikonografií. To je ale také jeden z rysů postmoderny.

U Laco Terena, jehož tvorbu jsem už nemohl sledovat přímo (s výjimkou výstavy Predjarie r. 1990 v Praze), došlo k dalším proměnám, k posunu k malbě duchovnější, jež se však podstatně odlišuje od pokleslého žánru 'duchomalby' či krasomalby rádoby meditačních obrazů. Poslední Terenův cyklus obrazů nese název Milostné listy. Jsou provedeny technikou 'air brush', jíž se dosahuje oné nehmotnosti a vzdušnosti. Při prohlížení těchto obrazů mne napadl Březina. Že je to trochu příliš postmoderní? Ještě přidám: napadlo mne také, že ono slavné Feyerabendovo 'anything goes' je přes všechen jeho ateizmus v hloubce augustinovské: Miluj, a pak dělej, co chceš, anything goes. A konečně: ty nejkrásnější vědecké eseje, nejsou to vlastně i listy milostné?