Josef Charvát a jeho svět

Po nějaké době jsem znal každý pohyb na protivné straně fronty. Klidno nebylo. Italové věděli, že se chystá ofenziva, naši věděli, že Italové stahují posily. V jednom kuse se ozývala dělostřelecká palba, jednotlivé baterie se nastřelovaly, nebo se pokoušely ničit určitý objekt. Netrvalo mi dlouho a naučil jsem se rozeznávat sluchem nejen o jakou ráži jde, ale kam přibližně dopadne granát. Akustická vlna se šíří rychleji, než kolik potřebuje v balistické křivce projektil, čili odpal děla jsem slyšel dřív než dopad granátu. Metodou zkoušky a omylu jsem se pak naučil poznávat podle zvuku odpalu, jestli se střílí nalevo ode mne nebo napravo, jestli střela dopadne před nás nebo za nás atd. Většinou jsem se tedy ani nevzrušoval, když na nás stříleli. Italové zřejmě věděli, že ofenziva začne co nevidět, a intenzita jejich bombardování se stupňovala. A pak se jednou stalo, že jsem uslyšel odstřel italského těžkého děla, který byl divný , nemohl jsem ho lokalizovat a nevěděl kam střela dopadne. Napadlo mi, že snad na Tolmín, a abych lépe viděl, nahnul jsem se na své vysoké židličce (podobné barovým stoličkám) k pozorovací střílně, odkud bylo na Tolmín lépe vidět. To mi zachránilo život. Střela byla totiž určena přímo na náš kryt a dostali jsme plný zásah. Obrovský tlak vzduchu mne z vratké pozice na stoličce vyhodil dřív, než mne mohly zasáhnout střepiny granátu, a sletěl jsem otvorem kolem žebříku mezi zděšené telefonisty o patro níž. Exploze byla strašná, vzduch plný štiplavého kouře a smradu, horní betonová deska zmizela a viděl jsem jen oblohu. Velký pozorovací dalekohled byl na třísky. Kupodivu dolní telefonní aparáty fungovaly, protože jejich kabely byly vyvedeny zadním tunýlkem a unikly zásahu. Vzal jsem tedy telefon a hlásil na divizi, že jsem právě dostal přímý zásah, velkým dalekohledem že už pozorovat nemohu, ale že pokračuji malým polním kukátkem, které mám k dispozici. Když druhého dne přišla komise zjistit, co se stalo, a hlásil jsem se služebně, podíval se na mne neznámý vyšší důstojník, neřekl nic, ale za 3 dny jsem dostal bronzovou medaili Za statečnost. Na velitelství baterie jsme to řádně oslavili až za několik dní, po ofenzivě, když jsme dobyli spoustu italského chlastu...

Vracím se k sočské frontě. Trvá-li poziční válka dlouho, vyvinou se jisté zvyky. Např. nestojí za to střílet po jednotlivci, který náhodou jde někam, třeba na latrinu apod. Tím méně střílet po něm těžším kalibrem. Proto mne Italové uvedli do zuřivosti, když jsem jednou stoupal od Huda Južna po stráni k pozorovatelně. Začali po mně střílet horským dělem! Dělo mělo malý kalibr, tuším 5 cm, ale bylo velmi razantní, s tak plochou balistickou křivkou, že hned po zaslechnutí odstřelu následoval dopad. Proto se mu ve frontové hantýrce říkalo čim-bum . Toto dělíčko jsme tedy neměli rádi a nevím, co to Italy napadlo, začít střílet přes údolí po jednotlivci. Musel jsem chtě-nechtě za hřeben do jakési struhy, ale i tam po mně pak ti neslušníci poslali na slepo pár těžších kalibrů. Už jsem řekl, že jsme italskou armádou celkem pohrdali. Monarchie proti nim s oblibou nasazovala bosenské jednotky. Na práci Bosňané nebyli, ale když šlo o Italy, byli ochotni jít na nůž (moudrý velitel věděl, že mají před ofenzivou fasovat rum - bosenské pořekadlo totiž pravilo nema ruma, nema šturma ). Byli to svérázní vojáci. Jednou jsem byl poslán k nějaké rekognoskaci do první linie v úseku Sveta Maria. Půda tam byla hlinitá, zákopy byly hluboké a podle pravidel války cik-cak. Najednou dopadla italská mina asi 30 kroků ode mne vpravo. Nic se mi nestalo, protože zákop se lomil a byl jsem chráněn před úlomky z boku. Ale stál tam nedaleko bosenský vojáček, kterého to naštěstí nezabilo, jen zasypalo mokrou hlínou. Nechtěl jsem věřit očím, když Bosňáček střásl ze sebe hlínu, vyskočil na předprseň zákopu a zaťatou pěstí hrozil na nepřátelskou stranu s výkřikem Jebem tě Cadorna ! (to bylo jméno vrchního velitele italské armády). Už jsem se zmínil, že na práci moc nebyli. Když nám měli vykopávat jámu pro naši houfnici, měl jsem službu a šel jsem se podívat, jak práce pokračuje. Byl studený sychravý den, drobně pršelo. Nasazení Bosňané nebyli u lopaty ani jeden, seděli všichni svorně vedle sebe na bobku nad silnicí se spuštěnými kalhotami a nahatými zadky, jako když jdou na stolici. Nic jim nevadilo, že na ně prší, jen když nemuseli makat! Naštěstí už jsem ovládal tolik šťavnatých frází z jejich jazyka, že jsem je nakonec přece jen přiměl k práci.

Při tomto vypravování páté přes deváté ještě slovo, jak jsem se včas naučil některým trikům. Tehdy se pěstovala tzv. bubnová palba (Trommel-Feuer), kde stovky děl střílely nepřetržitě na některý úsek fronty, buď proto, že tam naši chystali ofenzivu, nebo proto, že jsme naopak chtěli zabránit postupu nepřátelské pěchoty (zavírací palba, Sperr-Feuer). Užívaly toho obě strany. Když jsem poprvé byl nucen proběhnout zavírací palbou, vyšel jsem z matematické úvahy. Při rozptylu střel je málo pravděpodobné, že se další granát strefí přesně do téhož místa jako předešlý. Zalehl jsem tedy, čekal až dopadne nejbližší granát a skočil do teplého trychtýře, vyčkal dalšího granátu, a takovýmto systémem přískoků jsem to absolvoval. Rozumí se, že to vždycky nevyšlo.