Hypertext aneb o umění cestovat odněkud někam

Jedete-li autobusem ze Strakonic do Prahy, míjíte těsně před Čimelicemi po levé straně odbočku stíněnou staletými lipami, vlevo mez pole, vpravo zeď hřbitůvku, na jejím rohu podstavec, na jakém by měla stát (ale nestojí) barokní socha; mezi tím vším polní cesta, šedožlutě uježděná pukající země nebo bezedné bláto (podle počasí), s čupřinou sešlapané trávy uprostřed. Z perspektivy autobusového sedadla dohlédnete až k obzoru, který je blízko, co by kamenem dohodil, protože naše cesta se ztrácí za oblým hřbetem kopečku tak nizounkého a povlovného, že si snad ani nezaslouží být na mapě; je ale dost velký na to, abychom přes něj neviděli a abychom si mohli nanejvýš jen domýšlet, kam cesta vede (1).

Divíte se, co znamená ta jednička v závorce? Podobně jako holý podstavec, na kterém kdysi stávala barokní socha, je ozávorkované číslo rozcestníkem. Můžete číst dál, nebo můžete pokračovat odstavcem, který začíná stejnou číslicí v závorce (2). Takhle:

(1) Na konci naší polní cesty může čekat lán strniště s předloňským stohem nebo rozkošné údolíčko plné květů a klíšťat nebo třeba pohádkový zámek i se Šípkovou Růženkou. Nevím; nikdy jsem nevystoupila z autobusu jenom proto, abych se mohla podívat (3).

(2) K čemu je dobrý text rozkouskovaný rozcestníky v závorkách? Například k tomu, abychom si ukázali, jak vypadá text neomezený linearitou. Tak totiž zní definice hypertextu, onoho „zázračného“ formátu, kterého dnes využívá významná část databází

přístupných prostřednictvím celosvětové pavučiny propojených počítačů (čili World Wide Web alias W3 – viz Vesmír 74, 425, 1995/8). Tedy: hypertext je text, který obsahuje odkazy na jiná místa uvnitř sebe sama; odkazy jednak umožňují hypertext bezmezně rozšiřovat, jednak dovolují čtenáři pohyb po hypertextové databázi libovolným směrem (4).

(3) Na rozdíl od hypertextu je skutečný život omezen linearitou: v autobuse buď jedu, nebo z něj vystoupím. Vystoupím-li, musím zůstat v polích u Čimelic, dokud nepřijede příští spoj, v lepším případě pár hodin, v horším do rána (5). Za to mi ukojení zvědavosti nestojí (1).

(4) Naše papírová nápodoba hypertextu není ovšem dokonalá. Uspořádání tištěné stránky samo o sobě udílí textu přinejmenším začátek a konec. Elektronická forma hypertextu má větší počet začátků (do databáze lze vstoupit z více míst) a každý odkaz otevírá samostatnou stránku, která by mohla být právě tak první, jako poslední (6). „Opravdová“ (tj. elektronická) hypertextová databáze není řídce rozvětveným lineárním vyprávěním (či sledem stránek), ale prostorem, v němž lze téměř bez omezení vyhledávat nové a nové cesty, nová a nová čtení (3).

(5) Ať už cestujeme kurzorem myši po hypertextových stránkách, nebo prstem po mapě, nebo autobusem po vlastech českých, jedno zůstává neměnně přímočaré a nevětvené: náš čas. Vystoupím-li z autobusu v polích před Čimelicemi, možná tam zůstanu sedět do rána. Nechám-li se unést zvědavostí a příliš mnoha rozcestníky hypertextu, zůstanu třeba sedět do rána před blikající obrazovkou... Posuďte sami, stojí-li za to ukojení zvědavosti (6). Raději si necháme zdát o těch úžasných objevech, které čekají za obzorem, až vystoupíme z autobusu – nebo až si na obrazovce vybereme ten správný odkaz (1).

(6) Musíme si prostě zvyknout na pomyšleni, že v hypertextové databázi, tak jako ve skutečném životě, můžeme projít jen zlomek z ohromného množství cest, které se před námi otevírají (5). V hypertextu se dá bloudit stejně snadno jako ve skutečnosti (1).

Dočetli jste až sem? Gratuluji!