Září ve vědě

Gen dětského nočního pomočování?

Tým dánských vědců soudí, že objevil na 13. chromozomu gen odpovědný za noční pomočování dětí starších šesti let. Tato porucha má postihovat ještě 10 % sedmiletých dětí.

V našem Lékařském repetitoriu se dočítáme, že jde o bezděčné pomočování, které nepřestává u dítěte ani po čtvrtém roce života. A že dnes je nejrozšířenější názor, že jde o prosté opoždění nebo zadržení vývoje kontroly močení, podobně jako u některých opoždění ve vývoji řeči, čtení, psaní apod. Nicméně se tu už píše, že rodinný výskyt nočního pomočování naznačuje možnost vrozené strukturální nebo funkční vady soustavy. Běžný názor ovšem je, že tu rozhodující roli mají výchovné chyby...

Tým tvrdí, že ve skutečnosti k nočnímu pomočování dochází proto, že ledviny postižených dětí v noci produkují více moči – jejich hypofýza nevytváří dostatek protidiuretického hormonu, vasopresinu.

Tento hormon, vytvářený zadním lalokem hypofýzy, reguluje obsah vody v těle.

Takže spíše než nevhodnou výchovu máme vinit vadný gen?

Dánové přiznávají, že nález bude nezbytné ještě potvrdit dalším výzkumem toho, zda se noční pomočování dětí skutečně v některých rodinách dědí.

Další gen vyvolávající Alzheimerovu chorobu?

Mezinárodní skupina lékařů našla na 14. chromozomu gen, který je patrně odpovědný za vznik 70 % všech forem Alzheimerovy choroby. Tento gen byl v podezření už od r. 1992 a jde o třetí gen, o kterém je prokázáno, že hraje svou roli v dědičnosti choroby. Roli produktu genu – proteinu S 182 – v membráně bude nutno teprve prozkoumat.

Proti rakovině protein z mléka?

Že kojení chrání děti před infekcemi, je už dávno spolehlivě ověřený fakt. Ve Švédsku nyní přišli na to, že lidské mléko může působit i proti zhoubnému bujení. Anders Hakansson a jeho kolegové na Univerzitě v Lundu to zjistili náhodně, když studovali, jak kojení chrání kojence před infekcemi dýchacích cest a střev. Snažili se izolovat z lidského mléka látku, která působí zhoubně na bakterie a viry. Přitom odhalili, že ve styku s mlékem v určité situaci začaly rakovinné buňky chřadnout a za půl hodiny až hodinu umíraly. Mléko odstartovalo programovou buněčnou sebevraždu. Dalším výzkumem objevili, že účinnou látkou v lidském mléce by mohl být protein alfalactalbumin. Zdá se, že protein v určitých podmínkách zabíjí nezralé rakovinné buňky, zatímco nechává zralé zdravé buňky nepoškozené. Proč k tomu dochází, vědci nevědí, určitou roli tu patrně hraje vápník. Další výzkum by možná mohl vést k nadějnému výsledku – vždyť třetina rakovinných onemocnění je působena právě selháním programové sebevraždy buněk.

O stáří vesmíru se diskutuje dál...

Se svým příspěvkem přišli Peter Nugent s kolegy z Oklahomské univerzity a Peter Hauschildt z Arizonské státní univerzity. Došli k tomu, že vesmír musí být starý 20 miliard let a že tedy ve skutečnosti ve vesmíru nejsou hvězdy starší než samotný vesmír. Tento rozpor uváděl laickou veřejnost, ale i samotné astronomy do trapných rozpaků.

Hubblova konstanta, „měřítko“ rozpínání vesmíru, se určovala dosud převážně studiem cefeid, pulzujících proměnných hvězd v blízkých galaxiích.

Loňská měření cefeid dováděla k závěru, že vesmír by měl být starý 8 – 11 miliard let. A nejstarší hvězdy by přitom měly být staré až 15 miliard let.

Americká skupina využila k výpočtu Hubblovy konstanty novější postup, založený na studiu chování plynných obálek obklopujících vybuchující hvězdy – supernovy. Analýzou proslulé supernovy 1987A došli k takové hodnotě Hubblovy konstanty, že z ní vyplývá věk našeho vesmíru 20 miliard let. Byl by tedy starší než nejstarší hvězdy...

Galileo v prašné bouři

Že se meziplanetární stanice Galileo na své cestě k Jupiterovu světu patrně střetne s meziplanetárním prachem, její konstruktéři předpokládali, a to především v pásu planetek, asteroidů. Skutečně k tomu došlo, ale v nepatrné míře – s jednou částicí o průměru 0,01 – 0,1 mikrometru se detektor částic setkal jedenkrát za tři dny. Nicméně už sonda Odyseus, určená k výzkumu polárních oblastí Slunce, se při přiblížení k Jupiteru r. 1992 potkávala během dvou dnů až s 300 částicemi...

Stanice Galileo zaznamenala zvýšenou koncentraci meziplanetárního prachu již v průběhu jednoho dne v červnu 1994, a to celkem 21 částeček. Později proletěla dalšími dvěmi mraky prachu – zaznamenala 400 impaktů v průběhu 11 dnů v prosinci a lednu, a několik set střetů v průběhu tří týdnů v březnu a dubnu.

A nyní tedy byla Galileo ve vzdálenosti 55 milionů km od Jupitera zasažena přímo prašnou bouří. V červnu během jediného dne zasáhlo čidlo sondy na 20 000 prašných částic. Pracovnice Jet Propulsion Laboratory v Pasadeně Carol Polanskeyová sleduje přístroj k zaznamenávání srážek s částicemi prachu už šestý rok a náhlá sprška byla pro ni skutečně vzrušující... Prokázalo se téměř s jistotou, že tento proud prašných částic je skutečně spojen s Jupiterem – přichází jednoznačně směrem od něho.

Částečky jsou natolik drobounké, že sondu poškodit nemohou. Proč však od Jupitera přicházejí? Patrně získají elektrický náboj, a pak jsou urychleny planetárním magnetickým polem natolik, že mohou uniknout gravitaci planety.

Astronomům teď nezbývá než zjistit, zda prach pochází ze samotné planety Jupiter, nebo z jeho prstenců či měsíců. Proto bylo detektoru částic přikázáno, aby přenášel naměřené údaje třikrát denně.

Mezinárodní plovoucí kosmodrom?

V září proběhly v ruském kosmickém středisku v Kaliningradu u Moskvy mezinárodní rozhovory o možnosti vytvořit u Havajských ostrovů základnu pro vypouštění užitečného nákladu na oběžnou dráhu kolem Země.

Proč, když existující kosmodromy nejsou zcela vytíženy? A když se rakety budou muset dovážet k západnímu pobřeží Severní Ameriky? Výhodou je umístění v rovníkové oblasti, čímž se zlevňují energetické nároky na nosné rakety. Dosud existuje jediný kosmodrom v oceánu – italský u Keni.

Nový projekt se začal rýsovat r. 1992 na základě jednání americké společnosti Boeing a ruského Raketokosmického podniku Eněrgija. K programu se chtějí připojit i ukrajinská konstrukční kancelář dopravního strojírenství a norský výrobce lodí.

Norové by dodali samotný plovoucí kosmodrom přetvořený z plošiny pro dobývání ropy z mořského dna. Zajistili by i několik potřebných plavidel pro řízení a sledování letu raket. Kosmodrom by kotvil u USA a ke startům by plul k Havajskému souostroví.

Mezinárodní podnik by měl být koncem roku zaregistrován v USA. Jestliže by Norové dodali základnu a lodi, Ukrajinci rakety Zenit i startovací zařízení a Rusové motory raket, společnost Boeing, vlastnící 50 % všech akcií, by se zabývala obchodními záležitostmi, marketingem, obstaráváním zájemců, finančními operacemi...

Dosud se ovšem neví, zda cena startu bude finančně přijatelná. Rusové jsou naplněni optimizmem – věří kvalitě společnosti Boeing. Peněz je však stále málo a tak iniciátoři pošilhávají po fondech OSN. Ty však na rozdávání příliš nemají.

Japonci začínají ohrožovat své dobré zdraví

Koncem srpna vydala v Japonsku Asociace japonských nemocnic zprávu, která obyvatele této země příliš nepotěšila a nás varuje. Západní způsob stravování a životního stylu, který se v této zemi šíří, způsobuje, že se zdraví obyvatelstva zhoršuje.

Procento Japonců, kteří mají problémy s žaludkem, ledvinami a hladinou cholesterolu, v uplynulém desetiletí stouplo. Odráží se to na „osobních účtech zdraví“ (o kterých se u nás nyní diskutuje, zda je zavést či nezavést, zda by nás přinutily či nepřinutily pečovat o vlastní zdraví svědomitěji). Zatímco r. 1980 mělo v Japonsku svůj účet „čistý“ 30 % lidí, r. 1994 už jen 18 %.

Nejvýraznější vzrůst nemocnosti byl zjištěn v regionu Ósaky a Kobe, kde se výrazně rozvíjel průmysl. Nejzdravější Japonci žijí na severu, na zemědělském Hokkaidu. Rozdíly mezi jednotlivými částmi země se však ztrácejí a nezdravý městský životní styl se stále šíří.

Lékaři vidí vinu v tučném jídle západního charakteru, které zvyšuje hladinu cholesterolu v těle a jehož neblahé účinky se násobí zvýšenou konzumací alkoholu. Japonci jedí stále více masa a mléčných výrobků, i když ještě nedosahují spotřeby Západu.

Lékaři jsou přesvědčeni, že zhoršení zdravotního stavu není působeno stárnutím populace (je známo, že Japonci stále žijí nejdéle ze všech národů světa). Nové tendence zdravotního stavu to ovšem mohou ovlivnit. I v Japonsku se začíná volat po potřebě zdravotnické osvěty.

Car je opravdu carem

Roku 1989 Gelij Rjabov oznámil, že našel místo, kde se nalézají pozůstatky posledního ruského cara Mikuláše II., jeho ženy i tří dcer. Po vraždě r. 1918 byly jejich mrtvoly naházeny v lese u Jekatěrinburgu do šachty. Pak však byly příští den znovu vykopány. Zřejmě se místo nezdálo být dost bezpečné před odhalením. Těla byla převážena dál, aby byla spálena a zakopána jinde. Vůz však uvízl v bahně, dvě těla – careviče Alexeje a jedné z dcer – byla spálena a zakopána. Protože nestačil líh, ostatní těla byla zahrabána přímo u cesty a místo zamaskováno.

Ztotožnění koster, které byly u Jekatěrinburgu nalezeny, s carskou rodinou, vyvolávala zprvu pochybnosti. Rusko využilo spolupráce se zahraničními experty, nejprve ve Spojeném království. Výsledek výzkumu došel k závěru, že s jistotou na 98,5 % jde o těla cara a jeho blízkých (viz článek V. Feráka, DNA Jeho imperátorského veličenstva, Vesmír 74, 385, 1995/7).

To však současné ruské vládě ještě nestačilo. Omyl by byl velmi nemilý v případě, že by došlo k oficiálnímu státnímu pohřbu Mikuláše II.

Pavel Ivanov, pracovník Engelgardtova ústavu molekulární biologie, jeden z nejvýznamnějších ruských odborníků na analýzu molekul DNA v soudnictví, doporučil výzkum pozůstatků carské rodiny v Patologickém ústavu americké armády. Toto pracoviště má stoletou tradici a jeho laboratoř identifikace lidí na základě DNA byla otevřena r. 1991. Věnovala se především určování totožnosti vojáků padlých ve Vietnamu. Soudí se, že jde o nejlepší laboratoř tohoto zaměření na světě. Roku 1994 zde analyzovali DNA údajné dcery Mikuláše II. Anastázie, která zemřela r. 1984. Američtí vědci zjistili, že dotyčná neměla se zavražděnou velkokněžnou ani s carskou rodinou nic společného.

Studium DNA z jekatěrinburských pozůstatků začalo v USA 4. června. K srovnání bylo použito kostí jak členů carské rodiny, kteří zemřeli ještě před r. 1918, tak příbuzných, kteří dosud žijí. Např. byly zkoumány kosti velkoknížete Georgije, mladšího bratra Mikuláše II., který je pohřben v Petropavlovském chrámu v Petrohradě.

Po třech měsících Američané prohlásili, že o pravosti těl cara a carevny naprosto nemají pochybnosti. I jejich tři dcery mají stejný typ DNA, dědičně předávaný v rodině. Touto metodou byla ověřena i spřízněnost carovy rodiny s princem Filipem královské rodiny Velké Británie. Nejasný tedy zůstává osud sedmnáctileté velkokněžny Anastázie a careviče Alexeje, jejichž těla nebyla nalezena. Nicméně při studiu DNA v Americe byla oživena domněnka, že jedna ze tří Mikulášových dcer, zastřelená v Jekatěrinburgu, není devatenáctiletá Marie, ale sedmnáctiletá Anastázie. Možná, že došlo při zakopávání k záměně dívek.

Padesátiletí ruského vojenského atomu

V Rusku si připomínali padesáté výročí vzniku atomového programu. 28. srpna 1945 byl totiž ustaven vládní orgán pro koordinaci veškerých prací v jaderné fyzice i technice. V Moskvě byl k této příležitosti na výstavě předveden model první sovětské atomové pumy.

Ruské noviny se opětovně snaží snížit roli „ruské krádeže amerického tajemství“ na méně významný příspěvek vlastnímu vědeckému úsilí. Jak vypadá historie sovětského jaderného průmyslu očima ruských oficiálních vládních novin?

Program možného vývoje atomové pumy se poprvé projednával na zasedání Státního výboru obrany na jaře 1942. S fyziky Petrem Kapicou a Abramem Joffem bylo jednáno, aby se ujali řízení programu, avšak oba odmítli. A tak volba padla na mladšího Igora Kurčatova. 15. února 1943 Státní výbor obrany rozhodl o založení vědeckého centra pro vytvoření atomové zbraně, nazvaného krycím jménem Laboratoř č. 2 Akademie věd SSSR. Pracoviště bylo umístěno na tehdejší periferii Moskvy. Představa, že se zde zrodilo něco podobného americkému centru pro zkonstruování atomové pumy v Los Alamos, by byla ovšem mylná. V Laboratoři č. 2 pracovalo koncem války v r. 1945 všehovšudy ke stovce vědců a potřebné průmyslové vybavení vůbec neexistovalo. Dnes se toto centrum nazývá Ruské federální jaderné centrum Kurčatovův ústav.

Změna nastala po výbuších amerických atomových pum nad Japonskem 6. a 9. srpna 1945. 20. srpna byl zřízen Speciální výbor, nepodléhající nijak sovětské vládě a podřízený přímo Stalinovi. Skutečným šéfem byl Berija. Úkol byl jasný: vytvořit sovětský jaderný průmysl potřebný ke konstrukci atomové pumy. Výbor měl právo vydávat příkazy komukoli v Sovětském svazu – jakémukoli ministerstvu, instituci, kterémukoli občanovi. Pak byl výbor přejmenován na První hlavní správu.

Ve zpustošeném a vyčerpaném státě byly na výrobu atomové pumy vynaloženy poměrně veliké sumy. Bez ohledu na to, že experimentální reaktor měl k dokončení daleko, byla v liduprázdné tajze zahájena stavba už průmyslového reaktoru A a závodu na výrobu plutonia potřebného ke konstrukci atomových zbraní. Krycí název zněl Základna č. 10. Objekty se stavěly v oblasti, kde nebyly vůbec žádné komunikace, zdroje energie ani aspoň nouzová obydlí. Prvními stavbaři byli vojáci a vězni.

Nutnost takového soustředěného úsilí dnes obhajují ruské noviny těmito argumenty: „Není možné tvrdit, že Sovětský svaz nebyl ohrožován americkým jaderným útokem. Nějak se zapomnělo na to, že už r. 1947 byl v USA rozpracován plán atomového bombardování největších měst a strategických objektů SSSR, a není vyloučeno, že Moskvu mohl potkat osud Hirošimy. Proto J. V. Stalin neustále urychloval atomovou stavbu na Urale. Co znamenaly v té době jeho příkazy, je zcela jasné. A lidé konali neuvěřitelné, plně chápajíce, že jejich práce je otázkou života a smrti státu.“

25. prosince 1946 byla v moskevské Laboratoři č. 2 uskutečněna na pokusném uranografitovém reaktoru štěpná reakce, obdoba toho, co v USA realizoval za války na reaktoru umístěném na proslulém chicagském sportovním stadionu Enrico Fermi.

Ke konci května 1948 se už podařilo do budoucího reaktoru dodat 1 500 tun kovových konstrukcí, 3 500 tun vybavení, 230 km trub, 165 km elektrických kabelů, 3 000 přístrojů... Prvně se rozeběhl reaktor za přítomnosti Igora Kurčatova 7. června 1948.

Současně se v centru Arzamac 16 pracovalo na konstrukci atomové pumy. Když na Základně č. 10 získali dostatek plutonia, byla atomová puma poprvé 29. srpna 1949 vyzkoušena na kazašské střelnici u Semipalatinska.

Základna č. 10 se skrývala později pod krycími názvy Čeljabinsk 40 a Čeljabinsk 65, nyní by se na mapách měla už objevovat jako město Ozersk. Celkem tu bylo vybudováno pět průmyslových atomových reaktorů a chemický kombinát na výrobu plutonia. Roku 1955 se poblíž začal stavět Čeljabinsk 75, nyní město Sněžinsk. Kurčatov zamýšlel udělat z něj dvojníka Čeljabinsku 75, nyní zde pracuje Ruské federální jaderné centrum technické fyziky. V tamním muzeu prý mají i modely všech atomových a vodíkových náloží nejrůznějších typů.

Hlavní konstruktér jaderných náloží B. Litvinov uvedl, že se zde rozpracovávalo i využití atomových pum k mírově zaměřeným výbuchům. Na území Sovětského svazu se uskutečnilo víc než sto průmyslových výbuchů pro hloubení vodních nádrží a kanálů, hasily se požáry vrtů zemního plynu, budovaly se podzemní zásobníky pro zkapalněný plyn i úložiště chemického odpadu. Tyto výbuchy neměly podle Litvinova být provázeny zamořováním okolí dlouho žijícími radioizotopy. Tento fyzik velice lituje, že jim politici už nedovolili atomovým výbuchem odhalit udokanské ložisko měděné rudy, protože dnes je k tomu zapotřebí obrovské množství prostředků i času...

Atomové reaktory vyrábějící na Uralu plutonium byly zastaveny r. 1987. Ale jak se v ruském tisku konstatuje, radioaktivní zamoření zdejší oblasti bude ohrožovat lidi ještě dlouho. Tento přehled už zevrubně vícekrát informoval o katastrofách, které se tu odehrály, a to vinou neodpovědného přístupu nejvyšších míst. Roku 1957 výbuch kontejneru s vysoceradioaktivními odpady zamořil pruh území v délce několika set kilometrů. Radioaktivní odpady závodu se jen tak vypouštěly do jezera Karačaj, a nejen do něho. Radioaktivní látky odtékaly i do říčky Teč s odůvodněním, že se odplaví do Severního ledového oceánu. Neodtekly, usazovaly se v nepříliš velkých vzdálenostech a tak nakonec bylo nutno vysídlit obyvatelstvo dvaceti vesnic. Byly tu vytvořeny umělé nádrže o ploše 80 km² – v nich je uskladněno 400 000 m³ radioaktivních odpadů. Deště zvyšují hladinu poslední z jímek každoročně o 20 cm a tak hrozí, že se odpady vylijí...

Aby se Rusko zbavilo nadbytečného plutonia, chce ve vzdálenosti 10 km od kombinátu postavit Jižněuralskou atomovou elektrárnu s třemi bloky, které by pracovaly s rychlými neutrony. V kombinátu už mají 30 tun plutonia jakožto produktu provozu atomových elektráren. Přichází sem však další plutonium z demontovaných vojenských náloží. Podle názoru atomových fyziků Ural nutně potřebuje elektrárny s rychlými reaktory, aby se zbavil hrozících zásob plutonia – aby měl dostatek elektřiny na jejich likvidaci.

Tisk požaduje: „Na obnovu chrámu Krista Spasitele v Moskvě se peníze našly. A na likvidaci miny pomalého působení, kterou uložila do Uralu naše militaristická minulost a současné odzbrojování, nikoli. Nyní bojové hlavice našich raket nejsou zacíleny na nepřítele. Vracejí se k nám, aby byly zamířeny na Rusko.“