O osobní knihovně

Na světě je či bylo mnoho slavných knihoven: od Alexandrijské knihovny až po Kongresovou knihovnu v USA.

Napsány jsou o nich celé knihy. O osobních knihovnách se však téměř neví. Zatímco o veřejných knihovnách se vyučuje, studuje se jejich vývoj, metody jak knihy evidovat a také najít, jak automatizovat provoz etc. Nic z toho se však nedá na osobní knihovnu použít.

Přesto se však většina knih nalézá na poličkách našich domovů. Větší a dražší bývají uloženy na konferenčních stolcích, kde zůstávají netknuty a nečteny. Očekává je dlouhý život. Levnější knihy, většinou brožované, čeká mnohem kratší existence: zpravidla se při prvním čtení rozpadnou.

Známé české přísloví říká: „Řekni mi, co čteš, a já ti řeknu, kdo jsi.“

Nejsem si jist, do jaké míry lze tohoto pravidla použít navštívíte-li někoho poprvé. Znám univerzitní profesory, kteří nemají doma více než padesát knih, z nichž většina je naprosto nezajímavá. Rovněž tak znám úplně obyčejné lidi, kteří mají tisíce knih a většinu z nich četli.

Rozlišuji dva typy nových návštěvníků. První z nich vám okamžitě po vstupu začne prohlížet knihovnu. Ten druhý typ patrně nechce vědět, kdo jsem.

Podle původu můžeme v osobních knihovnách rozlišit pět hlavních typů knih:

• knihy zděděné po předcích,
• knihy zakoupené ke čtení,
• knihy zakoupené proto, aby byly viděny (k potvrzení citovného přísloví),
• darované knihy,
• knihy ukradené přátelům anebo z oficiálních knihoven.

Zajímal by mne poměr knih, které lidé skutečně četli, ke knihám, které jenom vlastní. Kdybych chtěl přečíst všechny své knihy – jak tvrdím, že učiním, až půjdu do důchodu – snadno si mohu spočítat, že bych musel žít několik set let. Přesto však každý týden přinesu domů několik nových.

Ještě několik slov ke způsobu, jak knihy v knihovně řadit. Existuje na to mnoho principů: podle témat, podle autorů, podle jazyka, podle barvy, podle stáří. Někteří lidé všechny tyto principy kombinují. To už má docela blízko k naprosté neuspořádanosti.

Moje zkušenost praví, že je třeba vyhnout se každému přerovnávání. Jakmile je jednou kniha někam umístěna, je kupodivu snadné si její místo zapamatovat. Jestliže se později toto místo změní, je kniha skutečně navždy ztracena.

Mezi osobními knihovnami je značný pohyb knih. Přijde kamarád a zjistí, že máte v knihovně knihu, kterou nemůže přečíst na místě. Půjčíte mu ji a protože je to kamarád, nezapíšete si to. A i když už si to i poznamenáte, nenajdete příležitost upomenout jej. A tak se kniha nakonec stává součástí knihovny vašeho přítele. Doufejme, že se knihy takto pohybují všemi směry, takže celkový počet vašich knih se nemění.

Lidé, které tento pohyb knih frustroval, vymysleli krásnou obranu: ex libris. Avšak je pouze krásná. Nikdy příliš nepomáhala. Knihy si vždy najdou svůj způsob, jak zmizet z očí.

Dovolte ještě okomentovat rozdíl, jak jsme získávali knihy před a po „sametové revoluci“.

Typická scéna před listopadem ’89: před knihkupectvím se každý čtvrtek – kdy se všude po republice dávaly do prodeje nové knihy – ráno vinula fronta lovců knih. Lidé kupovávali knihy, aby je měli v případě budoucí potřeby. Zmeškat zajímavou knihu znamenalo již ji nikdy nekoupit. Dnes kupujeme knihy, jen když je potřebujeme nebo když je chceme brzy číst. To zřejmě mění složení našich domácích knihoven.

Skutečné rodinné knihovny – ty, které shromažďovalo několik generací – jsou velmi vzácné. Odrážejí zpravidla měnící se zájmy rodiny v průběhu časů. Bohužel většina lidí nezachovává dědictví svých předchůdců. Rodinné knihovny tak končí na policích antikvariátů, kde většina z nich ztrácí svoji individualitu i cenu.

Obvykle se takové vícegenerační rodinné knihovny vyskytovaly na zámcích a hradech aristokracie. Bohužel většina těchto knihoven padla do rukou profesionálních knihovníků, kteří je řádně katalogizovali, seřadili je podle nepřirozených katalogových čísel a proměnili je v muzeální kousky, jež mají být vystaveny ale nikoli už čteny. Mnoho takových knihoven bylo nenapravitelně sloučeno s nějakou veřejnou či státní knihovnou.

A nakonec ještě rada jak knihy v knihovnách našich známých klasifikovat, abychom se dověděli něco o jejich majitelích. Snadno rozeznáme tyto charakteristiky:

• proporce různých typů knih (odpočinková literatura, detektivky, romány, učebnice),
• stáří a původ knih (nové, z antikvariátu, ex libris jiných lidí),
• podle jakých kritérií jsou seřazeny (podle témat, autorů, jazyka, rozměrů, barvy, ap.),
• stupeň neuspořádání.

Jsou to však jen kategorie pro klasifikaci knih. Jak je použít ke klasifikaci jejich majitelů – to je jiný příběh, který vyžaduje léta a léta osobní zkušenosti, která nemůže být zobecněna.

Takže, pusťte se do bádání sami. ¹⁾