Biosféra jako smetiště genů

(K článku J. Drobníka 74, 15, 1995/1)

Skutečnost, že u nás neexistuje - a pokud existuje, pak rozhodně mimo povědomí většiny občanů - dohoda o pravidlech hry na vědeckém poli, a zvláště při hře s genomem, případně i lidským, je pociťována často jako nedostatek. Zvláště porovnáme-li se s vyspělými zeměmi, které po počáteční snaze vývoj vědy v oblasti molekulární genetiky regulovat a kontrolovat na jedné straně uznaly, že příliš těžká pouta, zákazy nebo nařízení nemají smysl, ale na druhé straně nedospěly ani k úplnému liberalizmu.

Vzhledem ke svému původu a dosud vykonávané profesi mne nejvíce zajímá aspekt lékařský a o tom, že vývoj medicíny spěje k využívání molekulární genetiky v lékařské praxi, ať už v podobě genové terapie, nebo v jiné, není sporu. Můžeme se dohadovat pouze o rychlosti, o době, kdy třeba selhávání srdce budeme řešit převodem genů. Bude to za rok, za dva, za pět? V každém případě do konce tisíciletí. Domnívám se, že medicínský aspekt je nejen v konkrétní aplikaci výsledků na medicínské využití, ale je obsažen v každém kuse, a nejen proto, že ho provádějí lidé, ale proto, že ohraničit dopad těchto pokusů nelze. Nemůžeme se vymlouvat, že pokus na bakterii nebo kvasince je člobrdíčkům příliš vzdálen, než aby bylo třeba na ně myslet.

Nicméně sebedokonalejší zákony, sebedůmyslnější institucionalizace a byrokratizace nás neochrání před těmi, kteří by úmyslně (nebo z nedostatku soudnosti) chtěli tuto oblast vědy zneužít. Vojenské výzkumy v této oblasti nepodléhaly nikdy kontrole veřejnosti. Kdokoliv z nás bude chtít, může si dnes potřebnou laboratoř pořídit - není o mnoho nákladnější než laboratoř na výrobu perníku. Existence zákona v obecné podobě je velice potřebná. Přimlouval bych se však za nadrezortní instituci, jejímž úkolem by bylo navržené pokusy evidovat a posoudit, případně poskytnout doporučení. Činit nějakou instituci odpovědnou a vybavovat ji pravomocí nařizovat a zakazovat považuji za nesprávné. V Česku by vznikl jen další úřad na podvádění.