Maroko očima geologa

Maroko, ležící na severozápadě Afriky, je cílem mnoha výprav. Pro Středoevropana, zvlášťě pro geologa, je tu leccos zajímavého.

Afrika nebyla vždy samostatným kontinentem. V geologicky ne zcela dávné době, asi před 140 miliony let (koncem jury), byla součástí superkontinentu na jižní polokouli, tzv. Gondwany, k níž patřila také Jižní Amerika, Austrálie, Antarktida a Indie. Na severní polokouli se v té době rozkládal kontinent Laurasie, zahrnující dnešní Evropu, Asii a Severní Ameriku. O vzájemném propojení jmenovaných pevnin máme nyní paleontologické, sedimentologické, paleomagnetické i strukturně-tektonické důkazy.

Podle dnes uznávané teorie deskové tektoniky je Afrika součástí veliké africké desky, omezené na západě, jihu a jihovýchodě středooceánskými hřbety. Afrika je oddělena od Evropy složitou vrásovou alpidní zónou, vytvořenou z oblasti bývalého moře Tethys před 30 miliony let, v třetihorách.

Zvláštností Afriky je značné geologické stáří hlavní části jejího území. Ta je tvořena stabilním blokem (africkou platformou), který nebyl od prekambria ovlivněn žádnými horotvornými procesy; tím se Afrika liší od většiny ostatních kontinentů. Součástí africké platformy jsou výrazněji morfologicky vystupující masivy a bloky větší či menší nadmořské výšky, např. na území Maroka zasahující západoafrický megablok. Bloky jsou lemovány vrásovými horskými systémy neboli orogenními pásmy.

Jednotlivé geologické jednotky v Maroku se od sebe liší již na první pohled nejen morfologií, ale i charakterem rostlinného pokryvu, který odráží klimatické podmínky, dané především vzdáleností od Středozemního moře, a také nadmořskou výškou.

Pohoří

Územím Maroka se táhnou významná horská pásma – pohoří Rif na severu, Střední a Vysoký Atlas uprostřed a Antiatlas na jihu.

Rif a Atlas jsou pohoří relativně mladá, byla dotvořena až ve třetihorách. Už jejich geologický název – alpidy – naznačuje, že vznikla v souvislosti s vyvrásněním Alp v Evropě. Africké alpidy představují jižní křídlo alpinského orogenu a jsou napojeny na apeninskou oblast v Evropě. Pohoří Antiatlas (na jih od Atlasu) je starší – vzniklo a bylo metamorfováno v prekambriu, před více než 850 miliony let.

Rif lemuje severozápadní okraj afrického kontinentu. Souvisí s horskými pásmy jižního Španělska, od kterých je oddělen pouze Gibraltarským průlivem. Vlastní pásmo rifské je tvořeno především sériemi střídajících se slínů a břidlic. V nejvyšších částech tohoto pohoří jsou sporadicky zachovány druhohorní až třetihorní vápence, nejvýše leží třetihorní slepence uložené po vzniku příkrovů. Součástí pohoří jsou i vysoce metamorfované horniny amfibolitové facie a tělesa ultrabazických hornin. Rif má složitou příkrovovou stavbu a komplikované vnitřní členění. Starý krystalinický podklad byl zvrásněn již v období před více než 440 miliony let. Spolu s mladšími jednotkami byl přepracován alpínskými orogenezemi ve středním a svrchním eocénu a středním miocénu. Koncem oligocénu a v miocénu se zformovaly jednotlivé dílčí příkrovy, do nichž bylo začleněno i prvohorní podloží, a byly přesunovány směrem k jihu.

Atlas (Vysoký, Nízký a Střední) spolu s náhorní plošinou – mesetou – je součástí jedné velké jednotky. Od severněji ležící jednotky reprezentované Rifem je tato oblast oddělena třetihorním příkopem (předhlubní). Každá z těchto jednotek prodělala zcela odlišný geotektonický vývoj. Na rozdíl od Rifu je pro Atlas charakteristická nepříkrovová, kerná stavba.

Převážně vápencové jsou Marocká meseta (atlaské předhoří) a Střední Atlas. Meseta stoupá v několika stupních od pobřežní roviny směrem do vnitrozemí. Její centrální část, ležící ve výšce kolem 600 m n.m., je od pobřežní roviny oddělena zřetelnou linií příkrých svahů. Meseta je zbrázděna četnými údolími erozního původu, hřebeny a vlnovitými hřbety, mezi nimiž se zvedají i útvary vulkanické.

Vysoký Atlas se táhne v délce téměř 800 km. Jeho strmé svahy jsou obnaženy a rozryty erozí, k níž přispělo i čtvrtohorní zalednění (např. okolí sedla Tizi’n’Tischka). Staré podloží oblasti Atlasu je tvořeno prekambrickými horninami africké platformy (svory, fylity, amfibolity, méně granity a vulkanity). Na něm leží horniny prvohorní, zvrásněné a místy metamorfované v období hercynské orogeneze (přibližně před 320 – 305 miliony let), které vystupují na povrch v některých částech Marocké mesety a Vysokého a Středního Atlasu.

Mladší sedimentace zde začala v permu až triasu. Nejprve se ukládaly kontinentální vrstvy pestrých jílovitých břidlic se sádrovci a intruzemi bazaltů (trias). V období jury, kdy byla oblast Atlasu zaplavena mořem ze středozemní oblasti, vznikly mocné polohy vápenců a dolomitů na ponořených plošinách (Východní a Marocká meseta). Větší dosah mělo moře v období svrchní křídy, kdy pokrývalo území od Středozemního moře přes Vysoký a Střední Atlas až do Nízkého Atlasu. Celková mocnost usazenin je až 10 km. Vrstvami sedimentů pronikají žíly gaber, doleritů a subvulkanických hornin předkřídového stáří. Usazené vrstvy byly posléze zvrásněny, a to v období oligocénu a miocénu, čímž vznikla řada synklinál (prohlubní) a antiklinál (hřbetů).

Na dotváření pohoří se účastnily i ledovce v období glaciálů. Zbytky ledovcové činnosti jsou např. kary – údolní uzávěry se strmými skalnatými svahy – nebo ohlazené ledovcové stupně, které se zachovaly v některých severních údolích (např. Ait Mizan) až do výše 2 900 m n.m., ale bez zřetelných morén. Výsledkem působení ledovce je i vanovitý průřez údolí do tvaru písmene „U“.

Dosud probíhá intenzivní modelace skalních stěn. Gravitační nestabilita, vzniklá v důsledku hloubkové eroze, vede k řícení, ke vzniku strží a mohutných sesuvů. Například horní část údolí Ifni na jižní straně masivu Jebel Toubkal je zcela zatarasena obrovskými balvany. Také jezero Ifni vděčí za svůj vznik zřícenému skalnímu materiálu. Další strž v údolí Ait Mizan vytvořila velkou akumulaci suti, na které stojí vesnice Imlil a okolní osady. Stavby, vybudované z místního materiálu na terénní elevaci bez rostlinného pokryvu, téměř splývají s červenavě zbarvenou navršenou hlínou a sutí.

Na výstupové cestě na Jebel Toubkal je možné vidět hojné jurské a křídové vápence, dolomity a slíny, a dále triasové „červené vrstvy“ – kontinentální usazeniny, většinou pískovce, zbarvené kysličníky železa – s vulkanickými horninami. Hojné jsou také hlubinné magmatické horniny – gabra a dolerity.

Liasové (tj. spodnojurské) vápence z centrální části Vysokého Atlasu vznikaly v mělkovodních lagunárních a příbřežních podmínkách, a to hlavně na vyvýšeninách mořského dna. Organodetritické vápence obsahují zbytky organizmů žijících v koloniích v mělkých vodách až 40 m hlubokých a prohřátých na 20 – 35 °C. Tyto organizmy nabývaly v optimálních podmínkách až obřích rozměrů. Kromě korálů, řas, v menší míře lilijic, mechovek a měkkýšů jsou horniny tvořeny i z chemicky vysrážených látek. Příkladem jsou svrchnodevonské šedočerné vápence s velkými průřezy schránek živočichů zcela nahrazených kalcitem.

Aridní (suché) oblasti

Směrem na jih do vnitrozemí se dostáváme do aridních oblastí. Výpar zde převažuje nad srážkami a objem srážek je nižší než 500 mm za rok. Povrch hornin i zvláštní útvary dokládají, že převládajícím mechanizmem utváření zemského povrchu je mechanické a částečně i chemické zvětrávání. Jejich projevem je např. dlaždicovitý povrch hlíznatých vápenců (kaňon řeky Todry) nebo římsy na skalách s horizontálně uloženými vrstvami (již v okolí Mideltu), které vznikly selektivním vyvětráváním, tzn. přednostním odstraněním méně odolné vrstvy. Z velké vzdálenosti jsou v plochém terénu viditelné až několik metrů vysoké skalní hřiby (viz obrázek). V údolí Dadés je možné vidět krásný příklad zvětrávání červeně zbarvených žul.

Planiny budované vodorovně uloženými vrstvami jsou erozí rozčleněny v tabulové hory. Na příkře ukloněných vrstvách s různou odolností se selektivní erozí – působením vedlejších vodních toků – vytvářejí tzv. nakloněné stupně a kozí hřbety (údolí řeky Todry). V případě, že jsou vrstvy mírně ukloněné, vznikají tzv. kuesty (např. před kaňonem řeky Ziz).

Cestou na jih, kousek za městem Erfoud, se charakter krajiny opět mění. Jen vyježděné „pisty“, protínající nedozírné pusté planiny namísto silnic, dokládají přítomnost člověka. Musíme překonat pás kamenné pouště neboli hamady, abychom dosáhli cíle svého putování – duny Erg Chebbi. Pískové duny jsou fascinujícím výtvorem přírody. K jejich vzniku stačí přítomnost i nepatrné překážky, za kterou (závěj) i před kterou (návěj) se hromadí písek. I v relativně malém prostoru Erg Chebbi se vlní souvislé duny v obloucích orientovaných kolmo k převažujícímu směru větru, vzniklé spojením jednotlivých dun. Kdo zažil byť jen slabou písečnou bouři, kdy prudce poletující zrnka písku bolestivě bičují tělo i přes slabý oděv, nepodiví se, že se celé duny mohou pohybovat. Toto stěhování probíhá rychlostí 15 – 20 m za rok. Drobné pravidelné vlnky na povrchu dun – větrné neboli eolické čeřiny – se tvoří podobně jako podmořské čeřiny na styku dvou různě hustých a různou rychlostí se pohybujících prostředí v tomto případě vzduchu a písku. Také ony se pohybují ve směru větru.

Černohnědé matně lesklé kůry na povrchu kamenů, hojné např. v okolí hotelu Jasmina na duně Erg Chebbi – tzv. pouštní lak – jsou příkladem zvětralinových kůr, které se vytvářejí v oblastech s nedostatkem srážek (viz Vesmír 71, 398, 1992/7). Jsou projevem vzlínání vodních roztoků, ze kterých se vysrážejí některé látky, nejčastěji oxidy železa (hlavně limonit) a manganu.

Voda

Ve vyšších partiích hor v prodloužení kaňonu řeky Todry je množství bočních údolí tvořených suchými koryty řek – tato tzv. vádí (řečiště; z arab. „řeka“) bývají suchá po řadu let, jen v době náhlých přívalů vod nebo za deštivějších období se naplňují vodou. Jejich kamenitá dna svědčí o velké unášecí schopnosti přívalů.

Místy zahlédneme sloupy vody prudce stříkající do výšky. To jsou artéské studně, jeden z mála zdrojů vody v suchých oblastech. Voda uzavřená v propustném horizontu mezi dvěma nepropustnými polohami působí hydrostatickým tlakem na své nadloží; pokud je její hladina níže než volná hladina v oblasti infiltrační, pak přetlak, vzniklý rozdílem obou hladin, vede k jejímu samovolnému výstupu.

Ve střední a jižní části Maroka se cesty složitě kroutí mnoha říčními soutěskami a kaňony. Malebné jsou např. soutěska v údolí Dadés, kaňon řeky Todry, a především kaňon řeky Ziz, připomínající Grand Canyon v Coloradu. Vznikají za suchého a pustinného podnebí rychlým zařezáváním řeky do podkladu, nebo také v oblastech, kde dešťová voda důsledkem velké propustnosti podkladu rychle vsakuje do země.

Fosilie a minerály

Množství zkamenělin nabízených jednotlivě i v naleštěných deskách u pouličních stánků pochází především z Atlasu (z vrstev zejména druhohorních, ale i prvohorních). Za nevelký peníz je možno zakoupit trilobity (prvohory, hojní hlavně v siluru a devonu), zatočené schránky hlavonožců rodu Nautilus (loděnka) a amonitů (zejména druhohory), rovné schránky belemnitů (svrchní křída) či miskovité schránky mlžů (např. Innoceramus; hlavně křída). Velké akumulace hlavonožců vytvářejí černé tzv. orthocerové vápence, pocházející hlavně ze spodních prvohor.

Na jihu jsou významným artiklem stánkových prodavačů tzv. sádrovcové (pouštní) růže; jsou to konkrece tvořené krystaly sádrovce, tvaru kulovitého, eliptického či nepravidelného, které vznikají v písku krystalizací z roztoků nasycených síranem vápenatým. Písková zrna kladou malý odpor krystalizaci, jsou zatlačena stranou a jen malá část je jich uzavřena v krystalech. Ve všech částech země se prodávají naleštěné kulovité útvary s nepravidelnými proužky žluté až žlutohnědé barvy, tvořené kalcitem či aragonitem – tzv. onyxový mramor. Ve Vysokém Atlasu pulty stánků přetékají vzorky rudních minerálů (pyritem, chalkopyritem, markazitem, galenitem), křišťálu či uměle obarveného křemene (oranžové či červené barvy) v tzv. geodách – kulovitých útvarech s krystaly uvnitř. Hojné jsou také acháty (i tzv. modré, uměle nabarvené) a azurity a malachity (modré a zelené uhličitany mědi).