Rašelina a Gaia

Rašeliniště, která se rozprostírají od tundry až po tropy na rozloze asi 5 milionů km², obsahují 500 – 1 000 gigatun uhlíku – zhruba tolik, kolik je ho v atmosféře. Rašeliník Sphagnum tak dlouho odstraňuje z atmosféry víc uhlíku než jakýkoli jiný organizmus. Pro srovnání, rašeliniště na Borneu vážou na jendotku plochy stokrát víc uhlíku než sousední prales. Co je důležitější, v současné době prales nebo kterékoli jiné rostlinné společenstvo vázaný uhlík velmi rychle recykluje, takže čistá produkce kyslíku je nulová, zatímco uhlík v rašelině přetrvává po tisíce let. Rašeliniště tak mohou přispívat k čisté produkci kyslíku a odstraňovat z ovzduší oxid uhličitý – údajně by tato regulace mohla mít kapacitu plus minus 20 % atmosférického CO₂. Při ochlazení, kdy rašeliniště rostou rychleji, by se tímto procesem rozvinula zpětná vazba, která by odebírala z ovzduší stále víc a víc oxidu uhličitého a tím by přivodila dobu ledovou.

Podle některých autorů jsou dokonce konečným, klimaxovým stadiem rostlinných společenstev právě rašeliniště, takže paradoxně se nejpokročilejší stadia vývoje společenstev skládají z “nejprimitivnějších“ druhů (New Scientist, 7. 5. 94).