Chvála kouta (Jiří Beránek)

Když jsem začátkem března přijel do Paříže a otevřel dveře pokoje, v němž jsem měl celý měsíc bydlet, lekl jsem se, že jsem se ocitl ve vězení: betonová kobka, stolek, židle, pryčna, skříňka, umývadlo, sprchový kout. Pak jsem se začal rozhlížet: stěny byly bílé, dveře žluté, betonový balkón byl modrý a strop rozdělen na tři části: červenou, žlutou a bílou. A pak mně to došlo: vždyť přece Maison du Brésil v Cité universitaire je v každé učebnici dějin moderní architektury, vždyť je to jedna ze slavných staveb Le Corbusiera.

Nemělo to jedinou funkční chybu, všechno bylo na správném místě, vše fungovalo, vše promyšleno do posledního detailu. Prostor ztvárněný tak dokonale, že byl absolutní, předepsaný, definitivní, hotový, dokonaný. Nedalo se to obydlet a zabydlet. Chyběl tomu kout; ani ten sprchový nebyl koutem. Kout je totiž prostorem individuálním, neabsolutním, nedefinitvním, nedokonaným. Je to prostor, v němž se můžeme cítit doma.

Jsem za tuto zkušenost nesmírně vděčný. Pomohla mi pochopit jednu z cest, která vedla k postmoderně.

Roku 1983 se podařilo uskutečnit v kulturním domě, jak se tomu tehdy říkalo, – Gongu ve Vysočanech znamenitou a výjimečnou výstavu. V hlavním sále pod pódiem (na němž stála obrovská židle Magdaleny Jetelové) byl umístěn další obrovský dřevěný objekt – Kout sochaře Jiřího Beránka. Na čtyřech špalcích masivní podlaha z hrubě opracovaných prken, k ní vedle stejně masivní schůdky, a nahoře vlastní ‘kout’ z prken a na podlaze polorozpadlá bedýnka s kamením. Tady nebylo hlavním sochařovým nástrojem dláto, ale motorová pila Husquarna. Nevím, jak by to dopadlo, kdyby byl tento objekt vystaven ve vlastně nepřirozeném prostředí galerií; asi by se přeestetizoval a ztratil kus toho, co jsem tehdy zažil v Gongu: pocit důvěrnosti, rozpomenutí se. A totéž jsem zažil, když jsem přišel poprvé do statku – Galerie H v Kostelci nad Černými Lesy, kde Jiří Beránek udělal schody a celý interiér bývalé stodoly.

Jiří Beránek pochází ze zemědělské rodiny z jižních Čech, kde vyrůstal v prostředí plném koutů: stodoly s proměnami jejich vnitřního prostoru, zemědělské nástroje z přírodních materiálů, funkční a krásné, používané a dotýkané a tím ještě krásnější. Násady, oje, pilíře, sloupy, stěny, žebříky... A tak potom vznikaly jeho dřevěné sochy - předměty: Knihovna, Postel, Truhla, Včelín, Vrstvy...

V Emauzích instaloval krovy, které v prázdné kostelní lodi nabývají tolika vrstev významů a symbolů, že je s radostí přenechávám vaší obrazotvornosti, vašim výkladům a interpretacím.