Zrakové halucinace

Halucinace jsou vjemy, které vznikají „samy od sebe“, bez zevního podnětu, což postižený nepoznává. Jakmile postižený poznává, že pro jeho smyslové prožitky není zevní podnět a jsou záležitostí jeho nitra, mluví se o pseudohalucinacích.

Zavřeme-li oči, pak mnozí z nás i ve tmě mají pocit, že vidí tmavošedé prostředí, nikoli úplnou tmu, případně mají neurčité světelné zážitky. Jev se považuje za projevy činnosti sítnice nezávislé na světelném ovlivnění. Zrakové představy, schopnost vyvolat si v mysli obrázek nebo zrakový děj, jsou odvislé od nedotčené činnosti zrakových částí mozkové kůry a jejích spojů s dalšími částmi mozku, podobně jako zraková část tzv. denního snění.

U některých lidí a některých chorobných stavů se objevují zrakové halucinace v průběhu usínání. Elektrické dráždění zrakových částí mozkové kůry působí jednoduché halucinace hvězd, čar a kroužků, záleží na druhu podnětu i jeho umístění. U starců a slepců se objevují složité zrakové halucinace lidí, domů i zvířat, aniž by šlo o duševní chorobu. Mluví se o Bonnetově syndromu. Charles Bonnet (1720 - 1793) takový stav popsal u svého otce. Zmíněné dění se považuje za důsledek „spontánní činnosti vyšších zrakových korových oblastí“. Podkladem zrakových halucinací je rovněž činnost zrakových částí mozku. Jejich příčiny jsou nejrozmanitější - intoxikace včetně mnoha druhů drog, často užívaných právě se záměren zrakové halucinace vyvolat, cévní postižení, nádory, epilepsie, psychózy mnoha druhů a migréna, o níž se předpokládá, že byla podkladem náboženských vizí Hildegardy von Bingen (1098 - 1180). (Nervenarzt 64, s. 360, 1993)