Všichni jsme stopaři

V roce 1984 bylo na výstavě Velká kresba rozloženo na trávníku zahrady Galerie H v Kostelci nad Černými Lesy několik velkých obrazů Milana Maura. Do ještě mokré bílé barvy byly na nich zakreslovány kontury postupujících stínů stromů, skal, stohu slámy... Nadchlo mne to tehdy tak, že s dvěma z nich se těším dodnes. Na jednom je vzadu napsáno: Topol černý, Sladová ulice, Plzeň, 25. září 1983. Asi jeden metr od kmene topolu jsem postavil kolmo k zemi desku. Stín vržený topolem pokrýval levé dvě třetiny desky. V pravidelných časových intervalech jsem stín obkresloval. Práci jsem ukončil, když se pravá část stínu přesunula na pravý okraj desky. A na druhém stojí: Javor mléč, Na spojce, Plzeň, 26. srpna 1983: Pod javor jsem položil desku. Korunou javoru prosvítalo na několika místech slunce. Tato světla jsem v pravidelných časových intervalech obkreslil.

V příručce M. Klímy pro mladé stopaře Jak číst ze stop se vypráví o sledování stop zajíce, z nichž bylo možno vyčíst, že běžel nejprve dopředu, pak se najednou obrátil a běžel kousek zpět v brázdě svých původních šlépějí, které pak dlouhým odskokem opustil a pokračoval v cestě kolmo na původní směr pohybu. Otázky se kumulují: Co mělo znamenat toto podivné zdvojení stopy a náhlé odbočení? Mělo snad zmást pronásledovatele? „Stopy jsme ztratili a my odcházeli s pouhým přesvědčením, že tento jev nebyl náhodný, ale že měl svůj význam.“

A do třetice necháme promluvit Henriho Bergsona (z jeho Eseje o bezprostředních danostech vědomí): Když na ciferníku hodin sleduji zrakem pohyb ručičky ... neměřím trvání, jak si mnozí myslí. Mimo mne, v prostoru, existuje vždy jen jedna poloha ručičky, neboť z minulých poloh nezůstává nic.

Nikdy nemáme k dispozici nic než stopy. I věta, kterou právě teď čtete, je stopou a nepřečetli byste ji bez krátkodobých paměťových stop. Závrať nás musí pojmout, uvědomíme-li si, že všechno máme výhradně teď – a toto teď je pomíjivé. Zaznamenáváme-li průběh, trvání, nějaké události, třeba jen chod ručiček hodin, můžeme si sice poznamenat začátek a konec, ale budou to jen stopy (třeba stopy paměťové), které nemůžeme mít v minulosti nebo budoucnosti, nýbrž vždy jen teď. Minulost i budoucnost můžeme mít jen tak, že si je zpřítomníme a v našem vědomí uspořádáme. I při tom nejobjektivnějším měření (včetně času) nemáme nic jiného než stopy, a všechny je máme v přítomnosti; i paměťovou stopu musíme dostat do vědomí teď. V pojmech dříve – později můžeme uvažovat jen díky pořádací mohutnosti našeho vědomí.

Ve vědě, umění, ale i v každodenním běžném životě jsme všichni stopaři.