mff2024mff2024mff2024mff2024mff2024mff2024

Aktuální číslo:

2024/3

Téma měsíce:

Elektromobilita

Obálka čísla

Protivědecká vlna pomine

 |  5. 4. 1994
 |  Vesmír 73, 214, 1994/4

Chtěl bych reagovat na několik článků o scientizmu a postmodernizmu – a obecněji něco říci k těmto tématům. Nejprve k úvodníku „O scientismu“ (Vesmír 71, 63, 1992/2). Hned v úvodu je řečeno, že scientizmus je vymezen záměrně zaujatě, aby na něj bylo možno lépe zaútočit. To, s čím se pak polemizuje, je něco, co asi za své přesvědčení považuje málokterý vědec. Navíc se mi zdá, že je záměrně zamlžováno pravé jádro problému.

Myslím, že téměř žádný rozumný vědec nebude nic namítat proti tomu, že existují ohromné oblasti našeho “světa“, k jejichž pochopení se věda příliš nehodí – sem patří kategorie jako krásno, morálka a jiné city, náboženství a umění. Samozřejmě, že i zde může věda cosi říci k některým aspektům, ale většina inteligentních lidí cítí, že to hlavní a podstatné zde s vědou nemá nic společného.

Daleko důležitější však je, jestli „konvenční“ věda, a pouze věda, je adekvátní pro popis přírody, tj. mimo dříve uvedené oblasti související s lidskou psychikou. Domnívám se, že právě zde je jádro sporu mezi opravdovými „scientisty“ (mezi které se v tomto smyslu ovšem počítám) a antiscientisty, mezi které se řadí pestrá směs homeopatů, léčitelů, některých stoupenců „New Age“, astrologů, náboženských fundamentalistů, kreacionistů atd.. Všichni tito lidé v nějaké formě tvrdí, že přírodu lze poznávat alternativními způsoby nejméně stejně pravdivě jako pomocí vědeckých metod – aplikací náboženských dogmat, pomocí intuitivních přístupů nebo různých esoterických iracionálních nauk. Velmi pěkně to vyjádřil v jednom svém novinovém článku dr. Třeštík, podle něhož věda je rovnocenná mytologii, věda nemůže dospět k ničemu více než k nedokazatelným hypotézám, pojem vědecké pravdy nemá žádný smysl atd.

Je mi až trapné zdůrazňovat něco, co jsem vždy považoval za samozřejmé – totiž to, že jsem stejně jako většina vědců přesvědčen, že věda představuje jediný oprávněný, privilegovaný nástroj pravdivého poznávání přírody, nebo aspoň naprosté většiny toho, co jako přírodu vnímáme. Myslím, že je nebezpečné ustupovat z různých důvodů (např. určitého snobizmu, přírodovědecké nevzdělanosti některých humanitně orientovaných intelektuálů, ideologického konjunkturalizmu) různým iracionálním (a antiracionálním) názorům a módním -izmům. Jsem přesvědčen, že je už mnohokrát ověřeno, že žádná alternativa k racionálnímu, pracnému systematickému vědeckému poznání přírody neexistuje. Znepokojují mě slova některých vlivných intelektuálů o “pyšném“ nebo „chladném“ rozumu, který kladou do protikladu s “archetypální moudrostí“. Nechápu takové opovržlivé podceňování toho nejúžasnějšího daru, který člověk má. Všichni skuteční vědci přece znají ten pocit naprosté nepatrnosti našeho poznání proti všem dosud nepoznaným tajemstvím přírody, pocit obrovitosti úkolu, před kterým stojíme, pocit hluboké pokory před nesmírností přírody a nedostatečností našich vědomostí, a hlavně vědí, kolik námahy stojí osvojit si aspoň základy určitého vědního oboru, neřku-li objevit něco nového. Většině z nás snad není cizí ani ten romantický pocit „dobrodružství poznání“. Ve světle toho všeho mi připadá jako nehorázná pýcha a domýšlivost, když si někdo myslí, že je obdařen „zdarma“ intuitivní schopností poznávat přírodu nějak jinak, a že tyto jeho schopnosti nemají být podrobovány standardnímu vědeckému prověřování. Jako zcela samozřejmé mi připadá i to, že dnešní civilizační problémy nezpůsobila věda resp. technika, ale nedokonalost lidské společnosti a špatné používání výsledků vědy. Zvlášť nebezpečné a hloupé mi připadají výroky o tom, že vědecký přístup selhal, že je potřeba hledat alternativy, zastavit další a zhoubný pokrok atd. Naopak věřím (i když to zní trapně staromódně), že současné problémy lze vyřešit jen dalším vědeckým a technickým pokrokem (vývoj ekologicky přijatelnějších technologií, objevení lepších zdrojů energie), který bude se zpožděním následován i společenským pokrokem a zlepšením schopností využívat výsledky vědy. To nejhorší, co bychom mohli udělat, by bylo zůstat v současném nepochybně neuspokojivém stavu (což by vlivní antiscientisté mohli částečně způsobit).

Jsem přesvědčen, že nynější protivědecká vlna opět pomine a tzv. postmodernizmus splaskne jako další módní jalové hnutí falešných proroků. Přesto se obávám, že mezitím může napáchat dost škod a nepříjemností.

Citát

LESZEK KOLAKOWSKI: Moderna na lavici obžalovaných, str. 61 ve sborníku POJEM KRIZE V DNEŠNÍM MYŠLENÍ, Filozofický ústav ČSAV, Praha 1992

Zdá se, že pojem „moderní“ je v mnoha případech „prostý hodnocení“ a neutrální, podobně jako „módní“. Moderní je to, co se právě rozvíjí, co udává tón, co se v naší době zrovna „děje“; a vskutku se tohoto slova také často používá sarkasticky (jako v Chaplinových „Modern Times“). Na druhé straně výrazy „moderní věda“ a „moderní technika“ napovídají (alespoň při běžném použití), že to, co je „moderní“, je už proto lepší. Významová dvojznačnost, kterou se vyznačuje náš postoj ke změnám, jež jsou právě tak vítané jako obávané, právě tak žádoucí jako proklínané. Odborníci, kteří se zabývají reklamou na výrobky pro domácnost, používají takových charakteristik, jako „dubový nábytek v dobrém starém stylu“ či „polévka podle babiččina receptu“, nebo na druhé straně „zbrusu nové mýdlo“ či „senzační novinka mezi pracími prášky“. A zdá se, že obě reklamní strategie zabírají. Nevím, zda sociologie reklamy již analyzovala jak, kde a proč takové očividně rozporné slogany přinášejí úspěch.

Protože nikdo nemá jasnou představu o tom, co znamená být „moderní“ či co to je „moderna“, snažíme se v poslední době vyhnout rozpakům tím, že se mluví o „post-moderně“ (analogicky k poněkud starším výrazům, jako „postindustriální společnost“, „postkapitalizmus“ atd.). Nevím, co je „postmoderní“, a nevím, čím se liší od „premoderního“; a nemám ani pocit, že bych to měl vědět. A co asi přijde po „postmoderně“? Bude to „post-postmoderna“, neo-postmoderna“ či „neo-animoderna“? Necháme-li však nálepky stranou, zůstává tu skutečná otázka: Proč nedůvěru v modernu vystřídalo široce pociťované neuspokojení s ní a kde je zdroj oněch aspektů moderny, které činí toto neuspokojení zvlášť trýznivým? Jak daleko do minulosti můžeme modernu sledovat? To závisí samozřejmě na tom, co pokládáme ve významu tohoto pojmu za konstitutivní. Je-li to big business, hospodářské plánování, stát blahobytu a z toho vyplývající byrokratizace společenských vztahů, pak se věk moderny měří spíše desetiletími než staletími. Jestliže však vyjdeme z toho, že moderna má svůj základ v rozvoji přírodních věd, můžeme její základy klást do první poloviny 17. století, kdy byla vypracována a kodifikována základní pravidla vědeckého zkoumání a kdy si vědci (hlavně díky Galileovi a jeho následovníkům) ujasnili, že fyziku je třeba chápat nikoli jako sestavování protokolů o zkušenosti, nýbrž spíš jako vypracování abstraktních modelů, jež nikdy nelze v podmínkách experimentu úplně ztělesnit.

RUBRIKA: Diskuse

O autorovi

Václav Hořejší

Prof. RNDr. Václav Hořejší, CSc., (*1949) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze. V Ústavu molekulární genetiky AV ČR, v. v. i., který v letech 2005-2017 řídil a kde je vedoucím oddělení molekulární imunologie, se zabývá povrchovými a signalizačními molekulami buněk imunitního systému. Přednáší imunologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze.
Hořejší Václav

Doporučujeme

Jak to bylo, jak to je?

Jak to bylo, jak to je? uzamčeno

Ondřej Vrtiška  |  4. 3. 2024
Jak se z chaotické směsi organických molekul na mladé Zemi zrodil první život? A jak by mohla vypadat jeho obdoba jinde ve vesmíru? Proč vše živé...
Otazníky kolem elektromobilů

Otazníky kolem elektromobilů uzamčeno

Jan Macek, Josef Morkus  |  4. 3. 2024
Elektromobil má některé podstatné výhody. Ale samotné vozidlo je jen jednou ze součástí komplexního systému mobility s environmentálními dopady a...
Návrat lidí na Měsíc se odkládá

Návrat lidí na Měsíc se odkládá uzamčeno

Dušan Majer  |  4. 3. 2024
Tragédie lodi Apollo 1 nebo raketoplánů Challenger a Columbia se již nesmí opakovat. Právě v zájmu vyšší bezpečnosti se odkládají plánované cesty...