Ledový vrt v Grónsku

Zabývám se vlivem sluneční činnosti na teplotní odchylky jednotlivých cyklů. Výsledky jsem publikoval v Meteorologických zprávách 46, č. 2, str. 54, 1993... Prokázal jsem, že rozhodující vliv na velikost teplotní odchylky v teplém ročním období (IV.-X.) má doba vzestupu sluneční činnosti. Odvodil jsem regresní rovnice o 4 nezávisle proměnných (doba vzestupu, velikost maxima, součet rel. čísel sestupné části a doba životnosti slunečních skvrn). Na základě regresních rovnic pro kladné a liché cykly je možno vypočítat teplotní odchylku jednotlivého cyklu se směrodatnou odchylkou plus minus 0,1 °C. Koeficient korelace je r=0,981. To znamená, že teplotní odchylky jsou determinovány z 96 % pouze sluneční činností a na ostatní vlivy včetně skleníkového efektu zbývají 4 %.

Pro sluneční činnost je typický rychlý vzestup a pozvolný pokles. Stejný charakter má patrně poslední glaciál. Z toho se dá bez problému pochopit náhlý nástup holocénu a všechny teplé výkyvy. V teplejším eemu byla patrně ještě kratší doba vzestupu, než je tomu v současnosti. Nemáme ale žádnou představu, jak vypadal sluneční cyklus v chladných obdobích (byl-li vůbec).

Milankovičova teorie nedovede vysvětlit, že glaciály byly i na jižní polokouli, nedovede vysvětlit teplotní výkyvy nejen v grónském ledovci, ale ani teplotní výkyvy zaznamenané v půdních komplexech. Podle mého názoru je to víceméně mýtus vycházející z neodůvodněného předpokladu, že energetický výkon slunce je konstantní. Jestliže ale je možno vysvětlit současné teplotní výkyvy sluneční činnosti, proč by nebylo možné vysvětlit i teplotní výkyvy v geologické minulosti?

Hlavním plynem, který ovlivňuje skleníkový efekt, je především vodní pára. Její množství v atmosféře je funkcí globální teploty a jelikož je tím zpětná vazba pozitivní, pak zvýšení sluneční činnosti vede ke zvýšení obsahu vodních par a to zesiluje skleníkový efekt, a naopak pokles teploty vede ke snížení obsahu vodních par a v zimním období ke krutým mrazům. Současný sluneční cyklus má nejkratší dobu vzestupu a je zatím nejteplejší. Dožijeme-li se poklesu sluneční činnosti, klima se ochladí a všechny počítačové modely založené na růstu obsahu CO₂ budou k ničemu. Nepopírám vliv oxidu uhličitého, ale jsem toho názoru, že jeho vliv je proti sluneční činnosti nejméně o 1 řád nižší.

Stabilita podnebí: Navštívil jsem řadu ledovců v Alpách a na Kavkaze. Zajímal jsem se o poslední teplotní výkyvy, jak je zaznamenaly zejména boční morény. Ve většině případů jsem nenalezl žádné koncové morény. Alpské ledovce kulminovaly přibližně koncem 19. stol., případně začátkem tohoto století. Následné oteplení bylo tak rychlé, že začaly rychle ustupovat a kromě krátké oscilace koncem 70. let stále ustupují a vůbec nevíme, jakému rozsahu odpovídá současné klima. Z tohoto případu vyplývá, že ke stabilitě prostředí máme daleko. Nedovedu si vůbec představit, jaké sociální a politické důsledky by ve světovém měřítku měla příští větší reorganizace. Patrně obrovské stěhování národů, které by neměly kam jít, protože teplý pás by byl již obsazen.

Pozn. aut.: ...Nepochybujeme dnes (březen 1994), že sluneční činnost zásadním způsobem ovlivňuje zemské klima. Klimatologové obvykle počítají pouze s Milankovičovými cykly, tedy s mechanicko-geometrickým modelem vztahu obou těles. Ve skutečnosti – jak nám ukazuje I. Charvátová – i Slunce podléhá změnám a cyklům, které jsou možná neméně složité než vnitřní dynamika Země. Změny sluneční činnosti jsou na Zemi modifikovány, zpomalovány a proměňovány řadou různých mechanizmů např. oceánickým prouděním, takže předpověď jaké bude klima v budoucnosti, je problematická. Pokud bychom klima dokázali zdůvodnit či dokonce předpovědět pouze na základě sluneční činnosti, odpadla by nám řada starostí, což se bohužel nestalo.