Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Úvahy o antivědě I.

O opozici vůči vědě
 |  5. 3. 1994
 |  Vesmír 73, 153, 1994/3

Je antivěda ve svých mnoha tvářích víceméně neškodnou diverzí, nebo signalizuje důležitou kulturní výzvu? Myšlenkový rámec těchto úvah je založen na tvrzení, že víra v “antivědu“ (nebo „alternativní vědu“ resp. „paravědu“) je jedním ze symptomů dlouhodobého boje o oprávněnost autority konvenční vědy.

 Někteří lidé z akademického prostředí mohou být velmi znepokojeni šířením analogických antipatií k západní tradici v literatuře a umění. Jiní mohou považovat za naléhavější problém naší civilizace, pomstychtivý nacionalizmus, fundamentalizmus a etnické spory nebo oslavování násilí (což Freud nazýval „destrukční pud“ lidské rasy). Ve srovnání s těmito projevy se antivěda může zdát být poněkud efemérním jevem.

Povrch problému

Pojem antivěda může zahrnovat množství vzájemně zcela odlišných věcí, které mají společné pouze to, že unavují nebo ohrožují ty, kteří se považují za osvícenější. Z neslučitelné míchanice musíme vydělit to, co je skutečně zneklidňující částí antivědy. Budeme rozlišovat mezi „reálnou“ vědou (dobrou, špatnou a indiferentní; starou, novou, anebo právě vznikající; ap.); patologickou vědou (jako v eseji I. Langmuira o lidech, kteří se domnívali, že dělají reálnou vědu, avšak mýlili se; pseudovědou (astrologií a „vědou“ paranormálního); vtírající se hloupostí a pověrou („moc pyramid“); scientizmem (až příliš nadšeným zaváděním „vědeckých“ modelů do oblastí mimo vědu, nebo přehnanými nároky technokratů na vědeckou a technologickou moc, jako je tomu v projektech „hvězdných válek“) a dalšími formami.

Soustředíme se na tu nejzlověstnější jednotlivou část jevu: na typ pseudovědeckého nesmyslu, který se sám propaguje jako „alternativní věda“, přičemž tak činí ve službách politických ambicí. Mnoho z toho, co na první pohled vypadá jako skutečná antivěda, se nakonec ukáže být něčím jiným. Např. většina bulvárních senzací týkajících se UFO je pouhým kramařením s neověřenými jevy, které žije z primitivní neznalosti (i když někdy bláznovství získá oficiální podporu, jak se stalo při inauguraci sekce “ufologie“ v bývalé Akademii věd SSSR).

V literatuře neexistuje žádné adekvátní seriózní pojednání o skutečném nebezpečí antivědeckých hnutí, ba dokonce ani o moderním postoji, který se cítí být antivědou ohrožen.

Proč nás „antivěda“ znepokojuje ?

Není jen ironií, že tak malý zlomek amerických dospělých může být označován za vědecky gramotné v době, kdy úspěchy moderní vědy, pokroky technologie a vlivy obojího na naše životy jsou velkolepější, než kdykoliv předtím. S tímto intelektuálně důležitým problémem souvisí také politický problém: občané v demokracii, bez ohledu na to, jak špatně jsou informováni, oprávněně požadují místo u stolu, kde se provádějí rozhodnutí, která v sobě zahrnují mnohé dílčí vědecké či technické složky. Zde se skrývá potenciál pro chybnou politiku a  následnou společenskou nestabilitu. Historie opakovaně ukázala, že nespokojenost s vědou a jejím pohledem na svět se může proměnit v zuřivost, která se spojuje s mnohem zlovolnějšími hnutími.

Ani alternativní cesta – nezájem a apatie mas ve vztahu k vědě – však naši společnost na bezpečnější půdu nepřivede. Ujasněme si, že bez ohledu na to, zda se někomu současná věda líbí nebo ne, bez pokračující podpory vědeckému výzkumu a jeho aplikací a bez účasti osvíceného občanstva na politickém rozhodování se lidská rasa nedostane ani do stavu jakési polynéské rajské existence, ani se nevrátí do zemědělského Edenu, ale bude muset čelit ohromným katastrofám. Naše planeta není v rovnováze a úroveň našeho současného poznání a aktivního působení nemusí postačovat k zajištění trvale udržitelné budoucnosti.

Všichni astrologové, antievolucionisté, spiritisté a podomní obchodníci s myšlením v duchu New Age by sami o sobě byli pouze předmětem jisté blahosklonnosti a pobavení. Zdá se však, že za těmito rozmanitými jevy rozeznáváme něco hrozivého, potenciálně fatální kaz v koncepci vlastního já dnešních lidí. Brzo po začátku tohoto století kázal O. Spengler fascinovanému publiku, že samotné myšlenky moderní vědy obsahují jed, který vede k nevyhnutelnému úpadku Západu v důsledku toho, co nazýval „metafyzickým vyčerpáním“, a Max Weber hlásal, že metoda přírodních věd je systematickým „procesem rozčarování“ ze světa s výslednou ztrátou „jakéhokoliv smyslu, který zasahuje za čistě praktické a odborné... což je otázka, kterou nejprincipiálněji ve svých dílech nastoluje Lev Tolstoj“ (6). Nemohlo by tomu být koncem našeho století tak, že široce rozšířené nesprávné chápání vědy je samo o sobě buď zdrojem, nebo příznakem úpadku kultury?

Bylo by velkým zjednodušením považovat to za vysvětlení složitého společenského vývoje, ale neměli bychom to opominout v našem uvažování. Jednu z nejvýmluvnějších analýz tzv. teze vyčerpání nebo zavržení a její paralely v rané historii lze nalézt v poslední kapitole knihy E. R. Dodda The Greeks and the Irrational pojmenované „The Fear of Freedom“. Vzestup řeckého osvícenství v 6. století př.K., následující po homérovském věku, byl charakterizován postupným nahrazením mytologického myšlení u Řeků myšlením racionálním. Avšak na konci Periklovy vlády se proud opět obrátil a vyučování astronomii nebo vyjadřování pochybností o nadpřirozeném se stalo nebezpečným. Kulty, astrologie, magické léčení a další známé praktiky byly symptomy nástupu dlouhého úpadku, který Dodd označuje termínem „návrat iracionálna.“ A táže se: nevstoupili jsme nyní do konečné fáze tohoto druhého velkého experimentu s racionalizmem, který je všeobecně ztotožňován s vědeckou revolucí a s érou osvícenství? Není to dokonce paralelou toho, jak se intelektuálové stále více vzdalovali do svého vlastního světa (počínaje pozdním platónovským obdobím) a lidová mysl byla stále více ponechávána bez obrany...; a stále rostoucí počet lidí, ponechán bez vedení, se s výdechem úlevy vracel k radostem a pohodlí primitivnosti?

V pozdním 5. století př. Kr. byl „rostoucí racionalizmus intelektuálů vyvážen regresivními symptomy v rozšířených přesvědčeních. Široké masy lidí, intelektuálně zavržené v průběhu jakéhosi druhu mandarinského úpadku, se staly kořistí šíření astrologie a podobných projevů, do značné míry v důsledku „politických podmínek: v obtížném půlstoletí, které předcházelo dobytí Řecka Římany, bylo obzvláště důležité vědět, co se stane... Po dobu jednoho století či déle musel jednotlivec čelit své vlastní intelektuální svobodě a nyní se otočil o sto osmdesát stupňů a utíkal před strašnou perspektivou – lepší je rigidní determinizmus astrologického Osudu než hrozivé břemeno každodenní zodpovědnosti“, té svobody, která nevedla k jistotě a bezpečí.

Kdo by v tom neslyšel hřímající hlas Velkého Inkvizitora z Dostojevského Bratrů Karamazových? „Žádná věda nedá masám chléb, pokud tyto zůstávají svobodné. Nakonec položí svoji svobodu k našim nohám a řeknou nám: „Udělejte z nás otroky, ale nakrmte nás“ ... Jsou tři moci, pouhé tři moci, které jsou schopny dobýt a navždy udržet v zajetí vědomí těchto bezmocných rebelů v zájmu jejich vlastního štěstí - tyto síly jsou zázrak, mystérium a autorita.

Ve snaze zbavit nás takových temných myšlenek by někdo by mohl poukázat na světlejší stránku věci, kterou představuje prakticky univerzální okouzlení veřejnosti vysokou technologií. Bylo by možné hledat uspokojení ve skutečnosti, že ačkoliv pouze polovina dospělé populace USA věří v evoluční původ lidských bytostí z dřívějších druhů a ačkoliv polovina má potíže vypočítat jednu stranu čtverce, když je dána některá z ostatních stran, veřejnost v USA při průzkumech mínění projevuje vyšší úroveň víry v potenciál vědy a technologie jako sil dobra (přinejmenším v abstraktním smyslu), než prokázaly ekvivalentní testy v jiných velkých průmyslových zemích, jako jsou Francie a Japonsko.

I když jsou v USA rozšířeny myšlenky, které jsou běžně považovány za antivědecké – jako je víra v UFO –, je dokázáno, že rovněž nejde o jednoduchý, resp. monolitický přístup. Jde spíše o koexistenci potenciálně si oponujících druhů vědomí. „Provědecky“ zabarvený obraz světa pozdního dvacátého století je spíše křehkou a zranitelnou menšinovou pozicí. Vědci a další intelektuálové jako skupina nedovedli vytvořit dostatečně efektivní institucionální a jiné intelektuální formy dokonce ani pro pouhou diskusi mezi jimi samotnými a dalšími společenskými skupinami, která by se týkala toho, jaké jsou možnosti a meze vědy.

Antivěda jako kontravize: síly delegitimace

Důkazy vnitřních rozporů jsou signálem, že antivědu musíme podrobit analýze na jiné úrovni. Abychom prostřednictvím uspokojivější terminologie pochopili, co je vlastně antivědou míněno a co z toho plyne pro budoucnost naší kultury, musíme si uvědomit, že žádná kultura nemůže být antivědeckou v tom smyslu, že by oponovala vědě (jak je např. definována v American Heritage Dictionary of the English Language: „pozorování, identifikace, popis, experimentální zkoumání a teoretické vysvětlení přírodních jevů“). Filozofové vědy budou mít potíže s jednotlivými aspekty této definice, nezjistil jsem však, že by i ti nejdionýzovštější „antivědci“ volali po opozici vůči této aktivitě jako takové.

Antivěda také není pouze neúplnou či ignorantskou či pokaženou verzí „správného“ světonázoru, o kterém mnozí z nás věří, že by měl charakterizovat naši civilizaci v tomto historickém období. To, co sofistikovanější antivědci nabízejí, je artikulovanou, funkční a potenciálně mocnou jinou vizí světa. Tato vize projevuje určitou vázanost na „vědu“, která se od konvenční vědy velmi liší. Historickou funkcí této kontravize není nic menšího, než zpochybnit (konvenční) vědu v jejím nejširším smyslu: delegitimace, která je rozšířena i na ontologické a epistemologické nároky vědy a hlavně i na její klasickou, niterně expanzionistickou ambici definovat smysl a směr lidského pokroku. jsme zde svědky prastarého, úporného a sotva se zmírňujícího boje.

Každá velká společnost v průběhu historie podléhala disputacím soupeřících stran týkajícím se tří velkých témat: moci, produkce a víry. Věda v tom byla angažována hlouběji než kterákoliv jiná aktivita. Od raného 17. století si přírodní vědy stále agresivněji činily nárok na svoji převahu v každém z těchto témat, a to na úkor předcházejících dominujících vlivů. Od F. Bacona a I. Newtona, z nichž první sliboval všemohoucnost a druhý vševědoucnost a jejichž následovníci pokračovali v ohánění se těmito nadějemi, věda a vědou stimulovaná technologie tvrdě pracovaly, aby pronikly a transformovaly celou tuto triádu moci, produkce a víry. Vědci své přednostní právo na pozornost nezaložili na lepším propočítání planetárních drah či dráhy dělové koule, ale na své roli při nahrazování celé předvědecké soustavy víry a přesvědčení. Po více než tři století směřovali ke svému velkému programu utvoření neotřesitelné, všepřeklenující, dobře integrované koncepce světa, založené na racionální vědě. To bylo jejich svatým grálem. Tak ambiciózní projekt samozřejmě skandalizoval nositele předchozích převládajících západních kulturních vlivů a ti kladli odpor vůči tomu, aby byli odstrčeni stranou.

Tento nárok vědy byl v průběhu 19. století sekularizován, ale příslušné ambice jen narostly. J. Frazer, autor knihy Zlatá ratolest, uváděl, že civilizace Západu postupně prošla jednotlivými stadii od mýtu přes náboženství k vědě. Samozřejmě se mýlil – doposud se nacházíme v bouřlivé směsi všech těchto tří systémů a vzájemné výzvy a snahy o delegitimaci toho či onoho systému jako základu naší kultury pokračovaly v průběhu celého vývoje až k dnešku. V tomto stylu se romantikové 19. století pokoušeli nahradit mechanistickou fyziku svých dnů tím, co nazývali vizionářskou fyzikou, v souladu s názorem básníka Blakea, že Newton, Locke a Bacon byli „infernální Trojicí“, která měla na lidstvo satanské vlivy. Vedle toho bylo jejich století svědkem bujného rozkvětu mesmerizmu, frenologie, spiritizmu nadzvedávajících se stolků a elektrického stvoření života.

Ke konci století se v Evropě rozšířilo hnutí, které oznamovalo tzv. „bankrot vědy“. Dnes existuje řada různých skupin, které oponují tomu, co nazývají hegemonií vědy, tak jak je dnes provozována v naší kultuře. Zmíněné skupiny mají společné to, že každá z nich svým vlastním způsobem neobhajuje nic menšího, než konec vědy. Dovolte mi vyjmenovat pouze čtyři nejprominentnější:

  • Jistý typ moderních filozofů tvrdí, že věda si nyní nemůže nárokovat více, než statut užitečného mýtu – pojem použitý Mary Hesseovou, nemluvě o novém křídle sociologů vědy, kteří si přejí „zrušit rozdíl mezi vědou a fikcí“.
  • Dále je zde velmi vlivná malá skupina odcizených intelektuálů, pro něž je nejhorší ranou být odsouzen k neznalosti. Fantastická rychlost růstu nového poznání a naše pochybná bilance jako vzdělavatelů je ponechaly bezmocnými a přinesly jim devastující „pokoření“. Tak se začali vlivní intelektuálové, kteří by v předchozích stoletích patřili mezi přátele a nejužitečnější kritiky vědy (takové, jakými doposud jsou do větší hloubky zacházející kritikové kultury), cítit odvrženi – a v podráždění psali útoky na vědu, jaké lze nalézt v pozdějších Koestlerových knihách.
  • Třetí skupinu tvoří dionýzovci věnující se od myšlení New Age až k paralelizmu s východním mysticizmem, od intelektuální anarchie až ke křišťálové moci (10). Někteří mají kořeny v romantizmu 19. století, někteří spíše v kontrakulturách šedesátých let našeho století; podle všech však jedním z nejhorších hříchů moderního myšlení je všeobecný pojem objektivně dosažitelných údajů.
  • Čtvrtou skupinou je radikální křídlo hnutí takových spisovatelů, jako je Sarah Hardingová, která nedávno řekla, že dnešní fyzika „je chabým modelem (dokonce) i pro samotnou fyziku“. Dnešní věda je podle ní a jejích stejně smýšlejících kolegů postižena fatálním kazem „androcentrizmu“, což nás společně s vírou v pokrokovost vědecké racionality zaneslo do bodu, kde, jak píše, „je žádoucí radikálnější intelektuální, morální, sociální a kulturní revoluce, než si dovedli představit zakladatelé moderních kultur Západu“.

Literatura

1) J.C. Burnham, 1987, How Superstition Won and Science Lost (New Brunswick, NJ: Rutgers University Press).
Helga Nowotny, Gernot Bohm, Otta Ulrich a Hilary Rose in: Nowotny, H., and Rose, H., 1979, Counter-Movement in the Science (Dordrecht: Reidel)
Leo Marx, Lynn Whiteová, Jr. a Roberta S. Morison in: Holton, G., and Morison, R.S., 1979, Limits of Scientific Inquiry ( New York: W.W. Norton).
2) Langmuir, I.,Pathological science, Phys. Today 42 (10), 36.1989.
3) Harding, S., 1986, The Science Question in Feminism (Ithaca: Cornell University Press)

Citát

SERGEJ MACHONIN, O slabosti a síle, Střední Evropa 9(34), str. 88-93, 1993

Jak doopravdy jsme to my v Literárkách mysleli a dělali s ohromnou touhou napravit své slepoty z padesátých let! Ale jak jsme měli tou euforií zkreslený pocit – dnes se to snadno vidí – že už držíme bejka za rohy, že jsme praporečníky pokroku, že definitivně prolamujeme hráze a už jsme konečně v té správné pravdě! Co všechno nám ještě nedocházelo a jaké korektivy nás ještě po letech čekaly...

Např. ten optický klam, že jsme se pokládali skoro za hlas a myšlení celé společnosti. Měli jsme pro to tolik důkazů...

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Věda a společnost
RUBRIKA: Diskuse

O autorovi

Gerald Holton

Prof. Gerald Holton je autorem knihy Thematic Origins of Scientific Thought: From Kepler to Einstein (Harvard UP, 1988), The Scientific Imagination: Case Studies (Cambridge UP, 1978) aj. Uveřejněný text je 1. částí výtahu z 60stránkového referátu na Společné americko-sovětské konferenci o antivědeckém a antitechnologickém hnutí v USA a SSSR, konané počátkem května 1991 na Massachusettské technice. Redakce pořídila výtah s úmyslem vybrat jen to nejzávažnější a případný posun smyslu plně padá na redakci Vesmíru.

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné