Jaroslav Šterzl : Imunitní systém a jeho fyziologické funkce

Monografie našeho předního imunologa Prof. MUDr. J. Šterzla, DrSc., vznikla jako pokračování jeho knihy Vývoj a indukce imunitní odpovědi (Academia, Praha 1988). V nakladatelství Academia měla původně vyjít i tato kniha, která byla připravována již od r. 1989. Roku 1992 ji však nakladatelství Academia vyřadilo z plánu a tak vyšla až koncem r. 1993 pouze díky České imunologické společnosti.

Autor si při koncipování své monografie zvolil cíl značně náročný. Rozhodl se pro široký záběr, který by měl čtenáři přiblížit imunitní systém v nevyčerpatelné komplexnosti jeho vztahů. Zpracovaný materiál je proto velice obsáhlý. Monografie je rozdělena do třinácti kapitol. Autor se v nich zabývá buněčnými základy imunitního systému, vývojem imunity v ontogenezi i ve fylogenezi, specifickou buněčnou a humorální imunitou, imunitními reakcemi probíhajícími v kůži a sliznicích, podrobně probírá zánět, účast imunitních mechanizmů v reprodukci, ukazuje na vzájemný vztah systémů imunitního, nervového a endokrinního. Je zde i přehled hlavních cytokinů a nejdůležitějších membránových antigenů. Rozsáhlost podávané látky, zvládnuté jedním autorem, je tedy obdivuhodná. Šíře zpracovaného materiálu a rozbor vazeb mezi jevy, které bývají studovány většinou odděleně, jsou hlavními klady této knihy. Občas však zmíněný přístup vede k tomu, že některé z kapitol nejsou pojednány do patřičné hloubky. Platí to hlavně pro části Cytokiny, růstové a regulační faktory a Membránový signál a genová dereprese, kam se vloudilo několik nepřesných či neúplných údajů.

Na str. 103 čteme: „Oba IL-1 (jsou míněny IL–1α a IL–1β) mají společný prekurzor (31 kDa), ze kterého jsou proteolyticky štěpeny.“ Toto tvrzení není zcela přesné. Prekurzory IL–1α a IL–1β mají sice podobnou molekulovou hmotnost, ale tyto bílkoviny jsou kódovány různými geny. Nejasná je i tabulka rozdělení protoontogenů podle funkčních vlastností (str. 116). Ne všechny z uvedených genů kódují tyrosinové proteinkinázy typu src. V jiných pramenech bývá např. mos uváděn mezi serinovými kinázami. V textu není uvedeno, co označuje zkratka pkC, která se v tabulce vyskytuje. V případě, že by šlo o proteinkinázu C, bývá tato bílkovina zařazována mezi proteiny se serin/threonin-kinázovou aktivitou. U rodiny jaderných onkogenů jsou vynechány důležité geny jun, rel, ets, erbA. Nejasnosti jsou i v zařazování receptorů do jednotlivých podskupin (str. 117). Např. receptor pro IL-7 není na str. 117 zařazen mezi receptory typu I (starší název nadrodina receptorů pro faktory hemopoezy), na obr. 43 v této skupině figuruje; typ II receptorů, kam jsou zahrnovány receptory pro IFNα/β a IFN γ, je v tomto souhrnu zcela opominut. V popisu receptoru pro IL–2 (str. 120, obr. 44) jsou uvedeny pouze řetězce α a β, chybí řetězec γ. V tabulce 22 (str. 185) Sled dějů po membránové aktivaci lymfocytů T a B a převodu signálu by mohl být mezi aktivačními receptory T lymfocytů zmíněn i CD28 (Vazba na membránový antigen CD28 má vliv spíše na stabilitu mRNA než na jejich syntézu, jak je uvedeno na str. 107.); mezi antigeny podílejícími se na aktivaci B lymfocytů by mohl být uveden i TAPA–1. V těchto kapitolách jsou i některé další drobné nepřesnosti: nadpis obrázku 41 (str. 114) zní Aktivační cesta v buňce vázající IFNα a IFNβ, zatímco na obrázku je znázorněna vazba IFNα a IFN γ, na obrázku 71 Regulační proteiny exprese genu pro řetězec α receptoru TCR se vyskytují AP–2 a ETS, ale nikde nejsou vysvětleny ani tyto zkratky, ani funkce. V popisu apoptosis (str. 33) by mohla být zmíněna i úloha genu bcl-2 a antigenu FAS.

Vcelku je však možné říci, že je velice dobré, že se tuto knihu podařilo vydat, i když se svízelné podmínky vydávání odborné literatury asi částečně podepsaly na určitých nepřesnostech v textu. Na našem trhu je trvalý nedostatek imunologické literatury a tato monografie mezeru alespoň částečně zaplňuje. Prezentace materiálu je značně zestručněna, patrně z toho důvodu, aby bylo možno zahrnout co nejvíce poznatků. Publikace bude proto užitečná jak pro začátečníka v oboru, kterému může sloužit i jako zdroj odkazů na literaturu, neboť autor cituje téměř dva tisíce prací, tak i pro čtenáře, který už určitou znalost imunologie má. Tomu umožní vidět biologické procesy v širších vzájemných vztazích – a vědomí souvislostí je důležitá pro molekulární, buněčné i klinické imunology.