Má antropogenní činnost vliv na skleníkový efekt?

Reálný odhad hrozby skleníkového efektu zvýšeného vlivem antropogenní činnosti bude zřejmě možný až poté, co bude známo, jaké je vlastní přírodní kolísání. Instrumentální záznamy teplot jsou příliš krátké na to, aby obsáhly alespoň jeden základní 180letý cyklus přírodních dějů, určovaný sluneční soustavou (viz Vesmír 72, 365, 1993/7). Dále do minulosti jsou však už dnes k dispozici kvalitní laboratorně zpracované záznamy nepřímé, např. šířky letokruhů.

Laboratoř v Palisades v USA (Tree-ring Laboratory, Lamont-Doherty Earth Observatory) zpracovala 12 chronologIí šířek letokruhů jehličnatých stromů (Picea glauca, Larix luricina, Thuja occidentalis) ze severní Kanady a Aljašky. Z těchto chronologií, ze tří chronologií ze severního Uralu (Larix sibirica, Picea obovata) a z 5 chronologií ze Skandinávie (Pinus sylvestris) byla rekonstruována povrchová teplota vzduchu arktické oblasti za posledních 300 let (1681 - 1969). Tato rekonstrukce byla opřena o globální teplotní řadu v intervalu 1880 - 1969. (D’Arrigo a Jacoby, Climatic Change 25, 163 - 177, 1993.) Rekonstruovaná teplota má maxima kolem roku 1760 a 1940, minimum kolem roku 1840.

Pro srovnání je pod obrázkem teplot, rekonstruovaných z nepřímých záznamů, uveden záznam instrumentální, a to povrchové teploty vzduchu ve střední Evropě (TCE, 1753 - 1980, 13 stanic, plná čára), ze Severní Ameriky (T’NA, 1825 - 1980, 10 stanic, tečkovaně) a pro severní polokouli (TNH, 1851 - 1980, kroužky), (Charvátová a Střeštík, 1993).

Shoda nepřímého a instrumentálního záznamu je překvapivě dobrá i v detailech. Teplotní výkyv je samozřejmě různý v různých zeměpisných šířkách. Základní 180letý cyklus přírodních dějů je zřejmý. Záznamy (do roku 1980) nenaznačují, že by vliv antropogenní činnosti byl významný.