Ještě jednou o “jedovatých“ ptácích

Překvapující sdělení J. P. Dumbachera a spol. (Science 258, 799, 1992) o jedovatých ptácích, na které bylo před nedávnem upozorněno ve Vesmíru (Vesmír 73, 56, 1994/1), vyvolalo mezi čtenáři zmíněného časopisu patřičnou odezvu. Někteří si totiž vzpomněli, že to nejsou první zkušenosti s jedovatostí ptáků vůbec. Angličan H. B. Cook již v době, kdy sloužil ve druhé světové válce na středním východě a později pak v bývalé Severní Rhodézii, vyzkoušel poživatelnost celkem 250 druhů pestrobarevných ptáků na kočkách, fretkách, ježcích i krysách. Sledoval, jak se k nabízenému masu staví a co jim po něm je. Předpokládal, že výrazné zbarvení ptáků by mohlo být varováním a odstrašením pro jejich nepřátele (tzv. aposematické zbarvení), což se mu potvrdilo. Čím byl pták nápadnější, tím byl méně jedlý.

Dobře to ladí i s pozorováními Dumbacherovými. Také samci pitohui jsou nápadně oranžovo-tmavohnědí. A tak není vyloučeno, že objev batrachotoxinu v jejich peří a mase, (navíc totožného s jedovatými látkami některých žab), nevyvolá zájem o pokus izolovat další jedovaté látky z jiných pestrobarevných ptáků. A zjistit, jestli to „Cookovo pravidlo“ platí. Množství potřebného materiálu ke zkoumání by nebylo velké a tím by snad nevznikla obava z decimování ptactva. (Science 258, 1867, 1992).