Genius loci (K fenomenologii architektury)

Kniha světově proslulého norského teoretika architektury a odchovance filozofa M. Heideggera vyšla v řadě evropských jazyků a konečně nyní i v češtině. Je sice určena pro architekty – ty bystré lidi, kteří dovedou naplánovat bezvadný dům a pak jej nemožně zasadit do krajiny, ale na své si přijdou i přírodovědci, právě díky hodnocení způsobu, jakým na nás místa a krajiny působí. Je to velmi aktuální a závažné téma. Počet obyvatel České republiky v roce 1994 je srovnatelný s populací roku 1930, ale co všechno jsme za tu dobu s krajinou udělali! Kolik ploch jsme zastavěli a jak jsme dokázali setřít charakteristické rázy celých krajinných celků! V. Ložek často upozorňuje, že jedním z nejhorších rysů současné doby je hospodaření s prostorem. Žijeme v nevelké zemi, která je konečná, a každou zbytečnou silnicí, odstavnou plochou, skladištěm přicházíme o část prostoru. Je to těžce obnovitelný zdroj, se kterým ztrácíme víc, než se na první pohled zdá – ducha místa, na kterém záleží naše identifikace s prostorem, v němž žijeme.

Při hodnocení genia loci vychází autor z Heideggerovy fenomenologie. Vědecké pojmy jsou exaktní, analytické a často číselné, ale někdy potřebujeme popsat takové jevy jako duševní zdraví, krásu krajiny a v tom případě volíme fenomenologický přístup ke světu. Konkrétní prostor krajiny má svůj základ v místech, nikoliv v prostoru. Prostory mají různé stupně rozlehlosti a uzavřenosti a šíří se ze svého středu různým stupněm diskontinuity, tedy rozdílným rytmem. Krajina má tyto důležité vlastnosti: rozlehlost, uzavřenost, měřítko, centrovanost, směr a rytmus. Krajina má charakter, kterému říkáme krajinný ráz. Často k němu dospíváme vymezením hranic a základních motivů. Charakter je základní způsob, jakým je nám svět dán.

Umělá místa se k přírodě vztahují trojím způsobem:

1. člověk chce zviditelnit své pochopení,
2. člověk chce doplnit, co místu schází,
3. člověk chce symbolizovat, tj. přeložit viděné a chápané do jiného média.

Bydlet v nějakém místě znamená dvě věci – identifikaci a orientaci. Opravdu patřit nějakému místu znamená obojí. Moderní společnost se soustřeďuje na praktické funkce orientace a identifikace je ponechána náhodě, není záměrně pěstována. Výsledkem je pocit odcizení. Osobní identita člověka předpokládá identitu místa. Identifikace znamená: někam patřím. Orientace: něco mohu udělat.

V abstrahování charakteru místa dospěli nejdál Řekové, snad proto, že jim to řecká krajina umožňovala. Je zřetelně vymezená, srozumitelná a skládá se z řady různých krajin. Rozhodující kvalitou každé krajiny je její rozlehlost, ta může být plynulá, nebo rytmická. Důležitá je její struktura a to, zda má lidská měřítka. Přítomnost vody mění měřítko krajiny. Někdy dodává na tajemnosti a odhmotňuje. V zásadě máme kromě umělých a komplexních krajin tři základní typy krajiny:

• Romantická krajina bývá špatně srozumitelná, chaotická, mívá bohatou mikrostrukturu se spoustou přírodních sil, ale schází jednotící činitel.
• Kosmická krajina má málo individuálních míst, je monotónní. Země spíš podpírá nebe, nebe je strukturalizované. Typickým příkladem kosmické krajiny je poušť.
• Klasická krajina je charakterizována rovnováhou mezi působením člověka a přírodou, jako je tomu v české zemědělské krajině. Přírodní místa jsou zvýrazněna láskyplnou péčí člověka.

Autor dál hovoří o struktuře měst, např. o rozdělení města dvěma kolmými ulicemi, v antice nazývanými cardo (severojižní směr) a decumans (západovýchodní směr). Z tohoto rozdělení na čtyři části vzniklo slovo městská čtvrť. Moderní města mají půdorys „otevřené mříže“ jako otevřeného světa příležitostí, ve kterém úspěšní stavějí nahoru mrakodrapy, ale občina se rozrůstá všemi směry. Je to typická chaotická struktura, která neumožňuje konkretizaci genia loci. Norberg-Schulz je velkým znalcem české barokní architektury a své pojetí místa ukazuje na dílčích studiích Prahy, Chartúmu a Říma. Co říká o Praze?

Při procházce Prahou má člověk pocit, že je na dně prostorů, které jsou tajemné a hrozivé, ale zároveň hřejivé a ochraňující. V tajemstvích Prahy se ale nikdy neztratíme, tajuplné vnitřní prostory jsou vždy částí širší, smysluplné struktury. V Praze se to, co je skryté, zdá být dokonce reálnější než to, co lze bezprostředně vnímat. Zdejší genius loci spočívá ve zvláštním smyslu pro zemi a nebe. Praha je rozhodně jedním z velkých míst setkávání, v němž se shromažďuje množství výzmanů. Vyrůstá z celého přírodního prostředí Čech a bez znalosti země je těžké ji pochopit. Na druhou stranu vždy důstojně plnila funkci centra, ze kterého do regionů proudily nové myšlenky a nová řešení.

Čechy celkově působí jako zvlněná a přátelská krajina, obsahují však mnohá překvapení v podobě divokých a neobvyklých skalních útvarů. To, že Češi dokázali přežít, je zřejmě zásluhou jasné geografické dispozice země. Všude můžeme nalézt silnou touhu po integraci a dynamičnosti. Málokterá země má architekturu tak jednotnou, a přitom tak rozmanitou. Cizí přínos je v Čechách vždy rychle transformován. Čechy byly po staletí objektem výjimečně silného patriotizmu a lásky, ale také historické okolnosti vyžadovaly plnou identifikaci člověka s tímto krajem, který zároveň češství poskytoval zvlástní identitu.

Pro českou krajinu nejsou charakteristické prvky, které by bylo snadné vnímat. Snad lze říct, že je zde vše zároveň. Této skutečnosti si povšiml J. W. Goethe, který řekl: „Je krásný pohled na české krajiny, jejichž zvláštní charakter spočívá v tom, že nejsou ani horami, ani rovinami, ani údolím, ale vším zároveň.“

Dlouho bychom mohli pokračovat v citování myšlenek této pozoruhodné krajiny, která se několikrát vrací ke stejnému tématu: „Všechny důvody nás vedou k přesvědčení, že dnešní odcizení člověka je do značné míry způsobeno tím, že mu moderní prostředí nabízí jen omezené možnosti orientace a identifikace.“ Ale nakonec zůstává trochu vzteku a trochou smutku, nejenom nad tou naší těžce zkoušenou krajinou, ale také nad rozpadem nakladatelství Odeon, které na poslední chvíli vydalo toto slavné dílo. A jsem zvědav, zda takové knihy budou u nás vůbec vycházet.