Ptáci jako z hororu

Nevím, odkud vzala Daphné du Maurier námět pro svou povídku „Ptáci“, podle které natočil režisér Hitchcock svůj světoznámý horor o ptácích, kteří jako by ztratili hlavu a začali zarputile napadat každou lidskou bytost v dohledu. Jestli ale navštívila Austrálii v podzimním období – které je pro protinožce jarem – tak je mi to jasné. Mohla se totiž setkat s pozoruhodným ptákem, velkou australskou vránou, jenže ne černou nebo černošedou jako u nás, ale hezky bíločerně strakatou. Proto jí také Australané říkají straka, anglicky magpie, i když se strakou, kromě toho, že obě patří mezi havranovité pěvce, nemá nic společného. Její vědecké, latinské jméno je Gymnorhiza tibicen a na rozdíl od řachtavých zvuků naší straky obecné se ozývá lahodnými flétnovými trylky, které v zahradách a hájích australského státu Nový Jižní Wales znějí velmi příjemně.

Méně příjemné je ale její chování v hnízdním období. Bděle střeží okolí svého hnízda a domnívá-li se, že je někdo ohrožuje, zaútočí. Jde-li někdo ve vzdálenosti do 10 až 30 metrů okolo hnízda, může se mu stát, že najednou zaslechne na poslední chvíli svist křídel a dostane zezadu do hlavy pořádný klofanec. Zavýskne bolestí, otočí se a uvidí jen odlétající „straku“. Klovnutí může pěkně bolet a celkový efekt je zvýšen nečekaností útoku. Pták útočí vždy na hlavu a vždy zezadu, naštěstí jednotlivě a ne v párech. Jedinou ochranou je při chůzi v okolí hnízda – o němž ani nevíte, kde přesně je – otáčet se dokola a pozorovat, zda se nějaká vrána na vás nechystá. Ta jakmile zpozoruje, že se na ni díváte, nenajde odvahu k útoku. Útočí jenom když si myslí, že je nepozorována. Abyste se při chůzi parkem, mezi zahradami nebo na volném prostoru nemusili neustále dívat kolem dokola, můžete si koupit k tomu účelu vyráběnou čepičku, která má vzadu vytištěné nebo vyšité oči. Těch se vrána zalekne, přinejmenším si není jista a nechá vás být.

Australané však mají tohoto svérázného ptáka celkem rádi, s jeho klováním počítají a každého nového příchozího na ně upozorňují. Většinou to není moc platné, teprve první vlastní zkušenost vykoná své. Sám jsem dostal svůj klovanec při chůzi parkově upraveným univerzitním kampusem, nesl jsem oběma rukama podnos s různými lahvičkami a zkumavkami a dával pozor, abych ho neupustil, a nečekaná rána do hlavy nebyla nic příjemného. Příště už jsem si dával pozor. Vrána seděla na vysokém stromě daleko od cestičky a zlobnýma očkama pozorovala, jestli jsem ještě vhodný cíl. Už jsem ale nebyl, měl jsem v ruce kus větve a dával jsem si pozor.

Večer po svém zážitku jsem v místní televizi pozoroval reportáž o tom, jak se na kterési školní zahradě uhnízdil párek těchto vran, které svými neustálými útoky začaly žactvo sužovat. Pozoruhodné bylo, že nikdo proti nim nic zlého nepodnikl. Pouze zavolali hasiče, ti přijeli s vysokánským požárním žebříkem, v ochranných oděvech a helmách opatrně hnízdo sňali a převezli na jiný strom do bezpečné vzdálenosti od školy. Vše proběhlo na výsost ochranářsky, nepravilo se jen, zda si vrány zvyknou na nové místo, kam byly vypuzeny. S touto idylkou kontrastovala následující reportáž z ovčích farem kdesi daleko směrem do vnitrozemí. Kvůli zrovna klesajícím cenám vlny a masa farmáři redukovali svá stáda vyřazováním starších či jinak pro chov nevhodných zvířat. Záběr ukazoval farmáře rozšafně postupující uprostřed stáda ovcí a kulovnicemi střílející jedno zvíře za druhým. Co rána z blízka, to zabitá ovce. Pak přijel obrovský bagr, vyhloubil příkop, a celé ty hromady ovcí do něj nahrnul a zase zasypal. Obrázek velmi drastický, ale nezdálo se, že by pohoršoval diváky v televizním pokoji, kteří předtím s porozuměním přihlíželi citlivému stěhování vran. Není zvíře jako zvíře a nejsou si všechna rovna.