EMIL KAŠPAR: Populárně a vědecky o proutkaření

Konečně vyšel mnohými našimi přírodovědci po několik let očekávaný kritický spis o proutkaření od známého českého fyzika RNDr. Emila Kašpara, DrSc., profesora Univerzity Karlovy. Autor v něm odborně pojednává o tomto podivném způsobu hledání vody nebo rud a jiných objektů v zemi, popř. i nemocných míst v těle a také geopatogenních zón (choroboplodných pásem) v bytech nebo míst pobytu vzdálených osob atp., podle zvláštního pohybu „čarodějného“ proutku čili virgule nebo siderického kyvadla v terénu, v bytě, nad nemocným člověkem nebo zvířetem, ba i pouze nad mapou.

Autor tyto výjimečné pohyby uvedených pomůcek vykládá racionálně, tj. v souhlase s obecnými zákony mechaniky podle metod vědeckého bádání, a podává je tak přístupně, že vše pochopí i čtenář bez zvláštního fyzikálního vzdělání.

Profesor Kašpar rozdělil své úvahy do čtyř kapitol:

1. K historii proutkaření,
2. Fyzika objasňuje proutkařské „záhady“,
3. „Vodní“ proutkaření, 
4. Proutkaření a osoba proutkaře.

Před tyto kapitoly umístil předmluvu a jakési povídání o svém prvním setkání s čarovným proutkem, za nimi pak najdeme doslov, dodatky, literaturu a rejstřík.

V první kapitole si přečteme stručné dějiny různých názorů na tento kuriózní „kumšt“, jejichž převážnou většinou jsou – kromě několika málo rozumných výkladů tohoto jinak poutavého řemesla – vymyšlené naivní domněnky. Autor tyto názory kriticky rozebírá, jednak podle obšírné literární dokumentace, jednak podle vlastních pokusů. Snahy o vysvětlení příčiny pohybu „divotvorného“ proutku probírá od mytologie a starších dokladů do přelomu 19. a 20. století, od něj pak do první světové války, líčí dále renezanci proutkaření v dalším období po druhé světové válce a zároveň uvádí kritické hlasy českých přírodovědců.

Mezi četnými domněnkami o proutkovém jevu, který podle nich odhaloval vše možné (kromě vody, rud a pokladů i zbloudilý dobytek, ba i ženskou nevěru, zdraví či nemoc, a dokonce věštil budoucnost), se vyskytovalo jen velmi málo názorů racionálních. Jedinečný v tomto ohledu – mohli bychom jej nazvat zcela moderní – je výklad obrozenského kněze Jana Javornického (1785 – 1847), faráře v Církvici u Čáslavi (později ve Vysokém Mýtě), uvedený v jeho spisku „Lucián, syn Apostatův aneb kniha o pověrách“, vydaném r. 1827. Vykládá v něm, že příčina pohybu virgule „záleží v mrštnosti a tíži“, nikoli tedy v působení nějaké tajuplné síly vycházející z vody nebo skrytých pokladů, jak proutkaři vykládají. Píše o tom dále: „Ani jeden pravdy hodný příběh ukázati se nemůže, že by virgulemi skrytý poklad byl nalezen, a všecky historie, které se o tom vypravují, jsou podvod a lež.“ O proutku samém poznamenává: „Zkrátka bije vždy, nechť jej držíme nad čím chceme. Kdo zkoušku z toho činí a pověr prázden jest, snadně se o tom přesvědčí.“ Přestože Javornický nemohl tehdy jako neodborník vysvětlit fyzikální podstatu pohybu virgule, vystihl jeho pravou příčinu v oné „mrštnosti prutu“ a způsobu jeho držení. Je skutečně obdivuhodné, že to napsal katolický kněz v době, kdy asi pověry přímo bujely.

Jelikož i dnes mnohé pověry „mají zelenou“, obávám se, že po odborném odhalení proutkaření jako pavědy, které se tak bezesporně podařilo kolegovi Kašparovi v tomto spisku, „vstanou noví bojovníci“ proutkařského řemesla spolu s jejich četnými zastánci, ochránci a obdivovateli, aby takovou opovážlivost ostře odsoudili. Ani by mne příliš nepřekvapilo, kdyby mezi nimi byli též nositelé akademických hodností, ba i dokonce přírodovědeckých. Znám to z vlastní zkušenosti získané po semináři o “pavědosloví“, tj. nauce o pavědách, jakémsi novém vědním oboru. Do jejich poměrně mohutné množiny jsem totiž kromě astrologie, chiromatiky, homeopatie, biomagnetizmu, geopatogenních zón, mentionologie, psychotroniky, ufologie, „pokrokové“ biologie a jiných pošetilostí zařadil i proutkaření a používání siderického kyvadla. A to jsem podle několika přítomných odborníků dělat neměl. Tito „znalci“ sice absurdnost většiny shora uvedených lživěd jakžtakž připustili, věrohodnost operací s “kouzelným“ proutkem i hvězdným kyvadlem však plně uznávali a obhajovali ji. To se opakovalo i na seminářích dalších, ba i po nich, různými dopisy a telefonáty, z nichž některé byly velmi ostré. Uvádím to jako potvrzení značně rozšířeného názoru o vlastnostech virgule i kyvadla, popisovaných proutkaři jako vědecky, tj. teoreticky i pokusně, jasně prokázaných. O udržení tohoto i jiného středověkého “temna“ se také starají určití autoři pseudovědeckých publikací a referátů v denním tisku, rozhlasu či televizi, které jsou zveřejňovány, aniž je předtím posoudili odborní oponenti. Není divu, že laik je pak považuje za neotřesitelnou pravdu, tedy objektivní realitu, jak se dříve s oblibou říkalo. Tato víra jde pak tak daleko, že zmínění čtenáři, posluchači či diváci neváhají dát fůru peněz léčiteli za homeopatický lék, astrologovi za pěkný horoskop nebo proutkaři za test a poradu při hledání vhodného místa pro studnu na svých pozemcích, ač většinou by je tam sami mohli najít kdekoliv. Na konci dvacátého století je to dosti smutné! Co by tomu asi řekl pan farář Javornický? Celý problém, pokud jde o proutkaření, je zajímavý už tím, že tato pověra je tak nedotknutelná, že po staletí odolává všem kritikům, tedy nepřátelům jeho “vědecky“ fundovaného užívání. Stojí to věru za vážnou úvahu!

Je nesporné, že každý člověk, tedy i vědec, může i při největší pečlivosti přehlédnout chybu, která se vloudí do přediva jeho úvah. Stále totiž platí prastará idea, kolující v mnoha obměnách už u řeckých básníků, od 6. století před Kristem počínaje, známá nejvíce z výroku římského řečníka Seneky Staršího: „Errare humanum est“ (mýlit se je lidské), starého též už dva tisíce let. Ovšem omyly a různá nedopatření i chybné závěry z nich odvozené při vědeckém bádání mají naštěstí pouze jepičí život, především v pokusných přírodních vědách. Pokud je neodstraní přímo jejich autor, jistě se o to postarají jeho kolegové, doma i za hranicemi, kteří jsou zpravidla neobyčejně přísnými kritiky, nikoli však nepřátelskými. Jsou ale závady a opomenutí, která kupodivu přetrvávají po dlouhá léta, ba i staletí, podobně jako náboženská dogmata, „jak juchtové boty“, řekl by Karel Havlíček. Jsou to jakési fosilie, tedy zkameněliny omylů a pověr. A takovým případem jsou i domněnky o proutkaření a “kyvadlaření“. Zřejmě o nich platí také hodně letité pořekadlo „Nesmyslům se meze nekladou!“, i když se mnoho moudrých lidí snažilo tyto hranice postavit. Patřil k nim např. proslulý německý chemik a mineralog Georg Bauer, známý pod latinským jménem Agricola (1494 – 1555), který působil jako lékař v Jáchymově, dále samorostlý švýcarský iatrochemik (lékařský chemik), lékař a filozof Theophrastus Bombastus von Hohenheim, který užíval pseudonym Paracelsus (1493 – 1541), profesor Basilejské univerzity a samozřejmě i uvedený už páter Javornický a kromě něho kupodivu později – v 19. a 20. století – i jiní čeští autoři. Někteří z nich neměli ovšem příliš dobré představy o fyzice sil „proutkohybných“, jak se tomuto jevu někdy říkalo. Soudili totiž většinou, že jde o pohyby vyvolané proutkařovými svaly. Kašpar uvádí mezi nimi profesory Karlovy univerzity, paleontologa a geologa Filipa Počtu (1859 – 1924), astronoma Václava Lásku (1862 – 1943), mineralogy Františka Slavíka (1876 – 1957) a Bohuslava Ježka (1877 – 1950) a geofyzika Jaroslava Šafránka (1890 – 1957). Jejich kolega, botanik a “přírodní filozof“ Josef Velenovský (1858 –1949) však na rozdíl od nich věřil, že je to duše člověka, která vidí pramen vody skrytý v zemi, podobně jako to hlásal významný kulturní historik, národopisec a bibliograf Čeněk Zíbrt (1864 – 1932). A takových pošetilců bylo více než dost.

S mnoha podobnými „věřícími“ se můžeme setkávat často i dnes, kdy se do sféry „vědeckých“ hypotéz o pohybu „čarovného“ proutku, popř. siderického kyvadla, dostávají rozmanité pitomosti, např. teorie elementárních částic duchovní energie čili mentionů. Vybudoval ji a silně propagoval jako tzv. psychoenergetiku sociolog a pedagog František Kahuda (1911 – 1987), který byl před 30 lety dokonce 7 let naším ministrem školství a v diskusích vystupoval vždy jako fyzik: byl naneštěstí doktorem přírodních věd. Ale tato prapodivná pavěda, zvaná dnes „psychotronika“, jeho odchodem nezanikla. Její věrozvěstové vykládají své bludy dále, nemajíce ponětí o termodynamických zákonech. Je jen nepochopitelné, že mají četné příznivce, kteří tyto hlouposti nekriticky přejímají. Tito ctitelé pohříchu nepozorují, že se svým postojem vracejí do středověku, kde „nad močálem tančí čárymáry“, jak nám kdysi zpívali V+W.

Je proto žádoucí připomenout kritické stanovisko k mystickému pojetí proutkaření, které zaujali už před lety naši přední fyzikové – RNDr. Luděk Pekárek a profesor Kašpar, autor této knížky. Ukázali, že „skutečné příčiny vzniku a průběhu popisovaných pohybů jsou zamlžovány proutkařskými fantaziemi“.

Ve druhé a třetí kapitole Kašparovy knihy se dovíme velmi podrobně, ale přitom nadmíru přístupně nejen o fyzikální podstatě pohybu proutku a siderického kyvadla, ale dokonce i o tom, jak se věda dělat nemá a jak se dělat má. Ve čtvrté kapitole nám autor představí osobu proutkaře a promluví o renezanci pavědy po druhé světové válce. Spisek končí naučením:

„V otázce proutkaření nejde o antagonizmus ideologií, o spor mezi ideologií materialistickou a idealistickou, ale jde o rozdíl mezi pochopením vědecky prokázané skutečnosti a výmysly proutkařských ‘teoretiků’, kteří neznají ani základy vědních oborů, jejichž prostými zákonitostmi se pro ně ‘záhadné’ pohyby proutkařských rekvizit řídí, ani základní zásady vědecké práce, které při svých experimentech nedodržují.“

Tímto krédem uzavírá autor svůj znamenitý spisek, který můžeme považovat za jednu z oněch mezí, jež se nesmyslům mají klást. Doporučuji jej vřele všem čtenářům, kteří se zajímají o přírodu a její zákony. Ty přece nelze jen tak nezodpovědně obcházet, ať se někomu líbí nebo ne. Kašparova knížka je skvělá nejen po stránce odborné, ale i po stránce formální. Čtenář se v ní poučí, ale i potěší hezkou češtinou. Je vidět, že ji psal zkušený přírodovědec i pedagog, ostřílený letitou kantorskou praxí na středních i vysokých školách. Snad jen určitou vadou její krásy jsou pouhé zkratky křestních jmen autorů, zvláště v historické kapitole, což je jakýsi moderní zlozvyk, spolu s neuváděním letopočtů jejich narození a úmrtí. Spisek by si měli přečíst a prostudovat i proutkaři a jejich příznivci! Platí totiž stále dobrá rada: „Fas est et ab hoste doceri“ (je vhodné poučit se i od nepřítele), vyřčená už téměř před dvěma tisíci lety Ovidiem, jedním z největších římských básníků.

Kašparova knížka je zcela originální odborné a zároveň populární dílo, které – pokud vím – nemá v příslušné literatuře obdobu. Ocení je jistě nejen přírodovědec, především fyzik a geolog, ale i každý vzdělaný laik. Je to kromě jiných předností zejména proto, že se autorovi podařilo jako prvnímu vysvětlit přirozenou fyzikální podstatu proutkového jevu a definitivně odstranit vžité mylné představy, zabíhající často až do říše pověr a bájí. Tam se ovšem i dnes mnoho bláhových lidí rádo utíká a ti asi nepochopí Kašparovy jasné zákony pohybu virgule, snad ale aspoň zapochybují. Nedivme se! I dnes se vyskytuje nemálo vyznavačů horoskopů, ač astrologii už před 300 lety sám věhlasný britský fyzik Isaac Newton svým gravitačním zákonem odstranil z vědy do pavědního odpadu. Dodnes ji však „vydržují“ nejen četní naivní důvěřivci, ale i “hvězdopravci“, spíše řečeno „kšeftaři“, kteří z nich těží.