Příspěvky k poznání znečistěného zboží prodajného.

Šafrán.

Šafrán co zboží kupecké zajisté zná každý; jsouť to sušené blizny z rostliny rovněž šafrán zvané (Crocus sativa z řádu Iridaei) mající okvětí velmi sličné bledofialové i žluté.

Rostlina šafránová pochodí původem svým z Malé Asie a bývala juž za šedého pravěku zvláště opatrována a pěstována pro krásu květu a příjemnou vůni. Nejstarší písemná vzpomínka o ní děje se v bibli starého zákona, kdež vyznačena je hebrejským jmenem karkou.

Staří národové na jihu Evropy zvláštní pak věnovali přízeň šafránu učinivše ho zasvěcenou květinou bohyně Jitřenky. Řekové krášlívali jím lože novosnoubenců a užívajíce ho vůbec za jemný a vzácný druh voňavek. Rovněž u Římanů bývalo od nejstarších dob historických zvykem při velikých a veřejných slavnostech posévati vonným květem šafránovým podlahu jídelny, divadla i chrámů; ostatně užíváno ho v Římě i k přípravě všelikých pamlsků, k zlepšování vína k výrobě voňavek a konečně co prostředku léčivého. Všichni básníci římští takřka připomínají spůsobem oslavujícím šafránu, tak že z toho lze souditi, kterak všeobecně byl rozšířen a oblíben.

Do obchodu, jak se zdá, uvedli šafránový květ sušený, zejmena krásné ohnivé blizny jeho Peršané, kteří ho až do dnes s velikými výhodami pěstují. Ve středověku všímali si ho hlavně Arabové ve Španělích, odkudž později přinešen do Francie a dále do Německa. V Italii doposud velmi horlivě se pěstuje v zahradách zvláště k tomu zařízených i na šírem poli, ač tam také v hojné míře divoce vyrůstá. Ostatně býval v Čechách za středověku a dobách následujících zejmena při statcích panských a v zahradách klášterních šafrán pečlivě oséván, jak toho zachovalá stará jmena Šafranice, Šafránka atd. skvěle dokládají. Úpadkem zahradnictví českého po bitvě bělohorské a průběhem sedmnáctého a osmnáctého století ovšem pěstování jeho dokona kleslo až pak na nepatrné zbytky úplně vymizelo. Nyní je rostlina ta jen řídkou ozdobou některých parků vrchnostenských, kde mezi exotickými květinami jakoby žele nad rozprchlou dřívější slávou a oblibou nesměle se skrývá. - V jižních zemích Slovanských hlavně v knížetství Srbském zavedeno či spíše obnoveno pěstování šafránu co rostliny obchodní terpvé před málo lety prof. dr. Panicem.

I u nás v Čechách pěstován druhdy šafrán ve velkých zahradách "šafránice" zvaných, hlavně za Karla IV., kdy zahradnictví české skvělo se na nejvyšším stupni dokonalosti po vší Evropě. Zdá se také, že tolik šafránu, pokud domácí potřeba ho vyžadovala, jediné na půdě české se pěstovalo. Pěstování jeho za účelem obchodním dělo se u nás až do války třicetileté, t. j. až do úpadku českého zahradnictví, od té doby vymizela i daleká vzpomínka naň úplně mezi širším obecenstvem, tak že šafrán platí u nás jaksi za rostlinu úplně cizozemskou, řekl bych, za plod jižního podnebí, jako všeliká koření, káva, čaj, citrony a t. p. V panských zahradách ovšem lze tytýž setkati se ještě s živým šafránem, ale což pak je to - jediný kvítek k vůli kráse a vzácnosti hejčkaný a původní bujné svěžesti skorem na prosto postrádající.

Vždyť o nějakém užitku tu nelze mluviti, pomyslíme-li si, že nejméně 25.000 květů šafránových sotva poskytne jednu libru blizen pro obchod a domácí spotřebu spůsobilých. - A přec navzdor ohromnému množství tomuto možno z pěstování šafránu nejskvělejších výhod získati.

Šafrán daří se nejlépe v zemi černé, suché a písčité aniž by vyžadoval při tom nějaké veliké opatrnosti. Ostatně není šafrán vždy stejný co do hodnoty, jak o tom obchodníci velmi dobře jsou přesvědčeni.

A taková různost právě zakládá se na půdě, v které byl šafrán vyrostl a odkvetl. Nejlepší druhy šafránu pochází z vnitra Persie a z okolí chvalinského moře, avšak k nám do Evropy a v obchod podrobnější nejlepší zboží toho sotva kdy přichází. Z druhů evropských pak váží nejvíce šafrán rakouský a platí se 25-30 % dráže než všeliké dobré domácí druhy francouzské. Blizny šafránů z arcivévodství rakouského jsou zvláště veliké, nádherné a jako živý plamen, jako lesklý žár červeného ohně. Také uherský šafrán je velmi dobrý, avšak pěstuje se ho jen příliš málo, že sotva potřebě domácí vyhověti může. - V Řecku a v Srbsku, kde terpv před několika roky prof. Dr. Panic pěstování šafránu zavedl a rozšířil, daří se sice lepší druh, avšak s rakouským šafránem nemůže přec co do hodnoty se měřiti. V Řecku roste šafrán divoký zejmena na ostrovech Syros a Texos. Blizny jeho jsou však nepotřebny pro obchod a v domácím životě užívá se toliko cibulí těchto rostlin, jež mají příchuť dosti příjemnou, asi jako naše lískové ořechy. V Rakousku roste šafrán divoce na mnohých místech, vůbec je tam rozšířen a rozplemeněn tak bohatě, že patří mezi obyčejné rostliny, vyrůstá-li po různu rovněž jako u nás jednotlivé výrůstky jetele neb nějakého druhu obilního. I v Tyrolsku a v Dalmatsku, částečně pak též v Horvatsku pěstuje se šafrán spůsobem zahradnickým. -

V Rakousku získal si největších zásluh o zvelebení šafránic bývalý správce panství Franského J. Mich, který od roku 1830 počínaje neunavně staral se, aby na všech příležitých a vhodných místech pěstování nejlepších druhů šafránu se rozšířilo. Nešetře při tom zprvopočátku nižádných oběti se strany své, snažil se v popředí lid obecný přesvědčiti o neobyčejných výhodách, které zdařilé a pilné pěstování šafránu nevyhnutelně přinášeti musí.

Šafrán dolnorakouský náleží mezi nejlepší druhy a v obchodu je vítaný a vzácný. Pšeničná půda dolnorakouská velmi dobře slouží pěstování šafránu, neboť čím lepší půda, tím snadnější práce, tím méně píle šafrán vyžaduje. V půdách lehčích ovšem je zapotřebí větší opatrnosti a péče, aby hojně a v bujném květu šafrán se rodil, avšak i tu vyplácí se pěstování jeho nad míru, jelikož v obchodu doposud příliš vysoko se cení. Kde réva zraje, tam zajisté je příležité místo také pro šafrán a proto nelze ani na chvíli pochybovati, že by i u nás v Čechách a na Moravě velikého užitku nepřinášel.

Na zimu a chladna rovněž není šafrán příliš choulostiv a snese je velmi dobře do 10°. Žeň jeho bývá zvláště za vlhkých let hojná a výdatná. V Rakousku dozrává květ šafránový ku sklizni na skolnku září nebo počátkem října.

Květení trvá asi 2-3 týdny, ač někdy i v 5 až 6 dnech se ukončí. Z květu při sklizni vybírají e pouze červené blizny, kteréž se pak suší při zvláštní obezřelosti a sice velmi zpovolna, neboť je tím zároveň podmíněna krásná barva i plnost šafránu.

Po sušení skládá se do menších škatulek, které se dobře zabední, aby květu vůně neodcházela. Při tom nesmí se však šafrán tuze stlačiti, sice se rozdrobí a v obchodu pak tím méně se cení.

Celkem vypočteno, jak jsme již shora se zmínili, že na 5 lib. šafránu pro obchod přivedeného je zapotřebí asi 204.000 květů, jelikož se mnohé blizny zkazí, aneb vůbec co nepotřebné a závadné zboží z dobrého druhu vymítiti musí.

Za nynějších poměrů platí se za 1 lib. asi 30-40 zl. Pro hospodářství však přináší pěstování šafránu jinou ještě výhodu; listy rostliny této jsou totiž velmi chutnou potravou pro ovce, kozy a. j.

Sůl kuchyňská.

Zdá se skorem víře nepodobno, že by i sůl kuchyňská podrobena byla rozsáhlému falšování, dílem že je v stavu nejčistším vzdor ohromnému zdražení monopolnímu přec ješté dosti laciná a za druhé poněvadž ji v ryzém tvaru každý zná a při známé její rozpustnosti a bělosti jen stěží cizí příměšek v ní uschovati by se mohl. A přec jsou porušení její tak rozsáhlá, tak důmyslně provedena, že při povrchném ohledání i znalce zkušeného snadno by ošáliti mohla. Dějiť se ovšem u nás jen zřídka, za to však tím hustěji v krajinách, které nemají vlastních solných dolů, kde sůl teprvé převařováním a vypařování slané vody mořské se dobývá.

V prodeji vyskytuje se i zde sůl dvojího druhu: čistěná a tak zvaná kamenná či původní, jak z dolů solných se vykope, a to je jak samo sebou se rozumí první vítaná příležitost k falšování čistěného zboží s nečistěným. Sůl čistá musí býti bílá, jasná a pevná, drobné částečky co pravidelné kostky dobře pouhým okem rozeznatelny; na vzduchu nepříliš vlhkém nesmí se měniti. V ohni praská následkem unikání vody v malých hlatích kostkových obsažené. Ve studené a horké vodě musí dokonale se rozpustiti (3 díly vody, 1 díl soli). Znečištěná sůl postrádá alespoň některé z těchto povšechných vlastností; obyčejně nebývá dokonale bílá, nýbrž zašedivělá, drobně zrnitá a ne v kostkách hlacená, vlhká, snadno na vzduchu rozpustná zanechávajíc v roztoku vody usazeninu cizích přísad na dně. I jedovanými přísadami bývá sůl zúmyslně falšování, ač tyto někdy i v přirozeném stavu s ní již bývají sloučeny jako na př. ve Francii v Barecku, kde z vody vedle jiných látek sůl se vyrábí. Podobně prý r. 1827 otráveno bylo ve Francii několik set lidí arsenikem, který v Paříži přimíchán byl soli spůsoben dosud neznámým. U nás netřeba se podobných podvodů obávati při obyčejné soli prodajné, ačkoliv tytýž přihodí se ještě nějaký případ otrávení soli, která znečistěna byla rozličnými kovy, nejvíce mědí. Stává se to však jen tam náhodou nešťastnou, kde sůl vlhkou chovají v nádobách měděných, před čímž rozhodně každého varujeme. Jelikož případy podobného otrávení jsou příliš řídké a kdykoliv se snad vyskytnou, úřadně se vyšetřují, nebudem v rozsáhlých zkouškách lučebnických k jich poznání nutných dále se šířiti.

Zúmyslné falšování soli, které je u nás na denním pořádku, děje se zvlhčováním vodou. Dolná sůl nesmí chovati více než 8 procent vody v sobě, špatná však k vůli váze má i mnoho přes dvacet, obzvláště jde-li rychle na odbyt. Ve velkých městech přidává se do soli sádra až jedna pětina, aniž by falšování bylo rozeznatelné. Jen kde neomalený kupec více až třetinu na př. do soli přimíchá, poznáme ji na prvý pohled, neboť sůl je drobně zrnitá a mezy prsty třena přeměnuje se v zemité těsto; ve vodě poznáme sádru rovněž hned, neboť ji zbarví do běla.

Jiné falšování soli mimo bílou hlínu nezobecnělo, poněvadž na láci mnoho nepřidá. Koncem musíme připomenouti o zvláštní manipulaci pařížské, která falšuje hrubou sůl mořskou užívanou k nasolování ryb tím spůsobem, že ze staré dělá opětným převařením a odpařování novou. To však valně neškodí.

Sago.

V kuchyni české je sago starým známým, totiž starým od té doby, kdy prvně k nám zavítalo, což bylo asi v polovici předešlého století. Jak sago vypadá, ví snad každý, jsouť to bílá, kulatá, pevná, průzračná zrnka rozdílné velikosti, asi jako naše krupice jejíž místo v polívce také zaujímá. Barva zrnek sagových je bílá, vařením pak stává se červená a někdy též hnědá. Červené sago je velmi vzácné a drahé, pročež u nás jen zřídka vídané. Zrna sagová nerostou tak, jak je v obchodu kupujem, nýbrž připravují se z vnitřních částek čili z tak zvané duše palem sagových (Sagus Rumphii - pravý sagovník tvořící v bažinatých krajinách Moluckých celé husté lesy, které co do hodnoty velmi rozdílné jsou. Ostatně za dob našich nepotřebujeme ani palem cizozemských a k dělání saga, u nás v Evropě dovede to již leckterás továrna ze škrobu bramborového tak šikovně ba důkladně zrobiti, že o překot ho kupujem co sago východoindické za drahý peníz. Páchání saga z bramboru není příliš obtížné a vždycky laciné; ostatně jazyku, který pravého saga ještě neokusil, také v chuti nevadí.

(Pokračování.)