Biodiverzita, ekofenomény a geodiverzita

Úbytek rostlinných a živočišných druhů, likvidace celých společenstev, kalamity kulturních porostů a všeobecné ochuzování přírodního prostředí vyvolaly zájem o zachování rozmanitosti (diverzity). Za nejohroženější se považovala pestrost živých složek (biodiverzita). ¹⁾ Neživá příroda zůstávala stranou, soudilo se, že je vůči rušivým vlivům mnohem odolnější. Ve skutečnosti však je působení obou faktorů provázáno. Když nahlédneme do stěžejních děl o ekologii a přečteme si definice pojmu ekosystém, zjistíme, že geofaktory zasluhují mnohem větší respekt. ²⁾ Narušení životního prostředí, které postihuje jak rostliny, tak živočichy, je totiž většinou důsledkem kontaminace prostředí neživého. ³⁾

Vliv geodiverzity na biodiverzitu lze doložit řadou ukázek z našich zemí. Nejnázornějším příkladem jsou ekofenomény ⁴⁾ nápadně se lišící od průměrné krajiny v širém okolí.

• Říční ekofenomén (viz též Vesmír 67, 318, 1988/6 a 75, 681, 1996/12) se projevuje v Čechách a na západní Moravě. V hluboce zaříznutých, většinou skalnatých údolích velkých řek (střední a dolní Vltavy, Berounky, Sázavy či Dyje) vystupují ve svazích, obrácených k různým světovým stranám, čerstvé výchozy hornin. Ty jsou různého složení a jejich odlišné vlastnosti mohou v plné míře ovlivnit živý svět. Střídají se zde sutě i mírnější zahliněné svahy, projevuje se mikroklimatický protiklad mezi stinnými chladnými roklemi a slunnými polohami na skalách či hranách údolních zářezů. Tvar údolí má vliv na  vzdušné proudění, a tím i na místní mikroklima. Výsledkem je pestrá mozaika stanovišť, kde v bezprostřední blízkosti najdeme druhy bazifilní i acidofilní, teplomilné i podhorské – na střední Vltavě nebo Dyji třeba ještěrku zelenou nebo kavyl Ivanův vedle šalvěje lepkavé a meruzalky alpinské nebo vápnomilnou pěchavu vedle vřesovin. Krom toho se zde sekáváme s nejrůznějšími relikty, například s tisem nebo lomikamenem trsnatým. Výsledkem je až o několik řádů vyšší biodiverzita než na náhorní mírně zvlněné pahorkatině, kde jsou výchozy hornin překryty zvětralinami - tím se stírají odlišnosti ve složení skalního podkladu. ⁵⁾
• Vrcholový ekofenomén je rovněž spojen s čerstvými výchozy hornin orientovanými k různým světovým stranám, ale jen s těmi, které jsou vystaveny vzdušnému proudění z různých směrů.
• Krasový ekofenomén je charakteristický specifickým chemizmem vápenců a pestrostí povrchových tvarů, jako jsou soutěsky, závrty, propasti, škrapová pole.
• Dolomitový ekofenomén známe ze slovenských Karpat (viz Vesmír 77, 77, 1998/2).
• Pískovcový ekofenomén (viz R. Mikuláš, Vesmír 77, 278, 1998/5) a další.

Vždy hrají roli vlastnosti hornin, jejich reliéf, vzdušné proudy a vodní režim (faktory dané neživým prostředím). U nás převažují oblasti s jednotvárným podkladem i reliéfem, které postrádají extrémní stanoviště, a hostí proto jen běžné středoevropské druhy a společenstva. Ekofenomény v nich tvoří jakési oázy s vysokou biodiverzitou i geodiverzitou - geodiverzita je však rozhodujícím faktorem, protože určuje možnosti biodiverzity a obvykle i hospodářského využití. ⁶⁾

Člověk a geodiverzita

• Pravěk. Vznik kulturní krajiny, spjatý se zavedením zemědělství a pastevectví (u nás před 7 tisíciletími), ovlivnil vývoj půd v celých oblastech a vedl i ke vzniku terénních tvarů, jako jsou meze, úvozy, strže, valy pravěkých hradišť. Tak vznikala náhradní stanoviště, jež v mnoha případech zpestřila původní plochy a poskytla vhodné podmínky dalším druhům. Díky pravěké kultivaci krajiny (odlesnění a zestepnění) se ve střední Evropě zachovala černozemní oblast. V ní nejen přežila řada stepních druhů z počátků poledové doby, ale našla tam vhodné prostředí i řada novodobých přistěhovalců. To vše přispělo k zvýšení druhové, stanovištní i krajinné diverzity. V této souvislosti byly vyvolány i některé geologické procesy, především plošná eroze půd, která sice řadu pozemků znehodnotila, na druhé straně však na určitých plochách vrátila půdu do stavu, jaký měla na konci glaciálu, a tím pro řadu rostlin a živočichů vytvořila nová stanoviště.
• Středověk. Zásahů do terénu přibylo - stavěly se hrady a různá opevnění, zakládaly se rybníky (objekty, v jejichž prostoru se vytvářela nová stanoviště).
• Novověk. Zásahy, jako jsou povrchové doly, velkolomy nebo dálnice, pak změnily ráz krajiny. Ničivý dopad je často silnější než zpestření novými stanovišti. Říční přehrady zatápějí celá údolí s pestrou mozaikou biocenóz podmíněnou říčním ekofenoménem, velkolomy ničí celé hory (Čebínka, České středohoří). K tomu přistupují dlouhodobě nepřímo působící faktory, jako kyselá kontaminace půd nebo znečištění vod.

Pokles biodiverzity

Přehrady a velkolomy postupně likvidují přírodně bohaté okrsky, kde vysoký stupeň biodiverzity podmiňuje říční, vrcholový nebo krasový ekofenomén. Obdobně regulace vodních toků v podstatě umrtvuje nivní ekosystém. Toky se napřimují a svádějí do pevných koryt, takže se již netvoří meandry. Stará ramena, mokřady a luhy se postupně mění v jednotvárné plochy pokryté druhově chudými společenstvy kulturních luk nebo polí (Vesmír 61, 170, 1982/6). K tomu přistupuje kontaminace nivních půd ze znečištěných povodňových vod.

Neživé složky prostředí na tyto negativní zásahy a faktory reagují různě. Půdy na karbonátových horninách, především vápencích, a silně bazických vyvřelinách jsou mnohem odolnější proti kyselé imisi než půdy na chudých podkladech s nedostatkem dvojmocných bází (vápníku, hořčíku), jako jsou různé křemence nebo kvádrové pískovce křídy. Okrsky se silně členitým reliéfem bývají díky své nepřístupnosti méně postiženy nešetrnými lidskými zásahy. Někdy se totiž člověk chová, jako by geodiverzita pro něj byla nežádoucím jevem (viz článek V. Cílka – Vesmír 79, 95, 2000/2).

Ochrana geodiverzity má význam nejen pro udržení pestrosti a bohatství živé přírody, ale i pro zachování tváře naší již dost postižené krajiny. Veškeré zásahy by měly být prováděny s ohledem jak na živé, tak na neživé prostředí, které po lidských zásazích obvykle již nelze vrátit do původního stavu.