Čtyři tisíciletí vysokoalpského salašnictví

Společnost ANISA, která se zabývá etnografií severních vápencových Alp, vydala výpravnou publikaci „Dachstein – vier Jahrtausende Almen im Hochgebirge“ (Grömbing, Austria 1996), která popisuje historii salašnictví na Dachsteinské planině od doby bronzové až po zánik tradičního salašnictví zhruba na počátku 20. století. Přírodovědce možná překvapí, že člověk již v pravěku, v 2. tisíciletí před Kristem, pronikl až do velehorských výšek, kde pásl svá stáda a budoval salaše, což nepochybně poznamenalo vývoj přírody, živé i neživé. Jednou ze základních otázek, které si uvedené dílo klade, je, zda pravěcí pastýři využívali přirozených bezlesých ploch – jednak holí nad horní hranicí lesa, jednak přirozených luk v mrazových sníženinách („Kälteseen“). O takové plochy ve velehorském krasu není nouze, nízké teploty i vysoká sněhová pokrývka brání zalesnění. Nebo již pravěcí pastevci záměrně káceli a vypalovali les, aby získali větší plochy pastvin? Je pravděpodobné, že první salašníci vyhledávali přirozené bezlesí, ovšem jakmile sem přivedli svá stáda, počala pastva pronikat i do řidších porostů a zatlačovala postupně les tím, že znemožňovala jeho obnovu. Zmíněná monografie zahrnuje i pozoruhodné úvahy o kolísání horského klimatu v rámci dlouhodobých podnebních změn během holocénu, ovšem spolehlivých dokladů pro tato výšková pásma je zatím málo.

Doklady o rozmístění a hustotě salaší v podobě stop v terénu i archeologických nálezů otevírají nový pohled na osídlení velehor, tedy oblastí, o nichž se běžně předpokládá, že se zde nejdéle zachovala panenská příroda. Nabízí se též otázka, jak tomu bylo u nás. Zde je třeba si předem uvědomit, že většinu českých a moravských hor tvoří horniny krystalinika, především kyselé ruly a žuly, jimž se pravěké osídlení do značné míry vyhýbalo, a to i v daleko nižších, klimaticky mnohem příznivějších polohách. Krasový terén vápencových Alp má zcela jiný ráz a jeho obdobu najdeme až na Slovensku, odkud skutečně známe několik hradišť z téže doby ve výškách poblíž horní hranice lesa, např. na Poludnici (1 549 m) nad Liptovským Mikulášem v Nízkých Tatrách nebo na protějším okraji Západních Tater na Mníchu. Stejně jako v Alpách jde i v Tatrách o krasová území, která pravěcí lidé zřejmě dobře rozlišovali a dávali jim přednost. V Čechách a na Moravě podobná území v horách nejsou, nicméně na okraji Šumavy leží několik vysoko položených hradišť, např. Obří hrad ve výšce 1 000 m. Níže položená hradiště se nacházejí v nižších pohořích, třeba na Hřebenech, kde v pozdějších dobách osídlení opět ustoupilo. Stopy osídlení z doby bronzové v Alpách, Karpatech i v některých horách Čech a Moravy, např. v Českém středohoří (Hradišťany 752 m), dokládají velkoplošné zásahy do přírody již v 2. tisíciletí před Kristem. Toto pravěké období bylo rozhodující pro vytvoření kulturní krajiny střední Evropy a hluboce ovlivnilo vývoj přírody v mladší polovině poledové doby, dávno před nástupem raně středověké kolonizace.