Člověk-stroj

Je ještě něčeho třeba k důkazu, že člověk není nic jiného nežli živočich nebo soustava pružin, které vesměs jedna druhou uvádějí do pohybu, aniž je možno říci, v kterém bodě lidského kruhu Příroda začala? Liší-li se tyto pružiny mezi sebou, liší se jen umístěním a nějakými stupni síly, nikdy svou povahou; v důsledku toho je duše pouze principem pohybu, nebo je to citlivá materiální část mozku, na který se můžeme dívat bez obavy, že se zmýlíme, jako na hlavní pružinu celého stroje. [...] Tělo je hodinový stroj a lymfa je jeho hodinářem. Tak tohle napsal před 250 lety Julien Offray de La Mettrie ve svém buřičském spise Člověk stroj. Nad touto hodinářsko-pružinovou představou člověka se dnes pousmějeme – nu ovšem, v La Mettriově době byly hodiny tím nejsložitějším strojem.

Dnes je nejsložitějším strojem počítač a La Mettrie by patrně svůj spis nazval Člověk počítač. A nebyl by materialistou, ale kognitivistou, a nemluvil by o duši, ale o mysli. Tzv. kognitivní vědy se pokoušejí vysvětlit mysl, či spíše ji „odvysvětlit“ (to explain away), tj. dokázat, že je to „vysoce organizovaná hmota“, jak se tady kdysi říkalo, nebo „epifenomén“. Tato představa nabyla velmi přesné a přísné podoby. A je to moc dobře, protože přesný a přísně vědecký popis neumožňuje žádné úhybné manévry, např. „ale to bylo myšleno metaforicky“ (jako s těmi hodinami a hodinářem). Jednomu takovému popisu se říká functional state identity a je to patrně nejdokonalejší současné vyjádření La Mettriovy základní ideje. Nuže: člověk je funkčně totožný s Turingovým strojem (abstraktním absolutním počítačem). Mít úplný popis člověka znamená mít úplný popis toho Turingova stroje, s nímž je (tento) člověk (funkčně) totožný. Dekódování lidského genomu je velkým krokem k tomuto cíli. Umožní v budoucnu tento stroj opravit (jako každý stroj: výměnou vadné součástky za lepší). „Funkčně“ zde znamená, že každému stavu organizmu odpovídá jeden určitý stav Turingova stroje (který jej vysvětluje). Tak třeba (konkrétní) bolesti zubů odpovídá nějaký přesně určený stav Turingova stroje, který v úplnosti zachycuje stav organizmu při této konkrétní bolesti zubů. Jenže ten stroj zuby nebolí, ty bolí mě. Ano, ale ta bolest je jen (doprovodný) projev stavu organizmu. Jenže pak ten údajně úplný popis úplný nebyl – a podle tohoto argumentu ani být nemůže.

Tak jsme naprosto zdokonalenou La Mettriovu představu dotáhli (redukovali) vskutku ad absurdum. Zbývá jen nějaká podoba animizmu, podle nějž by i Turingovy stroje měly bolesti. To by nebylo k zahození: konečně bychom mohli začít počítače trestat (fyzicky i duševně) – což je můj dávný sen. (Jistě by pak ale vzniklo hnutí na obranu týraných domácích počítačů a časem i nějaký pořad „Chcete mě?“).

Představa člověka-stroje (pružinového i počítačového) však vede i k jiným absurditám, velice tvrdým a konkrétním. Kde je stroj (či dokonce soustrojí – společnost), tam jsou inženýři. Inženýři rasoví, pak inženýři lidských duší a teď opět inženýři genetičtí.

Člověk-stroj by měl být vlastně rád, že jej inženýři zdokonalují (k obrazu svému). Ale není, dokonce to pociťuje jako absurditu. Proti této absurditě má člověk osvobozující prostředek, který je – stejně jako bolest – strojům a počítačům nedostupný, totiž smích. Absurdní humor (bez vtipu) byl jedním z hlavních rysů umění století, které opouštíme – od Chaplina a Kafky až k výtvarnému umění druhé poloviny tohoto století – třeba právě u Karla Nepraše.