Bude se z vědy ztrácet poctivost?

Proslulý anglický matematik Charles Babbage (1792 -1871) není známý jen konstrukcí počítacího stroje, ale také svými úvahami o etice vědy. Jeho pozornost se zaměřila na podvody, jichž se vědci dopouštěli, a dokonce se pokusil roztřídit toto počínání na několik základních typů. Téma podvodů ve vědě od té doby nikdy úplně ze scény nezmizelo a v posledních letech se na ni naopak stále důrazněji vrací.K podvodům docházelo a bezpochyby bude docházet, protože vědci jsou lidé se všemi nedostatky.

S odstupem sto šedesáti let se o klasifikující přístup pokusil David Goodstein, profesor fyziky na Kalifornské technice v Pasadeně. Některé jeho postřehy mohou být zajímavé i pro nás, protože jsou varováním s obecnější platností. D. Goodstein se nezaměřil na techniky podvodu, ale na hlavní motivy nebo rizikové faktory, které k podvodům vedou. Podle něj jsou v podstatě tři.

V první řadě je to tlak kariéry, který působí na každého vědce. Naštěstí se jejich z tohoto důvodu většina k podvodům neuchyluje. Nicméně je zde vhodné připomenout publikační explozi, kterou především Spojené státy zažily v době, kdy počet prací byl měřítkem kvality vědce. Proslulý byl případ Iráčana Eliase Alsabtiho, jenž přicestoval r. 1977 do USA na postgraduální studium. Jeho podvody spočívaly v tom, že opisoval již publikované cizí práce ze špičkových časopisů a s malými změnami je pod svým jménem posílal časopisů, poněkud nižší úrovně. Za dva roky tak měl čtyřiadvacetiletý zdánlivě úspěšný vědec na svém kontě čtyřicet tři publikací. Přitom Alsabti nebyl jediný případ, který vyšel najevo. Současná kariéra v podobě citačního indexu, případě impaktovaného faktoru časopisů, jsou mimo jiné vedena snahou omezit explozi publikací a zvýšit jejich kvalitu, ale ani tento přístup není zcela prost slabin, nemluvě o tom, že Alsabtiho technika by mohla uspět i dnes. Jeho kauza totiž ukázala i další úskalí, jímž jsou recenzenti. Nepodařilo se jim tento podvod zachytit, což je vcelku pochopitelné, protože není v jejich silách sledovat tak podobně všechny publikace z daného oboru. O recenzentech však za chvíli.

Druhým motivem je podle profesora Goodsteina předpoklad daného odborníka, že zná správný výsledek předem. Pak buď provede jen málo experimentů, někdy dokonce žádné a data si vymyslí. Samozřejmě, že se při takovém postupu může "strefit" do správného výsledku, ale také nemusí. Babbage označoval tento postup jako "Foging" a připomněl domnělý objev komety, jenž r. 1784 učinil rytíř DAngos. Ten prostě vypočítal parametry její dráhy a podvod vyšel najevo, když se ukázala jeho chyba při logaritmování. Zatím co tento podvod dnes už budí úsměv, případy amerických lékařů, kteří falšovali záznamy o účincích léků, jsou víc než varovné. Měli totiž z pověření Federal Drug Administration sledovat působení nově zaváděných léků, což je finančně zajímavá aktivita, a jejich podvod s vymyšlenými záznamy se už netýkal jen vědy, ale překračoval hranice trestního zákoníku.

Třetím motivem či faktorem je reprodukovatelnost výsledků, když vědec spoléhá na to, že správnost jeho výsledků lze jen obtížně ověřit. Zvlášť časté je to podle D. Goodsteina v biomedicínských oborech, což dokládá citací sociologické studie 26 podvodů odhalených v letech 1980 až 86. Z tohoto počtu jich bylo ve zmíněných oborech 21. Vysvětlení je nasnadě - variabilita živých organizmů způsobuje, že se mnohdy i solidní výsledky mohou výrazněji lišit.

Potud konstatování stavu. Jedním ze způsobů, jak se vědecká komora snaží zabránit nečestnému jednání a publikování sporných nebo úplně špatných výsledků, je recenzní řízení. Právě to je však dnes podle D. Goodsteina v kritickém nebezpečí. Je to způsobeno tím, že se v posledních letech kardinálně změnila situace vědy. Zatímco v minulosti byla v podstatě jediným omezením představivost a tvořivost jejich představitelů, dnes se limitujícím faktorem stávají finance. Jak profesor Goodstein skepticky soudí, tento vývoj je nevratný a jako jeho důsledek lze spíš očekávat přibývání podvodů ve vědě.

Pokud jde o recenzenty, jejich situace se mění naprosto stejně - oproti minulosti, kdy šlo o nápady, stávají se i oni účastníky soutěže o finanční zdroje. Takže, podle profesora Goosteina, recenzent, jenž je vždy jedním z mála skutečných odborníků v dané oblasti, má zřejmý střet zájmů. Vyžadovalo by to nemožně vysoké etické standardy, aby recenzent nevyužil své privilegované anonymity k vlastnímu prospěchu, ale jak jde čas, víc a víc recenzentů podléhá spíš rozkladu svých etických standardů, když sami dostávají nefér posudky na své vlastní autorské práce.Protože se editoři časopisů nezodpovídají z výběru svých recenzentů a stejně ani recenzenti ze svých posudků, pak, podle profesora Goodsteina, recenzenti mohou poměrně beztrestně pozdržet nebo vůbec upřít svým rivalům finanční prostředky nebo vůbec zabránit publikaci jejich prací. jak patrno, problém recenzí se týká také grantových přihlášek, dokonce možná ještě víc než publikací, protože tady už jde opravdu o peníze.

David Goodstein přiznává, že to jsou kacířské myšlenky, ale nebylo by dobré zavírat před nimi oči. Je sice na místě spoléhat na slušnost a apelovat na ni, ovšem finanční prostředky jsou klíčové pro jakoukoli vědeckou činnost. A nejen ony. "Je pravda, že vědci jsou obvykle rigorózně čestní ve věcech, které se jich přímo týkají, jako je věrné informování o pracovních postupech a o získaných datech- V dalších oblastech, např. v diskusi o prioritě nebo uznání, mají tendenci chovat se jako běžní smrtelníci, jimiž ostatně jsou. proto, jak uzavírá D. Goodstein, je načase uvědomit si toto vše a snažit se pečlivě rozlišovat mezi závažným porušením vědecké etiky a normálním lidským chováním vědců. Což je bezpochyby namístě. Nepovzbudivé však je, že ani on nenavrhuje způsob, jak takovým problémům zabránit nebo je alespoň omezit. Pokud je to vůbec možné.