O vybíravosti samic

Samice všech zvířat jsou velmi vybíravé při volbě otce svých potomků. Do svých mláďat investují více energie než samci, a proto jich mívají méně, zato s co nejlepšími partnery. Samci se můžou rozmnožovat častěji, takže na kvalitu samic tolik nehledí. Počet jejich potenciálních partnerek je ale omezený a samci o ně musí soutěžit.

Samicím savců imponují silní a nebojácní rváči, samice ptáků však mají jiný vkus. Často dávají přednost nazdobeným krasavcům libujícím si v různých výstřednostech, které se hodí spíš k přilákání predátorů než k boji. Samci nemají na vybranou, samičímu vkusu se musí podřídit. Proč si ale ptačí samice vybírají takové hendikepované (byť krásné) samce? Vždyť zbytečně ohrožují všechny své mužské potomky! Za všechno zřejmě můžou samičí geny pro vybíravost. Sestupme z úrovně organizmu a podívejme se na celý problém na úrovni genů. Dříve si ale musíme ujasnit, jak je to s určením pohlaví.

O pohlaví rozhoduje sestava pohlavních chromozomů vzniklá při oplození vajíčka. Samice savců charakterizuje sestava XX (homogametické pohlaví), samce pak XY (heterogametické pohlaví). U ptáků je tomu právě naopak. Homogametičtí jedinci (s pohlavními chromozomy ZZ) jsou samci, heterogametičtí (ZW) samice. Protože mezi velkým úsekem dvojice chromozomů X a Y nebo Z a W nedochází k rekombinaci, můžou se v příslušné části chromozomu, který se vyskytuje jen u jednoho pohlaví (tedy Y nebo W), hromadit geny prospěšné jen tomuto pohlaví (viz Vesmír 78, 176, 1999/3).

Na savčím chromozomu Y byly nalezeny například geny řídící vývoj zubů, celá sada genů kontrolujících spermatogenezi, gen ovlivňující velikost jedince či gen pro růst embrya. Řada z nich patrně zajišťuje, aby jejich nositel obstál v konkurenci jiných samců, vybojoval a oplodnil co nejvíc samic a předal tak co nejvíc jejich kopií do další generace. Když už se to povede, není od věci podpořit růst vzniklého embrya, svého nového hostitele. I ono ostatně musí konkurovat svým sourozencům v získávání mateřské potravy (samčí embrya některých savců jsou díky růstovému faktoru chromozomu Y skutečně vyvinutější než ta samičí).

U ptáků je situace opačná, heterogametickým pohlavím jsou samice. To ony mají geny, které se nikdy nedostanou do samců, a jsou mezi nimi pravděpodobně i geny pro vybíravost. Právě tyto geny můžou naprogramovat samici, aby si vybírala ty největší výstřednosti, ať samce stojí co stojí. Je jim úplně jedno, že tím škodí všem samičím genům (kromě těch na chromozomu W), které se v příštích generacích mohou ocitnout v genomech samců.

U savců si tohle samičí geny nemůžou dovolit na žádném chromozomu. V příští generaci se totiž geny na chromozomu X s padesátiprocentní pravděpodobností ocitnou v genomech samců – a kdyby naprogramovaly samici, aby si vybírala samce hendikepované výstředními ozdobami, skončily by pravděpodobně v zubech dravců. V evoluci proto mají u savců daleko větší šanci na přežití ty geny, které samici vedou k výběru partnera podle síly svalů, velikosti paroží nebo délky zubů. (Tree 14, 58–61, 1999)