Zapomenuté infekční choroby

Pandemie a epidemie infekčních chorob decimovaly lidstvo, co jeho paměť sahá. Nepříjemné věci se ale z našeho vědomí pomalu vytrácejí a zůstávají jen jako nejasné, neurčitelné vzpomínky. V průmyslově vyspělých zemích už lidé dávno zapomněli na mor, choleru nebo tyfus, nedovedou si představit hrůzné a bezmocné umírání, vylidněná města plná mrtvých, které není kam pohřbít. Daleko větší strach vzbuzují rakovina, aids, onemocnění srdce nebo jiné „civilizační nemoci“. Když se někde vyskytne infekční nákaza, nejčastěji salmonelóza, zdravotníci ji lokalizují a zabrání jejímu šíření. Možná během epidemie zemře několik desítek lidí, ale nezůstanou po ní vylidněná území.

Přesto v rozvojových zemích napadnou infekční nemoci každoročně šest set milionů lidí a kolem dvaceti milionů jich usmrtí. Tuto děsivou daň si vybírají především nemoci dýchacích cest, trávicího ústrojí (průjmy), malárie a infekční žloutenka. Přes veškeré úspěchy lékařských věd je Kochovým bacilem Mycobacterium tuberculosis stále nakažena třetina lidstva, tedy neuvěřitelné dvě miliardy lidí, z nichž ročně tři miliony zemřou. Počet nemocných tuberkulózou v Africe stoupl za poslední desetiletí pětkrát a hrozí, že tuberkulóza spolu s aidsem vylidní černý kontinent. Tento svět se kdykoliv může stát novým zdrojem epidemií. Všichni bychom si měli toto nebezpečí uvědomit, i když důvěřujeme úspěchům současné medicíny a spoléháme na rozvinutou lékařskou péči. Novodobé ohrožení infekčními nemocemi se znásobuje masovými přesuny lidí cestujících za prací, zábavou nebo poznáním, a přispívají k němu i důvody politické, hospodářské a válečné. Znovu se vynořuje nebezpečí, že budou původci chorob zneužiti jako biologická zbraň. Bacillus anthracis, který vyvolává vysoce nebezpečnou sněť slezinnou, byl už jako biologická zbraň zkoumán a může být kdykoli použit ve válce.

Sněť slezinná zahajuje éru lékařské mikrobiologie

Mikrobiologie, obor zabývající se mikroorganizmy po všech stránkách, je z hlediska tisíciletého trvání lékařských věd poměrně mladá. Odhlédneme-li od van Leeuwenhoekových prvních pozorování okem neviditelných organizmů (dopis Královské společnosti v Londýně ze 17. září 1683), můžeme za vznik moderní lékařské mikrobiologie pokládat až rok 1876, kdy Louis Pasteur a Robert Koch nezávisle na sobě prokázali, že infekční onemocnění sněť slezinná (antrax, starším českým názvem uhlák, též „nemoc hadrářů“) může být vyvoláno vstříknutím Bacillus anthracis do těla zvířete. Pojem infekce byl však znám již daleko dříve. Snad poprvé se objevuje v knize Girolama Fracastora „De contagione“, vydané r. 1546: „...infekce sama je složena z drobných neviditelných částic a je jimi způsobena.“ V roce 1840 byl Jakob Henle přesvědčen, že epidemické nemoci jsou vyvolávány živými zárodky, a definoval podmínky nutné pro průkaz vztahu mikroba a choroby, které uvedl Koch v práci Výzkum etiologie infekce ran (viz rámeček) až v r. 1878. Dnes jsou známy jako Kochovy postuláty. Představují základní zásady, na nichž spočívá rychlá a jistá identifikace infekčního agens.

Nemoci jsou způsobeny bakteriemi

Vůbec první přesvědčivý průkaz o tom, že infekční nemoci jsou způsobeny bakteriemi, přinesla pozorování a pokusy se snětí slezinnou. V r. 1850 objevil Francouz C. J. Davaine, mimo jiné osobní lékař Napoleona III., v krvi ovcí uhynulých na tuto nemoc malé tyčinky, které popsal jako „infusoria“. Po čtrnácti letech se k svým objevům vrátil a podle Pasteurova vzoru pokusně přenesl antrax z krve nemocných zvířat na zdravá. Infekce propukla, i když krev zředil milionkrát. Pozdější Kochovy a Pasteurovy práce s původci sněti slezinné však nezvratně prokázaly, že nemoc lze vyvolat vždy a jen tehdy, když se patogenní mikrob dostane do organizmu. Bacily antraxu pěstované po dlouhou dobu mimo organizmus, např. v moči, krvi nebo bujonu, si uchovaly své patogenní vlastnosti a virulenci, ¹⁾ tedy schopnost vyvolat stejné onemocnění jako mikroby z nemocných nebo uhynulých zvířat.

Infekce jako zbraň je mnohosečný nástroj

Infekční choroby zabíjely a dosud zabíjejí více lidí než všechny války dohromady. Už dávno, když se ještě nevědělo, co infekci vyvolává, si člověk s krutou vynalézavostí uvědomil, že by chorobu mohl využít jako zbraň. Při obraně i obléhání měst a hradů se často využívaly lidské výkaly, r. 994 tímto způsobem zahnali obránci Londýna spojená vojska dánských a norských Vikingů. První záznam cíleného využití smrtelné infekce je ale až z poloviny 14. století, kdy Tataři za morové epidemie metali mrtvoly zemřelých do obležené Kaffy (dnešní Feodosije). Janovské lodě pak nákazu z tohoto krymského města zavlekly až do sicilské Messiny. Během jediného desetiletí se mor rozšířil po celé Evropě a vyhubil třetinu jejích obyvatel (Vesmír 74, 496, 1995/9). Byl příčinou ekonomického úpadku, rozkolu katolické církve a vzniku mnoha heretických hnutí, která hlásala příchod konce světa. Vzhledem k celoevropskému otřesu, který první válečné nasazení infekce vyvolalo, musíme přemýšlet o tom, co by podobné zneužití infekce způsobilo naší civilizaci dnes.

V moderní době bylo nejznámější a nejsmutnější použití infekce proti severoamerickým Indiánům. Roku 1763 nařídil velitel anglických vojsk v tehdejších amerických koloniích Jeffrey Amherst, aby byly Indiánům rozdány přikrývky infikované černými neštovicemi. Vypukla epidemie, která skosila většinu původního obyvatelstva. Neštovice jsou velmi nebezpečné i dnes, kdy byl přírodní virus vyhuben, protože mladší generace už nebyly očkovány. Virus se uchovává pouze v laboratořích velmocí, konkrétně v ruském Kolcovu a americké Atlantě (viz též Vesmír 79, 533, 2000/9).

Snět slezinná jako nemoc

Antrax provází lidstvo snad od doby, kdy se začal chovat dobytek a domácí zvířata. Šestou ranou egyptskou byla bezpochyby epidemie sněti slezinné (viz též Vesmír 79, 115, 2000/2): „Na lidech i na dobytku se objevily vředy hnisavých neštovic. Ani věštci se nemohli postavit před Mojžíše pro vředy, neboť vředy byly na věštcích i na všech Egypťanech“ (Druhá Mojžíšova 9,10–11). O černé neštovice jít nemohlo, protože onemocněla nejdřív domácí zvířata, a teprve od nich dostali nemoc lidé. Liviův a Lucretiův svatý oheň je pravděpodobně označení epidemie sněti slezinné, která postihla Řím v letech 425 a 428 př. n. l. O mnoho set let později psali podobně arabští lékaři o „perském ohni“.

• Ve světě. Jako specifické infekční onemocnění přenosné ze zvířat na člověka byl antrax přesně odlišen již koncem 18. století. Častý výskyt antraxu, provázený vždy velkými ztrátami na chovných zvířatech, býval ještě v první polovině minulého století hlášen z oblastí hromadných nákaz ve Středomoří, Africe a Asii. Např. r. 1945 v Íránu uhynul 1 milion z 15 milionů ovcí. Na Sibiři se antraxu říká „sibiřská horečka ovcí“ (podrobněji o epidemiích antraxu v SSSR a Rusku viz Vesmír 74, 174, 1995/3 a Vesmír 79, 294, 2000/5.). Příležitostné epidemie sněti slezinné byly zaznamenány i v USA. Jen v letech 1945–1955 bylo registrováno 3447 epidemií v 39 státech a ztráty vyčísleny na 17 600 kusů dobytka. Hlavní oblasti výskytu antraxu v USA se dodnes nacházejí kolem Mexického zálivu, v Louisianě, Texasu, Jižní Dakotě, Nebrasce a střední Kalifornii. Tam byla tato infekce zavlečena prvními osadníky a první případy onemocnění lidí i zvířat se zde vyskytly už r. 1824. Dnes je antrax rozšířen v mnoha rozvojových zemích, zejména v tropickém pásmu. V současné době se antrax ve vyspělých zemích vyskytne pouze čas od času jako vzácná profesionální nákaza lidí při zpracování importovaných kůží, vlny, syrového masa či mléka nemocného skotu nebo ovcí.
• V Evropě. Hromadné epidemie byly zaznamenávány zejména ve Francii. V krajích Auvergne, Beauce a Champagne byly pastviny, kde sice ovce zpočátku prospívaly, ale nakonec uhynuly na uhlák, považovány za „prokleté“. Poslední výskyt antraxu v Evropě byl hlášen z rumunské delty Dunaje r. 2000. Onemocnění bylo na tomto kontinentě potlačeno rozsáhlou vakcinací dobytka, likvidací přírodních ohnisek, důsledným čištěním odpadních vod potenciálně nebezpečných provozů a přísnými dezinfekčními opatřeními, při nichž byly použity sloučeniny chloru. Např. 0,1% roztok chlornanu vápenatého nebo chlornanu sodného a také jodoform (trijodmetan) ničí vegetativní formy i spory Bacillus anthracis do 30 minut, zatímco alkohol, ajatin a další kontaktní dezinfekční činidla (fenoly, kvartérní báze) se ukázaly jako neúčinné. Spory antraxu bezpečně zabíjejí jen glutaraldehyd a kyselina peroctová. Kdysi doporučované zakopávání zdechlin 3–4 m hluboko bylo zakázáno (praktikuje se už jen v některých rozvojových zemích). Nejde jen o kontaminaci spodních vod, ale spory antraxu se mohou dostávat na povrch činností půdních živočichů. Už L. Pasteur označil žížaly za příčinu „prokletí“ francouzských pastvin a později bylo doloženo, že zárodky nemoci rozšiřují také larvy hmyzu a plži.
• Čechy, Morava a Slovensko. V porovnání s ostatními evropskými zeměmi se u nás tato nemoc nikdy příliš nerozšířila. V roce 1929 bylo zaznamenáno 121 onemocnění (zemřelo 6 osob), v roce 1939 13 onemocnění (nezemřel nikdo). V letech 1953–1985 onemocnělo celkem 151 lidí. V roce 1985 byl registrován poslední případ (nákaza při přejímce kůží dodaných ze střední Asie, s největší pravděpodobností z Afghánistánu).
• Epidemiologie. Zvířata se infikují na pastvinách znečištěných močí a výkaly nemocných kusů. Splachem se původci antraxu dostávají do vody, napajedel a studní. Mikroby sněti slezinné jsou poměrně málo odolné, ale v příhodných podmínkách mohou v půdě přetrvávat dlouho. Bacillus anthracis má navíc schopnost vytvářet spory, které vzdorují vysokým i nízkým teplotám, a ještě po letech mohou opět umožnit vznik choroboplodných zárodků. Jsou popsány nákazy z míst, kde byly zdechliny nakažených zvířat zakopány 10–24 let.

  Před antraxovými bakteriemi v potravě chrání člověka kyselé prostředí v žaludku, ale spory zůstávají živé. Morčata, která jsou na antrax velmi citlivá, uhynou po nitrosvalové injekci méně než deseti spor. Přímo z jednoho zvířete na druhé se nemoc nepřenáší a nebyl prokázán ani přenos z člověka na člověka, ale nemoc může být přenesena hmyzem, který se infikoval na zdechlinách nebo na jejich exkrementech.

  Vstupní branou infekce bývá poranění na kůži, zažívací a dýchací trakt. Podle toho se odlišují formy nemoci:

  • Kožní antrax, nejčastější a nejméně nebezpečná forma onemocnění, se projeví za den až několik dní po infekci jako červená skvrna, která se změní v puchýř s tmavou spodinou. Umírá až 20 % neléčených osob.
  • Plicní forma je už životu nebezpečná a je provázena suchým kašlem vedoucím rychle k dušnosti. Inkubační doba je velmi krátká, ve fatálních případech nastává smrt už za 24–36 hodin. Úmrtnost je velmi vysoká. Dříve postihovala lidi, kteří vdechli spory Bacillus anthracis při práci s kožkami infikovaných zvířat nebo s infikovanými hadry.
  • Střevní forma začíná zvracením a krvavým průjmem. Je sice méně nebezpečná, ale přesto na ni umírá během několika dní 25–60 % nakažených. Rozvíjí se po požití nedokonale tepelně upraveného masa z nemocného zvířete.

  Plicní a střevní formy mohou přejít do šokového septického stavu.

  Antrax lze léčit v počátku onemocnění penicilinem a dalšími antibiotiky (např. ciprofloxacinem), ale zkušenosti s terapií plicní formy jsou ještě malé. Dřívější léčba antiséry nebyla plně účinná. Byly také připraveny očkovací látky proti antraxu, které však mají význam jen pro vojáky operující na potenciálně ohroženém území.

Sněť slezinná jako zbraň

Za druhé světové války připravovali Britové odvetnou biologickou zbraň proti Hitlerovi. Na jaře 1941 vyzkoušel anglický důstojník Paul Fildes na pustém skotském ostrově Gruinard granáty s bacily sněti slezinné, které měly být shozeny při bombardování Třetí říše. Nová zbraň usmrtila během pouhého dne všech šedesát pokusných ovcí. Děsivý výsledek měl jedinou pozitivní stránku – urychlil výrobu penicilinu, který živé původce sněti slezinné spolehlivě zabíjí. Ostrov Gruinard však zůstal i po šedesáti letech zamořen životaschopnými sporami. Antrax pravděpodobně také vyzkoušel Irák za války v letech 1980–1988 na íránských zajatcích. V operaci „Pouštní bouře“ počátkem minulého desetiletí se jej Saddám Husajn naštěstí neodvážil nasadit. V dubnu až květnu 1979 zahynulo na antrax nejméně 55 lidí po nehodě na sovětské vojenské základně ve Sverdlovsku (dnes opět Jekatěrinburgu, viz Vesmír 79, 294, 2000/5). V říjnu 1981 teroristická skupina Temná sklizeň rozšířila antraxem kontaminovanou zeminu v Chemical Defence Establishment ve Wiltshire. Neuspěla však, protože antrax nebyl virulentní. Teprve nedávné poštovní teroristické útoky antraxem v USA ukazují na vysoce sofistikované použití této biologické zbraně. Přes velký psychologický účinek naštěstí antrax způsobuje pouze místní a velmi omezené škody.

Jiní původci nemocí jako biologické zbraně

• Bacil moru. Potenciální biologickou zbraní je bakterie Yersinia pestis, původce obávaného moru (viz též Vesmír 74, 496, 1995/9). Japonci nasadili mor při své předválečné invazi do Číny ve třicátých letech 20. století. Tato vysoce nakažlivá nemoc má inkubační dobu jen několik dní. Projevuje se vysokými horečkami, zánětem a zvětšením lymfatických uzlin, a také krvácením do kůže i vnitřních orgánů. Mor se dá úspěšně léčit antibiotiky, ale jeho plicní forma, která je způsobena vdechnutím původců nákazy, propuká již během 24 hodin a navzdory okamžitě nasazené terapii zabije do tří dnů každého čtvrtého nemocného.

  Přírodní ohniska moru se udržují prostřednictvím hlodavců na Blízkém východě, ve střední a jihovýchodní Asii, v subsaharské Africe, v Latinské Americe a v nepřístupných oblastech západní části USA. Přenašečem moru je morová blecha Xenopsylla cheopis, která po smrti hostitele napadá další oběť (ale v lidských sídlištích může přenášet původce moru i blecha Pulex iritans). Epidemie moru se sporadicky objevují na Indickém poloostrově. Roku 1994 vypukla epidemie moru v dvoumilionovém Suratu. Během 14 dní se půl milionu obyvatel tohoto města v panice rozprchlo do celé Indie a nakazilo se dva a půl tisíce osob, z nichž šedesát zemřelo. Bakterie vyvolávající mor sice nepřežijí volně v přírodě tak dlouho jako spory antraxu, ale mohou po generace přečkávat v nejrůznějších hlodavcích.

• Tularemická bakterie. Další bakteriální zbraní by mohla být Francisella tularensis, která způsobuje tularemii. Toto horečnaté onemocnění mízních uzlin získá člověk z infikovaných zvířat, nejčastěji z rostlinných produktů (trávy, sena, slámy či řepy) infikovaných močí hlodavců. Inkubace tularemie je několik dní. Nejméně nebezpečná je tato nemoc při infekci kůží, zato neléčená plicní forma už může ohrozit život (např. deset vdechnutých bakterií vyvolá smrt u citlivého kmene myší.) Tularemie se úspěšně léčí antibiotiky.
• Botulotoxin. Zabíjet mohou nejen živé bakterie, ale také jejich jedovaté produkty. Botulotoxin (jed bakterie Clostridium botulinum, také nazývaný „klobásový jed“), který způsobuje nebezpečné otravy (např. z nafouklých konzerv), je jednou z nejjedovatějších látek na naší planetě. Jestliže botulizmus není včas léčen podáním antiséra, může končit smrtí, jejíž bezprostřední příčinou je zástava dechu.
• Virus Ebola. V posledním roce byl zaznamenán zvýšený zájem jisté japonské teroristické sekty o novou epidemii způsobenou virem Ebola. Tato nemoc už po dvě desítky let propuká epidemicky v Kongu, Súdánu a některých dalších státech střední Afriky (viz Vesmír 74, 610, 1995/11) a usmrcuje stovky lidí. Projevuje se jako těžká horečka a krvácení z tělních otvorů. Je způsobena filovirem ²⁾ pojmenovaným podle malé konžské řeky. Dosud se nerozšířila na jiné kontinenty a zdá se, že je ji možno – podobně jako ostatní virové krvácivé horečky – udržet přísnými hygienickými opatřeními v dosavadních hranicích. Její přenos je patrně vázán pouze na styk s infikovanou krví a tělními sekrety. Proti viru Ebola se tvoří ochranné protilátky, takže v blízké budoucnosti bude k dispozici vakcína.

Zbraně frustrovaného světa

Většina zemí se výroby a šíření biologických zbraní zřekla. V současné době je vyvíjejí už jenom Rusko, Čína, Tchaj-wan, Korea, Kuba, Vietnam, Laos, Indie, Jihoafrická republika, Írán, Irák, Sýrie, Libye, Egypt a Izrael.

Nedávné případy nákazy antraxem v USA mohly být dílem amatérského teroristy, podobně jako r. 1984 v oregonském městečku The Dalles, kde jistá Ma Amand Sheela rozprášila kultury netyfových salmonel na saláty ve čtyřech restauracích. Výsledkem této teroristické akce bylo těžké průjmové onemocnění 750 lidí. Anarchistka byla potrestána dvouapůlletým žalářem, a poté byla deportována ze Spojených států. Netyfové salmonely, zejména S. enteritidis, sice nevyvolávají břišní tyfus, na který umírá na celém světě kolem šesti set tisíc lidí ročně, ale jen u nás se jimi infikuje a onemocní 30 000–50 000 lidí za rok, přičemž nejnáchylnější jsou děti a staří lidé či lidé trpící jinou nemocí. Netyfové salmonely (zejména S. enterica, serotyp Enteritidis) sice nevyvolávají smrtelný břišní tyfus, na který umírá na celém světě kolem šesti set tisíc lidí ročně, ale jen u nás se jimi infikuje a onemocní třicet až padesát tisíc lidí za rok, přičemž nejohroženější jsou děti a staří nebo dlouhodobě nemocní lidé. Smutné téma biologických zbraní vystihuje rozporuplnost, nenávist a určitou duchovní bezvýchodnost dnešního světa, který je ekonomicky nucen k postupnému sjednocení, aby jeho očekávaných deset miliard lidí nezemřelo hlady. Mnohé státy, zájmové skupiny lidí nebo vyznavači extrémních ideologických a náboženských směrů si toto sjednocení nepřejí, přičemž se mylně domnívají, že je provázeno „postmoderním“ mravním nihilizmem, mediálním voyeurstvím a destrukcí víry, mizením tradic a národních kultur. K tomu se připojuje pocit ponížení milionů lidí, kteří žijí pod hranicí životního minima v zemích desítky let trpících kmenovými válečnými konflikty či nábožensky motivovaným terorizmem, popř. přežívají v uprchlických táborech, kde již namnoze ztratili svou identitu a sounáležitost se zemí, z níž byli vyhnáni. Tito lidé jsou vždy náchylní k ideologické manipulaci. Velmi snadno se dají zneužít k tomu, aby rozsévali smrt i za cenu sebevražedného obětování vlastního života. Spory antraxu nebo jakékoliv jiné chroboplodné mikroby by se v jejich rukou mohly stát novým Armagedonem. Lidstvo se musí rozhodnout, zda jim k tomu dá příležitost. ³⁾