Dočká se pomocný receptor CD28 slávy?

K probuzení imunitní odpovědi obvykle T-lymfocytům nestačí jeden signál (rozeznání cizorodého antigenu pomocí specifických receptorů TCR), ale potřebují dostat další signály, které potvrdí, že nejde o planý poplach (viz Vesmír 84, 318, 2005/6). Takové signály přijímá na povrchu T-lymfocytu pomocný receptor CD28, který rozeznává molekuly CD80 a CD86 na povrchu „buněk prezentujících antigen“.

Donedávna se mělo za to, že signály poskytnuté T-lymfocytu pouze přes pomocný receptor CD28 (bez účasti TCR) k ničemu nevedou. Nedávno však skupina Thomase Hüniga z univerzity ve Würzburgu k překvapení všech imunologů zjistila, že některé monoklonální protilátky proti CD28 dokážou za tento receptor „zatahat“ tak silně, že se T-lymfocyty začnou dělit a diferencovat ve výkonné buňky, podobně jako kdyby dostaly oba dva základní přirozené signály. Na povrchu buňky vznikají velké agregáty CD28 a protilátek, které zřejmě neobvykle účinně spouštějí aktivační děje. Celý tento jev se zdál být víceméně jakousi kuriozitou svědčící o tom, že receptor CD28 toho za určitých okolností prostě umí víc, než jsme si mysleli.

Badatele ale zajímalo, jaké budou účinky těchto protilátek in vivo. Dalo se očekávat, že vyvolají nespecifické pomnožení T-lymfocytů, což se projeví zvětšením sleziny a lymfatických uzlin a pravděpodobně propuknutím nějakých autoimunitních onemocnění. Výsledky pokusů na potkanech a myších však byly překvapivé. Skutečně se jim výrazně zvětšily slezina a uzliny, autoimunitní onemocnění však nepropuklo. Mezi pomnoženými T-lymfocyty bylo totiž neobvykle mnoho regulačních T-buněk (běžně jich bývá v krvi a lymfoidních orgánech jen okolo 5 %). Regulační T-buňky účinně tlumí autoreaktivní T-lymfocyty (zaměřené proti vlastním buňkám organizmu) a obecně zmírňují imunitní reakce založené na T-lymfocytech.

Pokusy s protilátkami proti CD28 tedy překvapivě ukázaly, že se pomocí nich dají poměrně selektivně pomnožit regulační T-buňky. Když experimentální zvířata dostala jedinou velmi nízkou dávku protilátky, pomnožily se totiž výhradně regulační T-buňky a žádné jiné. A to je velmi důležité. V některých klinických situacích by se hodilo zvýšit počet i aktivitu regulačních T-buněk, a tím třeba zabránit odhojování transplantátu nebo potlačit autoimunitní chorobu. V současné době již probíhají klinické zkoušky. Navíc bylo v poslední době objeveno několik dalších způsobů jak účinně pomnožit regulační T-buňky a je třeba vyčkat, který z nich se nejlépe osvědčí v praxi. V každém případě se rýsuje dobrá šance, že se v dohledné době dočkáme nových účinných léčebných postupů založených nikoli na antibiotikách typu cyklosporinu, která mají nepříznivé vedlejší účinky, ale na využití mnohem přirozenějších regulačních T-buněk.

Celá tato historie je pěkným příkladem toho, jak zdánlivě odtažitý „akademický“ výzkum, motivovaný čirou vědeckou zvídavostí a odstartovaný poměrně bizarním pozorováním, může rychle vést k prakticky využitelným výsledkům.