Josef Emanuel Hibsch – syn sopečného pohoří

Čím se však stal J. E. Hibsch významným a nezapomenutelným? Svým všestranným geologickým, respektive přírodovědným dílem. Na samém počátku své pedagogické kariéry si stanovil i další cíle jdoucí s výukou geologie i zájmy životními ruku v ruce. Chtěl přírodu nejen poznat, ale i popsat, cílevědomě využívat jejích darů a přirozeně ji též chránit. Kde jinde a více, než ve svém milovaném Středohoří, kterému se, ne nadarmo, říkávalo též Český ráj! Za hlavní směr své vědecké aktivity zvolil geologii. Jeho dílo je vskutku renesančně široké, monumentální a mimořádné. Za základ svých výzkumů v oblasti Českého středohoří považoval geologické mapování. Vydal celkem 21 listů geologických map 1 : 25 000 s obsáhlými vysvětlivkami (15 listů sám a 6 dalších se spolupracovníky). Tuto činnost v roce 1926 korunoval vydáním přehledné mapy 1:100 000 s vysvěltlivkami, shrnujícími veškeré dosavadní znalosti o geologii širší severočeské oblasti. Zmíněné technicky dokonalé barevné mapy (první vyšla již v r. 1895) precizně zobrazující terén jsou dodnes onou hlubinou bezpečnosti pro geology, ale i pravým bohatstvím v rukou bibliofilů a sběratelů. Geologická mapa 1 : 100 000 byla vůbec jedinou přehlednou mapou Českého středohoří až do loňského roku, kdy ji doplnila nová mapa univerzální. Geologický průvodce oblastí (1930) s neobyčejnou přesností líčí průběhy tras geologických exkurzí. Kniha „Minerály Českého středohoří“ (1936), shrnující znalosti o mineralogicky výjimečně bohaté vulkanické oblasti, doplňuje robustní Hibschovo dílo. Teprve nyní se uvažuje o tom, že by se vydalo pokračování „Minerálů“, shrnující výsledky bádání posledních 60 let. Přípravy k uctění památky této mimořádné osobnosti v jubilejním roce 2000 jsou dosud též ve stadiu raných příprav.

České středohoří, to jsou zejména vulkanity a zase hlavně vulkanity. Kdo byť jen částečně poznal pestrost vulkanických tvarů a neuvěřitelnou rozmanitost horninových typů vytvářejících onen neopakovatelný třetihorní vulkanický komplex, ten mu většinou propadl. Před přírodními krásami Českého středohoří jakožto dílem prozřetelnosti smekal v úctě klobouk i J. E. Hibsch. Na jeho neobvyklých horninových typech, které spolu s těmi známějšími studoval celý život, obhájil J. E. Hibsch doktorát na Univerzitě v Lipsku r. 1887. Ne nadarmo bývalo České středohoří zváno Mekkou petrografů, vědců studujících horniny. Především díky J. E. Hibschovi bylo jednoznačně nejpropracovanější vulkanickou oblastí světa. Nejeden název horniny užívaný na celém světě nese označení místa právě z této oblasti (rongstockit – Rongstock/Roztoky, gauteit – Gaute/Kout, marienbergit – Marienberg/Mariánská skála ap.). Uznání Hibschových zásluh na světově proslulých univerzitách a učených společnostech nedalo na sebe dlouho čekat. Vědecká spolupráce, ale i osobní přátelství s četnými badateli, upevňované při pořádání nesčetných exkurzí do Středohoří, učinily oblast světoznámou. Jak jinak by vídeňský profesor F. Becke (mimochodem rodák z Prahy) mohl dát České středohoří jako klasický příklad tzv. „atlantické provincie“ alkalických vulkanitů lemující vzdálený Atlantik než právě díky J. E. Hibschovi! Páně profesorovy zásluhy o zemědělství, ale i vodní a surovinové hospodářství oblasti by zasluhovaly samostatný příspek.

Přesto, že se slovo ekologie v minulosti neskloňovalo ve všech pádech, J. E. Hibsch se výrazně zasloužil i o zachování přírodních krás této oblasti Čech pro další generace. Bezpříkladně houževnatým bojem zachránil doslova před odtěžením takové monumenty, jako je Panská skála u Kamenického Šenova, Vrkoč u Ústí n.L., či sopka Komorní hůrka u vzdáleného Chebu. Později navrhoval k ochraně i další lokality (Střekov, Plešivec, Vrabinec ap.). Pojmenování mnohých přírodních monumentů po J. E. Hibschovi, jako jeskyně na Želenickém vrchu, stejně jako Hibschovy cesty ze Skalice do Žitenic s křemencovými bloky nazývanými na počest významných přírodovědců severočeské oblasti (naučná stezka již z r. 1927!) byly zaváty prachem doby. Minerál hibschit (vodnatý granát – hydrogrosular) ze znělce Mariánské skály v Ústí n.L., který tak na počest svého profesora nazval F. Cornu, zaslouží též připomenutí. Geologové však na J. E. Hibsche nezapomněli, v r. 1962 nazvali jeho jménem znělcový příkrov objevený vrty u Nového Sedla v západních Čechách. Ulice, v minulosti po něm nazvaná, však tomuto vědci znovu přiznána nebyla. Pamětní kámen v rodné obci mu byl vztyčen u příležitosti 125. výročí jeho narození Společností pro geologii a mineralogii.

Milý pan profesor s bílou bradou a živýma očima rád obcoval nejen s kameny a horami, ale i s lidmi. Přátelský přístup k lidem mu nebyl cizí, byl přece z kraje. Konverzace nevázla ani z důvodů jazykových, neboť se česky naučil během ročního „handlu“ ve Velvarech. Přestože uznával a využíval nejmodernějších výdobytků techniky a vědy, zakládal si i na některých „starým moresech“. Do smrti údajně psal husím brkem, dováženým často ze statku svého bratra v Homoli. Pakliže snad někdy i nadmíru klidný a laskavý pan profesor na lidi trochu zavrčel, použil prý jako nejzazšího výrazu o člověku „ten tuleň“ – tedy spíše Seehund. Rád si občas zahrál na harmonium nebo na varhany a Beethoven i Goethe jej provázeli až do posledních dnů života.

Kde jinde bychom se mohli s panem profesorem J. E. Hibschem snáze potkat, popřípadě i rozloučit, než na litoměřickém náměstí. Zde se podle jednoho z hlavních znalců jeho života i díla – prof. H. Michela – jako sedmdesátiletý obrátil k přítomným a skromně pravil ukazuje rukou k severu: „Z těchto hor jsem téměř před 60 lety přišel a nic o nich nevěděl. Tehdy i později mě trápily nesčetné otázky, na které znám již odpověď.“