Návraty tropických bzučivek

Pestrostí kovového zbarvení připomínají tropické bzučivky rodu Chysomya létající klenoty. Patří do nepříliš početné skupiny vyšších much (celkem asi 30 kovově lesklých druhů) z čeledi Calliphoridae. Nejrozšířenější jsou v subtropických a tropických oblastech Indie a jihovýchodní Asie, odkud pronikají do Austrálie a Afriky.

Především odbourávají zdechliny, ale napadají také hnisající rány a způsobují nekrózy ve tkáních zvířat, zejména ovcí. Vajíčka kladou do myáz (podkožních nekróz) vyvolaných primárními původci, jako je bzučivka Lucilia cuprina, blízká příbuzná naší nápadně kovově lesklé zelené Lucilia sericata. Méně často byly pozorovány v ranách po kousnutí, např. u psů nebo krys. Larvy chrysomyí se zprvu živí tekutou tkání zdechliny nebo hnisem, ale v druhém, a zejména třetím stadiu napadají larvy jiných bzučivek. Rychlost jejich vývoje je (jako u všech bzučivek) závislá na teplotě, částečně i na vlhkosti a na délce dne (když se den zkrátí pod 14 h, upadnou larvy i kukly do diapauzy). Za tropických teplot nad 30 °C probíhá jejich vývoj velmi rychle. Jak víme, indoaustralská Chrysomya megacephala, zamořující tamní tržiště, jatka, přístavy, rybí trhy, latríny a smetiště, může dokončit vývoj během sedmi dní. Při vysokých teplotách larva opouští vajíčko za hodinu, tři larvární stadia se vyvíjejí v rozmezí 5–6 hodin, zakuklí se za den, mouchy se líhnou v odstupu 10 až 30 dní.

Samičky chrysomyí kladou až 200 vajíček najednou. Chrysomye se totiž mohou vyvíjet jen hromadně – skupina larev se vylučováním silně baktericidně působících látek chrání proti vlastní intoxikaci. V žaludku mají tak kyselé prostředí (pH 3–3,5), že v něm většina bakterií zahyne a larvám se nic nestane. (Osamělá larva působení hnilobné mikroflory nepřežije.) Kuklení musí probíhat v prostředí bez rozkladných mikroorganizmů, a proto se larvy po dosažení třetího instaru stěhují i několik set metrů daleko. (Je znám případ služebné, která byla propuštěna kvůli tomu, že pod kobercem v druhém poschodí byli nalézáni „červi“. Ve skutečnosti šlo o muší larvy, které se před kuklením stěhovaly z mrtvol potkanů po deratizaci sklepa.)

• Chrysomye v Evropě. O přítomnosti bzučivky Chrysomya albiceps ve střední Evropě existují první zprávy ze čtyřicátých let 20. století. V padesátých letech je zmiňován její výskyt na Krymu, v Zakavkazí a středoasijských sovětských republikách. V létě r. 1958 jsme na ni narazili s F. Gregorem, když jsme na motocyklech objížděli Maďarsko a instalovali na mnoha místech muší lapáky s návnadou. Tehdy nás překvapilo rozšíření mouchy po Maďarsku, ale o rok později zaplavila jižní Slovensko i jižní Moravu, pronikla k Brnu a údolím Jihlávky až k Ivančicím. Brzy opět zmizela, její larvy zřejmě nepřežily zimu.
• Mrtvý z „Afriky“. Zhruba od roku 1990 jsem chrysomyi vídal v Rakousku na Hainburských kopcích (jižně od Bratislavy), na vápencovém pahrbku s plochami stepní středomořské vegetace v rezervaci „Eichkogel“ u Mödlingu (jižně od Vídně), a posléze i na jižní Moravě. V roce 1994 se na mě obrátila švýcarská kantonální policie z Wallisu. Entomolog z muzea našel mezi hmyzem na mrtvole několik chrysomyí. Protože se ale forenzní dipterologií nikdy nezabýval, nebyl schopen k případu zaujmout stanovisko. Věděl, že chrysomye se vyskytuje v tropech, ale o jejím soudobém výskytu v sousedním Rakousku nevěděl. Tak nějak asi vznikl dohad, že „mrtvý byl na místo nálezu převezen z Afriky“. Švýcarským policistům jsem pochopitelně podal střízlivější vysvětlení.
• Nález nedaleko Brna. Neradostné bylo mé letošní shledání s chrysomyí. Začátkem srpna jsem její larvu objevil mezi stovkami larev odebraných z mrtvoly muže nalezené nedaleko Brna. Na otevřeném stanovišti ležela ve vedru několik dní. Larvu chrysomye jsem hned poznal podle nápadné struktury integumentu (obrázek). Spoustu neidentifikovaných larev jsem později dostal od soudních lékařů. Byly již několik dní zmrazeny při nepříliš nízkých teplotách, ale po krátkém zahřátí pod laboratorní lampou hbitě zmizely v kuřecích játrech. Po týdnu se líhly první mouchy – a za další dva dny mezi ostatními i dvě chrysomye.

  Vlna veder trvala, a proto jsem se rozhodl ověřit si, jestli je chrysomye znovu rozšířena na jižní Moravě a v Dolním Rakousku. Jako návnadu jsem používal přejeté zajíce a křečky, které jsem vyvážel na vrcholky terénních vln a kopců, aby je mouchy letící ve slapech horkého vzduchu lépe cítily. Mé předpoklady se splnily. Potvrdil se výskyt chrysomyí na Braunsbergu nad Hainburgem, na rakouském území dokonce až nad Retzem za Znojmem, pod Brnem na lokalitě Špice u slavkovské Mohyly míru nad obcí Újezd, nad stepnatým amfiteátrem u Kurdějova, a posléze i na vrcholu Pálavy. Bzučivka Chrysomya albiceps tedy v devadesátých letech znovu začala pronikat z evropského jihovýchodu dunajským bazénem do teplých poloh kolem Vídně a na sever až pod Brno.