Jedovatí ptáci

Tedy, to tu snad ještě nebylo! Řada živočichů se chrání tím, že vyrábí dráždivé či jedovaté látky, kterými odpuzuje své nepřátele. Při útoku je pak vypouštějí do svého okolí nebo je mají prostě uloženy v různých částech těla a stávají se tak pro své nepřátele nepoživatelnými.

Pokud je však známo, mezi takovéto živočichy nikdy nepatřili ptáci. A přece! Na ostrovech Papua Nová Guinea žijí pěvci z rodu Pitohui, o kterých místní obyvatelé dávno vědí, že nejsou k jídlu. Chutnají hořce a po jejich snědení natékají a rozbolavují se ústní sliznice. J. P. Dumbacher z univerzity v Chicagu se proto se svými spolupracovníky za těmito ptáky vydal a zjistil, že nejen jejich maso, ale zejména kůže a peří obsahují jedovatou látku homobatrachotoxin. Ta je známa již ze žab rodu Phyllobates a přítomna je v nich spolu s dalšími batrachotoxiny. O těchto látkách se ví, že pomocí sodíkových iontů depolarizují povrchovou membránu nervových buněk a zabraňují tak normálnímu šíření nervového vzruchu. Dráždí také smyslové buňky v ústní dutině, tedy činí přesně to, s čím měli domorodci zkušenosti. Učenci zkoušeli výluhy z jednotlivých ptačích částí v různých dávkách na myškách a obsah látky ve výše zmíněných orgánech byl tak velký, že byl pro myši smrtelný. (Science 258, 799, 1992)

Překvapujíci sdělení o jedovatých ptácích vyvolalo mezi čtenáři zájem s patřičnou odezvou. Někteří si totiž vzpomněli, že to nejsou první zkušenosti s jedovatostí ptáků. Angličan H. B. Cook již v době, kdy sloužil za druhé světové války na Středním východě, a později pak v bývalé Severní Rhodesii, vyzkoušel poživatelnost celkem 250 druhů pestrobarevných ptáků na kočkách, fretkách, ježcích a krysách. Sledoval, jak se k nabízenému masu stavějí a co jim po něm je. Předpokládal, že výrazné zbarvení ptáků (tzv. aposematické) by mohlo být varováním a odstrašením pro jejich nepřátele, což se mu potvrdilo. Čím byl pták nápadnější, tím méně byl jedlý.

Dobře to ladí i s pozorováními Dumbacherovými. Také samci pitohui jsou nápadně oranžovo-tmavohnědí. A tak není vyloučeno, že objev batrachotoxinu v jejich peří a mase (navíc totožného s jedovatými látkami některých žab) vyvolá zájem izolovat další jedovaté látky z jiných pestrobarevných ptáků a zjistit, jestli „Cookovo pravidlo“ platí. Množství materiálu potřebného ke zkoumání by nebylo velké, a tak by snad výzkum nevzbudil obavy z decimování ptactva (Science 258, 1867, 1992).