Mozaika

LINEAR beze slávy

Kometa označovaná stroze C/1999 S4 (LINEAR) měla být nejjasnější 25. července. Jestliže nám přálo počasí, mohli jsme ji pozorovat jako nepatrný světelný chomáček v souhvězdí Velkého vozu. Koncem července už začala mizet zvečera nad severovýchodním obzorem.

Velká nádhera to tedy nebyla. Nedalo se to ani srovnávat s kometami Hyakutake a Hale-Bopp z let 1996 a 1997, přestože i ty byly poměrně skromné a kometami mého života nebyly.

Poprvé ji zaznamenali loňského 27. září na americké Lincolnově observatoři, kde se snaží v rámci programu LINEAR (Lincoln Laboratory Near Earth Asteroid Research) systematicky pátrat po blízko se přibližujících, a tedy nebezpečných planetkách. Že jde o kometu, potvrdili nezávisle na sobě v Tennessee a na Kleti Jana Tichá a Miloš Tichý. Soustavně ji fotografovali a jejich snímek z července už odhalil kometu v plné kráse - s jasnou hlavou i zářícím ohonem.

Nejblíže k Zemi se přiblížila 23. července, a to na společensky přijatelnou vzdálenost 56 milionů kilometrů, takže nás nemohla ohrozit. Nejblíž k Slunci se dostala 26. července.

Snímky z Kleti si můžete prohlédnout na adrese www.hvezcb.cz. Tam uvidíte kometu LINEAR v plném lesku. Je opravdu hezká, i když je to, jak říkají někteří méně romantičtí astronomové, viditelné nic. Tím „nic“ ovšem míní nápadný ohon složený z prachu a plynu, a nikoli kamenné jádro obalené ledem, které je docela slušným kosmickým projektilem. ¹⁾

Rozhodujeme o svém zdraví především my sami?

Lékařský výzkum 90 000 párů identických dvojčat prý přesvědčivě vypovídá o tom, že rakovinou onemocníme spíše vlivem prostředí, v němž žijeme, než v důsledku vrozených defektů. Jde o nejrozsáhlejší výzkum dvojčat, jaký kdy byl podniknut. Paul Lichtenstein s kolegy ze Stockholmu vystopoval v archivech Švédska, Dánska a Finska záznamy o zdravotním stavu 45 000 dvojčat v průběhu celého 20. století. Ukázalo se prý, že jestliže jedno z dvojčat onemocní rakovinou, druhé dostane tutéž nemoc v méně než deseti procentech. Švédové se proto domnívají, že hlavním viníkem rakoviny nejsou poškozené geny, ale kouření, nesprávný způsob výživy, vystavení škodlivým chemickým látkám a infekce. U některých druhů rakoviny, například prostaty nebo prsu, se však dědičnost projevuje podstatně výrazněji.

S touto studií vyjádřil nespokojenost Richard Peto z Oxfordské univerzity, jeden z předních odborníků na lékařskou statistiku: „Idea práce je naprosto špatná!“ U dvojčat je podle něj naprosto nemožné zjistit, zda rakovina byla vyvolána dědičností nebo životním prostředím.

Třetí stavební kámen kosmické stanice

Tento přehled sledoval peripetie výstavby Mezinárodní kosmické stanice v posledních letech, kdy hrozilo, že by se Ruská federace na tomto mezinárodním projektu dále nemohla podílet. Kdyby se býval start ruského obytného a servisního modulu Zvezda ještě více pozdržel, měly Spojené státy v plánu vytvořit tuto část samy.

Nakonec ale modul 12. července odstartoval. Pro ruskou kosmonautiku to byla nejdůležitější událost roku. Cenu Zvezdy ve výši 300 milionů dolarů hradilo Rusko (na rozdíl od prvního dílu Zarja, na nějž poskytla prostředky Amerika). Tři sta milionů dolarů se nemusí zdát mnoho, když to srovnáme s celkovou sumou 96,4 miliardy dolarů (tolik má podle odhadů stát celá Mezinárodní kosmická stanice). Při další výstavbě má však tento třetí modul klíčový význam, poskytuje možnost ubytování pro kosmonauty a přemístění celého objektu na vyšší oběžnou dráhu.

Start modulu byl v uplynulých dvou letech odložen celkem šestkrát, což velice pozdrželo výstavbu a všem dalším patnácti státům, které se na ní podílejí, hodně pocuchalo nervy. Však také představitel NASA po 12. červenci velice ocenil, že Rusko při svých svízelných ekonomických poměrech nakonec svému závazku přecejen dostálo. Následovaly další obavy, jestli modul úspěšně zakotví u dvoudílného „zárodku“ Mezinárodní kosmické stanice. Kdyby se to nepodařilo, byli připraveni kosmonauti Nikolaj Budarin a Gennadij Padalko odstartovat ke stanici a modul připojit ručně.

Mimo jiné byli Američané znepokojeni tím, že se v Rusku ozývaly hlasy proti účasti na výstavbě stanice, které požadovaly, aby se peníze raději věnovaly na udržení Miru v chodu, a tím byla zachována velmocenská pozice Ruska v kosmu. Ředitel Ruské letecko-kosmické agentury Jurij Koptěv však nyní prohlásil: „K Miru máme dobrý vztah, ale k Mezinárodní kosmické stanici ještě lepší. Zaměříme se na ni přednostně.“

Připomeňme, že Mezinárodní kosmická stanice bude tvořena 36 moduly o celkové hmotnosti 470 tun, dosáhne délky 88 m a rozpětí slunečních baterií 110 m. Trvale na ní bude moci pobývat sedm osob, ale při návštěvách ze Země se jich tu umístí až patnáct. Rusko by se mělo podílet na konstruování devíti modulů a zajistit start několika desítek kosmických lodí typu Progress a Sojuz. Modul Zvezda má hmotnost 19 tun. S panely slunečních baterií je široký 30 m a dlouhý 13 m. Je vybaven autonomními systémy zdrojů energie i spojení a vlastním motorem, který mu umožňuje manévrovat s celou stanicí, a nejmodernějším palubním počítačem, jenž byl dodán Evropskou kosmickou agenturou. Obytná část se 14 okny je tvořena osobními kajutami, sprchami, kuchyní, kde je i lednička, sportovním zařízením a jídelnou.

Modul nakonec úspěšně přistál 26. července na oběžné dráze ve výši 370 km. Ihned po spojení se představitelé Ruské letecko-kosmické agentury a amerického úřadu NASA dohodli, že první tříčlenná posádka - dva Rusové a jeden Američan - odstartuje k této stanici letos 30. října.

Virus neštovic na smetišti

Nedávno proběhla novinami hrozivá zpráva, která mnohé znepokojila. Ve Vladivostoku prý děti našly na smetišti ampule s původcem pravých neštovic a onemocněly. Jedním z velkých úspěchů světové medicíny bylo vymýcení pravých neštovic na celé planetě - mohli jsme si oddechnout. Kdysi byly neštovicové epidemie skutečnou metlou lidstva. Zásluhou Světové zdravotnické organizace, na jejíž práci se významně podíleli i vědci z Československa, se už na Zemi neštovice dlouho nevyskytly. Virus je uchováván pouze ve dvou laboratořích - v Americe a v Rusku. Světová odborná veřejnost stále zvažuje, zda by nebylo rozumné zničit i tyto exemláře, aby virus zcela vymizel. Diskuse však není uzavřena - co kdyby se neštovice přece jen někdy objevily? Potom by nebylo z čeho připravit očkovací látku.

A najednou taková hrůzná zpráva z Ruska! Jak se neštovice mohly dostat za hranice přísně střežené laboratoře? Jak tomu bylo ve Vladivostoku doopravdy? Skutečně tu osm dětí onemocnělo (naštěstí ne těžce) poté, co u jedné z nemocnic našly jakési ampule a hrály si s nimi. Co v ampulích bylo? Jak místní lékaři tvrdí, dětem pravé neštovice nehrozí, protože se jim do rukou dostal virus oslabený, už „ochočený“, který měl sloužit k přípravě očkovací látky proti neštovicím.

Čin člověka, který zavinil, že se ampule ocitly na smetišti, je však neomluvitelný. Dávka, kterou děti dostaly do těla, byla přecejen mnohem větší než množství používané před lety při očkování. Pro jistotu jsou děti zatím v karanténě. Jak je vůbec možné, že se virus objevil mimo dvě střežené laboratoře? Doktor Ken Alibek, vědec, který v Sovětském svazu vyvíjel biologické zbraně a posléze emigroval, prohlásil, že se bývalí sovětští vůdci rozhodli udržovat obrovská kvanta vakciny proti neštovicím pro případ, že by chtěli použít neštovice jako biologickou zbraň. Teď měli ve Vladivostoku smůlu, že někdo ampule s látkou jen tak vyhodil.

Neštovice se naštěstí zatím ve světě neobjevily a doufejme, že už jimi nikdy nikdo neonemocní.

Může za anorexii špatný příklad vyhublých modelek?

Když se mluví o tom, jak často se ve světě vyskytuje anorexie, která mnohdy končí smrtí, protestuje se zpravidla proti módě vychrtlých modelek, svádějících nerozumné dívky k nápodobě.

Na červencovém výročním setkání psychiatrů v Edinburgu Alan Carson a David Bennett tvrdili, že média jsou v tomto případě nevinná. Podle jejich výzkumu se totiž anorexie vyskytuje i mezi středoškolačkami v africké Ghaně, které se západními sdělovacími prostředky nepřijdou do styku. Vědci vyšetřili 668 studentek a zjistili mezi nimi šest případů anorexie. Důvody pro hladovění ghanských dívek mohou být například náboženské.

Vznikl život v mracích?

Jak tento přehled informoval, nedávno nás vědci přesvědčovali, že život nevznikl v mělkém moři, kde se vytvořily vhodné podmínky pro výživnou „polévku“ stavebních kamenů živé hmoty, ale naopak v temných hlubinách oceánu. Teď jiní vědci tvrdí, že nejpříhodnější kolébkou života jsou vodní kapky putující atmosférou. Za nesmírně podnětnou a novátorskou tuto myšlenku označil i Thomas Robert Cech, ředitel nadace Howarda Hughese v Marylandu, ²⁾ který v roce 1989 obdržel Nobelovu cenu za objev katalytických vlastností RNA. (My jsme toho sympatického biochemika, který Nobelovu cenu dostal v necelých čtyřiceti letech, mohli dobře poznat, když při účasti na pražském biochemickém kongresu vytrvale pátral po krajině svých předků. Jeho dědeček se totiž ještě psal Čech.)

S radikální hypotézou vystoupil mezinárodní tým na cambridžské konferenci Královské meteorologické společnosti. Nápad vznikl v hlavě Adriana Tucka z Federálního úřadu pro oceán a atmosféru v coloradském Boulderu, když se seznámil s prací svého kolegy Daniela Murphyho. Ten si povšiml, že polovinu materiálu v kapkách soudobé atmosféry tvoří organické látky, které se do ovzduší dostávají především z povrchu oceánu. Ve stratosféře se uplatní sluneční záření, jež podněcuje řetězce chemických reakcí. Právě v atmosféře mají být příhodné podmínky pro vytváření membrán a proměn jednotlivých organických molekul v molekuly složitější, které se pak opět dostávají do oceánu. A tak se asi bude konstruovat obří simulátor, v němž by se mohlo zkoumat, co všechno se v kapkách vody může odehrávat.

Šťastní slonové - pamatují se především na to dobré...

„Mají paměť jako slonové,“ připomíná se ve Svěrákově písničce. Vyznívá jako varování před tím, že lidé si dobře pamatují křivdy, kterých se vůči nim dopustíme. Paměť slonů je skutečně příslovečná. Co je na tom pravdy z pohledu přírodovědce? Laikům se to zdá přirozené, slon má obrovskou lebku. Mozek má ale poměrně malý, zřídka vážící víc než pět kilogramů. Přesto jsou sloni skutečně inteligentní zvířata, jejich mozek má totiž velmi jemnou strukturu, a tedy velký povrch. Proto jsou v zajetí schopni hodně se toho naučit.

Jejich paměti se snažila přijít na kloub Karen McCombová z Univerzity v Sussexu, která spolu s kolegy studovala v Národním parku Amboseli v Keni „společenské“ kontakty mezi slony. Zjistila, že sloni skutečně nezapomínají, přesněji řečeno nezapomínají hlavně na své sloní přátele. Poznají je i po řadě let. Africké slonice si pěstují velice rozvětvenou společenskou síť a komunikují spolu nízkými infrazvukovými tóny, které my lidé nejsme schopni slyšet (jde o zvuky, jež snadněji pronikají hustým listnatým křovím). Říkají jimi „To jsem já“... K. McCombová prostudovala společenské chování 27 sloních rodin a zjistila, že když slon uslyší volání kolegy, kterého zná, tak mu odpoví - pozdraví ho. Když ho zná jen málo, zpozorní, ale neozve se. Když uslyší naprosto cizího slona, vzruší se, zůstává ve střehu a ani nemukne. Ukázalo se, že slon si dobře pamatuje příslušníky přinejmenším 14 rodin, tedy okolo stovky dospělých slonů.

A jak to potvrzuje onu dlouhotrvající paměť? Badatelé pouštěli slonům ze záznamu hlas zvířete, které už před před lety zemřelo. Sloní rodina svému mrtvému příslušníkovi přátelsky odpovídala, chtěla se vydat za ním - rozpomněla se na něho.

Zákulisí kaťuší

Pamětníci 2. světové války toto slovo nepřestanou spojovat s proslulými „stalinskými varhanami“. Tyto sovětské gardové raketomety byly poprvé použity v srpnu 1941 u Smolenska, a pak se jimi bojovalo ve všech významnějších operacích, a to i na válečných lodích při dělostřelecké přípravě výsadkových operací.

Issak I. Slezinger, jeden z vědců, kteří se za války podíleli na zdokonalování kaťuší, poodhalil vědecké zákulisí této zbraně. Pod název „kaťuše“ byly zahrnovány jak původní klasické kaťuše, tak andrjuše. Odborně se kaťuše označovaly M 13 a andrjuše M 31 (ve svých pozdějších zdokonalených podobách potom M 13 UK a M 31 UK).

Reaktivní střely M 13 s kalibrem 132 mm byly zkonstruovány ve známém RNII (Raketovém vědeckovýzkumném ústavu) ještě před druhou světovou válkou. Vypouštěny byly ze zařízení BM 13, které se montovalo na nákladní automobil ZIS 6. Tak se také zachovaly v paměti lidí i na fotografiích z konce války. Rozhodnutí o jejich sériové výrobě prý padlo několik hodin před napadením Sovětského svazu 21. června 1941 a gardové minometné jednotky vyzbrojené kaťušemi se začaly formovat v srpnu 1941.

Krom toho byly v Raketovém vědeckovýzkumném ústavu zkonstruovány těžké raketové střely s kalibrem 310 mm, tedy andrjuše, jimiž byla armáda vyzbrojována později - od poloviny roku 1943. Byly určeny k ničení mohutných opevnění. Vypouštěly se přímo ze země, z převozných dřevěných beden.

Kaťuše byly úspěšné zbraně především pro svou mobilitu - auta s nimi se mohla objevovat v nečekaných pozicích. Sovětské velení však nebylo spokojeno s přesností střelby - rozptyl do stran výrazně převyšoval (násobkem až několika desítek) zásahy klasických děl. Aby byl nepřítel zlikvidován na poměrně malém území, muselo být použito mnoho aut, což znesnadňovalo jejich skrytí před německým letectvem. Salva kaťuše prozradila, a tak se musely ihned přemístit. Spousta střel nedopadla na cílovou plochu. Úspěšná likvidace objektu vyžadovala salvy celé brigády kaťuší s 1152 střelami, což znamenalo připravit střely o hmotnosti sta tun. Andrjuše na tom byly s přesností ještě hůř. Při salvě 288 střel jich na cílovou plochu jednoho hektaru dopadlo 4-5.

Koncem roku 1941 Ústřední výbor Všesvazové komunistické strany (bolševiků) uložil vědcům, aby přesnost raketometů zlepšili, aniž by se musela měnit technologie výroby. S. A. Christianovič, náměstek ředitele CAGI (Ústředního letecko-hydrodynamického ústavu) prof. Žukovského, si prý tehdy dovolil zažertovat: „Jak to tedy máme udělat, pokropit kaťuše svěcenou vodou?“ Ústřední výbor odpověděl: „Něco na ten způsob...“ Christianovič pověřil několik spolupracovníků analýzou nepřesnosti, před většinou vedoucích ústavu byl však úkol tajen.

Práce byly zahájeny r. 1941 v kazaňské evakuaci, kde byl k výzkumu kaťuší využit aerodynamický tunel Kazaňské univerzity. V letech 1942-1943 se tomuto výzkumu věnoval tehdy už známý matematik a mechanik F. R. Gantmacher a mladý fyzik L. M. Levin. Jejich závěr zněl: Je nutné poprat se s nepřesností v první fázi letu střel, najít způsob jak ovlivnit jejich rotaci. Při první pokusné střelbě v r. 1943 byl boční rozptyl zmenšen 1,3-1,5krát, při střelbě 24. června 1943 se snížila nepřesnost zásahů do stran 2,5krát, a navíc se ukázalo, že se pronikavě zlepšila přesnost doletu; 27. června 1943 získali S. A. Christianovič, F. R. Gantmacher, L. M. Levin a I. I. Slezinger tajný patent. Práce byla odtajněna v r. 1965. Po kaťuších došlo i na zlepšování přesnosti andrjuší. Závěrečné zkoušky prokázaly, že elipsa cílové plochy kaťuší M 13 UK se zmenšila čtyřikrát a andrjuší M 31 UK 6,5krát. Zlepšené střely začaly být vyráběny v březnu 1944.

Generálové zhodnotili výzkum tak, že zlepšené kaťuše a andrjuše v podstatně při stejném počtu hlavní ztrojnásobily gardové minometné jednotky. Byly pak používány při bojích proti německým opevněním v Pobaltí, Bělorusku a v evropských zemích, zvláště pak ve Východním Prusku a v Berlíně.