mff2024mff2024mff2024mff2024mff2024mff2024

Aktuální číslo:

2024/3

Téma měsíce:

Elektromobilita

Obálka čísla

Slovo má prof. Jaroslav Koutecký, DrSc.

 |  5. 1. 1999
 |  Vesmír 78, 5, 1999/1

Peníze by se měly dávat jen tam, kde je úroveň

Vesmír: Ve Vesmíru jsme již citovali z pamětí Václava Černého o poměrech v učitelských sborech našich univerzit – pro jistotu zopakuji: …proces počal pravděpodobně už dávným národním omylem, náhlým rozmnožením našich univerzit na tři po první světové válce. […] Rázem tři vysoké školy místo chudě vybavené jediné, to byl kus kolektivního českého kulturního chvastounství a vymstil se brzo. […] Václav Černý, Paměti III, Atlantis, Brno 1992, s. 118. Jaká je vaše zkušenost jako člena akreditační komise s vysokými školami?

Jaroslav Koutecký: Skutečně se můžeme ptát, zda po padesátileté devastaci, která byla způsobena mj. podřadným postavením vysokých škol jako pouhých vyučovacích zařízení, máme na českých vysokých školách dost vědeckých osobností. Pochopitelně se na vysokých školách najdou i vynikající osobnosti, ale průměr vědecké úrovně je nevyhovující. Jednou z konkrétních příčin bylo odčerpání schopných vědců Československou akademií věd. Důsledkem je častá škodlivá a někdy až komická přežívající rivalita mezi vysokými školami a Akademií věd. Máme sice v ČR vědecké skupiny na světové úrovni, ale je jich pochopitelně málo. Prošli jsme obdobím, které bylo obzvláště na vysokých školách pro pěstování věd nepříznivé. Není nikomu užitečné, když se zahledíme do problémů minulosti, místo abychom se snažili vyřešit současné (a doufám, že dočasné) problémy.

Spoléhat se, že se nedostatky v personálním obsazení vysokých škol vyřeší samy přirozenou generační výměnou, je nebezpečné. Nízká úroveň platů na vysokých školách spolu s tím, že speciálně přírodní vědy nejsou v současném kulturním ovzduší příliš populární, negativně ovlivňuje už motivaci studentů. A málo platné – studium exaktních oborů bylo vždy náročnější.

„Kulturní velikášství“ zmiňované v citátu z pamětí Václava Černého (a není útěchou, že to není jen náš problém) se u nás po zvratu roku 1989 projevilo snahami založit regionální univerzity – slovy Václava Černého „chvástat se“ univerzitou.

O pedagogických fakultách to platí dvojnásob. (Politické ovlivňování jejich personálního obsazení bývalo nadprůměrné a projevovalo se v nízké kvalitě pedagogů.)

Vesmír: Jaká by tedy měla být struktura vysokého školství dnes?

J. K.: Na jedné straně společnost potřebuje nebývale vysoký počet lidí s kvalitním, ale také prakticky použitelným vzděláním. Bakalářské studijní programy – budou-li správně pojaty – by mohly této potřebě vyhovět. Měly by být zaměřeny na poměrně speciální povolání například ve zdravotnictví, společenských službách a hospodářství. Samozřejmě že takové programy mohou nabízet vysoké školy neuniverzitního typu, které jsou zmiňovány v novém vysokoškolském zákoně. Neměly by však být „horšími univerzitami“, nýbrž plnoprávnými vysokými odbornými školami, analogickými německým „Fachhochschule“.

Na druhé straně společnost potřebuje špičkovou základní vědu. A nejen kvůli dlouhodobým, snad řídkým, leč dalekosáhlým praktickým důsledkům, ale též pro udržení celkové kulturní, intelektuální a koneckonců i morální úrovně. Vysoké školy univerzitního typu musí být proto schopny vychovávat „elitní“ odborníky alespoň v některých směrech badatelského výzkumu.

Uspokojit oba tyto okruhy potřeb společnosti může jen rozmanitá nabídka vysokých škol, kterou nový vysokoškolský zákon v podstatě umožňuje. Důležité je, aby studenti mohli bez obtíží přecházet z jednoho typu studia na druhý podle toho, jak se jejich schopnosti a zaměření vyvíjejí. A je úkolem akreditační komise zabránit tomu, aby se pod pláštíkem diverzifikace skrývaly méněcenné instituce.

Nový vysokoškolský zákon umožňuje dostatečnou volnost, a vysoká škola tudíž nese větší odpovědnost za kvalitu, která je dána především kvalitou pedagogů a badatelů.

Vesmír: Ono by se snad odborníků našlo dost, ale je nedostatek lidí s dostatečně širokým rozhledem.

J. K.: Znovu opakuji – kvalita personálního obsazení je na prvním místě. A v tomto směru opět vysokou školu může korigovat Akreditační komise. O vědeckém zaměření a o výběru vedoucích pracovníků těžko může rozhodovat fakulta, která na větší univerzitě zahrnuje velký počet oborů. Nový vysokoškolský zákon však jde jen na úroveň fakult. V německém vysokoškolském zákoně jsou výslovně jmenovány orgány, které si větší fakulta musí povinně ustavit.

Jednou organizační možností je dělení univerzity na fakulty, které dále sdružují jednotlivé ústavy (např. pro matematiku, chemii, fyziku, biologii ap.). A uvnitř těchto ústavů pochopitelně mohou vznikat pracoviště s užší tematikou a volnější organizační strukturou. Větší ústav si doslova „říká“ o profesora, který má v obecných rysech přehled po celém oboru. V tomto organizačním pojetí ústavy vypracovávají studijní plány a rozhoduje se o jednotlivých přednáškách a učitelích. Ústavy také mohou podávat kvalifikované návrhy na udílení doktorátů, na habilitace a profesury.

Vesmír: Šlo by v podstatě o analogii amerických „departments“, které se však někdy ne příliš vhodně překládají jako „katedry“.

J. K.: Jsem si jist, že úspěchy americké vědy jsou v nemalé míře podporovány právě tímto sytémem organizace univerzit. Vysokoškolský zákon ČR se k tomuto tématu nevyjadřuje. Bylo by samozřejmě možné tuto organizační strukturu specifikovat ve statutu univerzity anebo ve statutech jednotlivých fakult.

Akreditační komise má podle zákona statuty univerzit a fakult schvalovat. Má tudíž velkou odpovědnost. Jestliže podlehne svodům snadných cest a zvolí cestu minimálního odporu, budou důsledky pro úroveň českých univerzit katastrofální. A utěšovat se tím, že se profesoři příbuzných oborů mohou vzájemně radit o návrzích pro fakultní rady, je – vzhledem k nestejné úrovni různých vysokých škol – lehkomyslné.

Za současných poměrů je nutné se zaměřit na podporu oborů a osobností, které jsou dobré ve světovém měřítku. Kromě toho, že by se peníze měly dávat pouze tam, kde je patřičná úroveň, mělo by platit i to, že kumulace uznání by měla vyvolávat kumulaci prostředků – nejlépe z různých zdrojů. Bohužel pravidla vlády o hodnocení výzkumných záměrů a výsledků organizací pro poskytování institucionálních prostředků výzkumu a vývoje komicky požadují pravý opak – snad omylem, anebo jako důsledek byrokratického myšlení.

Ale víte, ony ty obtíže začínají už u výběru osobností do akreditační komise. Role posuzovatele je lehká jen zdánlivě. Není jednoduché být objektivní a mít odvahu vynášet i negativní posudky. Obávám se, že se až moc často proti mnoha z těchto požadavků trestuhodně a krátkozrace hřeší.

Mají být mzdy profesorů závislé na jejich výkonu?


Také sousední země nejsou spokojeny s  efektivností svých škol. V Německu navrhla Konference rektorů vysokých škol, že platy akademiků by měly být založeny na jejich výkonnosti – a ani v Německu se tento návrh nesetkal s vřelým přijetím. Jde o to, že univerzity by mohly nabídnout obzvláště talentovaným badatelům stejné mzdy, jaké jim nabízí průmysl. Pro mnohé by to však patrně znamenalo nižší příjem, a tak pochopitelně Německé sdružení univerzit – lobbistická organizace zastupující asi 17 000 profesorů – reagovalo nanejvýš podrážděně.

Rektorská konference doporučuje zrušit (plošné) příplatky za délku služby a velikost rodiny. Základní plat profesorů by se sice měl odvíjet od dnešního průměru, ale výše platu by se individuálně sjednávala mezi univerzitou a adeptem, takže by univerzity mohly s mzdovým rozpočtem nakládat pružněji. Stejný základní plat by měli pobírat učitelé vysokých škol neuniverzitního typu, což vyvolalo silné námitky univerzit. Návrh konference je podporován ministrem školství Edelgardem Bulmahnem. Ten po svém nástupu do úřadu prohlásil kromě jiného v německém parlamentu: „Extenzivní modernizace práv zaměstnavatelů má pro budoucnost univerzit fundamentální význam.“ Na přetřes se dostala také otázka „státní definitivy“ profesorů. Konference rektorů navrhuje definitivu zrušit. Kritikové zrušení definitivy říkají, že definitiva je nezbytnou pobídkou pro badatele, jejichž kariéra začíná krátkodobými smlouvami, je špatně placená a je riskantní. Někteří z rektorů souhlasí, např. právník a rektor Kolínské univerzity Jens Peter Meincke říká: „Status definitivy (Beamter) má dlouhou tradici a jistota, kterou poskytuje, je důležitá pro zajištění nezávislosti profesorů.“

Jaké argumenty uvádějí kritici návrhu rektorů? Německé sdružení univerzit vyjadřuje nejrůznější obavy. Varuje před tím, aby děkani a rektoři dostali právo rozhodovat o výši platu. S tím souvisejí také úvahy, zda lze badatelskou a pedagogickou činnost spravedlivě hodnotit. Rektorský návrh obsahuje takové indikátory, jakými jsou počet výzkumných publikací, výše a počet externích grantů, cen a odměn, počet zkoušek a hodnocení pedagogů studenty.

Pozoruhodné je, že diskuse o platech zcela zastínila jiný návrh konference rektorů: zrušit habilitační řízení. (Nature 396, 393 a 396, 1998)

Ivan Boháček

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Věda a společnost
RUBRIKA: Rozhovor

O autorovi

Jaroslav Koutecký

Prof. RNDr. Jaroslavu Kouteckému byla 15. 12. 2000 udělena Zlatá medaile Univerzity Karlovy 1922 se narodil v Kroměříži 1941–1945 v Chemickém ústavu Baťových závodů ve Zlíně 1945–1948 Karlova univerzita u prof. V. Trkala a u doc. V. Votruby 1948–1949 tábor nucených prací v Kladně 1950–1953 Výzkumný ústav Spojených oceláren Kladno 1951 rigorózum (RNDr.) z teoretické fyziky u prof. V. Trkala 1953–1969 vědecký pracovník ÚFCh ČSAV (ředitel prof. R. Brdička) 1970–1973 prof. na Yeshiva University, New York 1973 profesor fyzikální chemie na Freie Universität Berlin J. Koutecký (na obr. vlevo dole a vpravo s R. Brdičkou) pracoval v mnoha oborech: nejprve v elektrochemii, pak v Ústavu fyzikální chemie ČSAV, kde se stal zakladatelem školy kvantové chemie v Čechách,*) následovala elektronová teorie povrchů a již mimo Československo fyzika clusterů, hmotných částic o velikosti mezi molekulami a rozlehlými pevnými látkami. Odvrácená strana životopisu Za války v letech 1941–1945 pracoval jako laborant v Chemickém ústavu Baťových závodů ve Zlíně. Na univerzitě začal studovat (jako mnozí jiní) až opožděně v r. 1945. Studium absolvoval během únorové krize 1948, pokusil se o emigraci a skončil v táboře nucených prací v Kladně (1948–1949), shodou okolností našel pak v letech 1950–1953 útočiště ve Výzkumném ústavu Spojených oceláren Kladno. To jsou nepříznivé okolnosti pro vědeckou práci v elektrochemii, zmíněné v hlavním textu. V r. 1969 Jaroslav Koutecký emigroval a do vlasti se mohl podívat až po 20 letech, v prosinci 1989. Jako jeden z krajanů nabídl svou pomoc: při zavádění grantové metody ve financování vědy, při hodnocení vědecké práce podle mezinárodních standardů i při obnově vysokých škol.

Doporučujeme

Jak to bylo, jak to je?

Jak to bylo, jak to je? uzamčeno

Ondřej Vrtiška  |  4. 3. 2024
Jak se z chaotické směsi organických molekul na mladé Zemi zrodil první život? A jak by mohla vypadat jeho obdoba jinde ve vesmíru? Proč vše živé...
Otazníky kolem elektromobilů

Otazníky kolem elektromobilů uzamčeno

Jan Macek, Josef Morkus  |  4. 3. 2024
Elektromobil má některé podstatné výhody. Ale samotné vozidlo je jen jednou ze součástí komplexního systému mobility s environmentálními dopady a...
Návrat lidí na Měsíc se odkládá

Návrat lidí na Měsíc se odkládá uzamčeno

Dušan Majer  |  4. 3. 2024
Tragédie lodi Apollo 1 nebo raketoplánů Challenger a Columbia se již nesmí opakovat. Právě v zájmu vyšší bezpečnosti se odkládají plánované cesty...