Slovo má prof. Jaroslav Koutecký, DrSc.

Peníze by se měly dávat jen tam, kde je úroveň

Vesmír: Ve Vesmíru jsme již citovali z pamětí Václava Černého o poměrech v učitelských sborech našich univerzit – pro jistotu zopakuji: …proces počal pravděpodobně už dávným národním omylem, náhlým rozmnožením našich univerzit na tři po první světové válce. […] Rázem tři vysoké školy místo chudě vybavené jediné, to byl kus kolektivního českého kulturního chvastounství a vymstil se brzo. […] Václav Černý, Paměti III, Atlantis, Brno 1992, s. 118. Jaká je vaše zkušenost jako člena akreditační komise s vysokými školami?

Jaroslav Koutecký: Skutečně se můžeme ptát, zda po padesátileté devastaci, která byla způsobena mj. podřadným postavením vysokých škol jako pouhých vyučovacích zařízení, máme na českých vysokých školách dost vědeckých osobností. Pochopitelně se na vysokých školách najdou i vynikající osobnosti, ale průměr vědecké úrovně je nevyhovující. Jednou z konkrétních příčin bylo odčerpání schopných vědců Československou akademií věd. Důsledkem je častá škodlivá a někdy až komická přežívající rivalita mezi vysokými školami a Akademií věd. Máme sice v ČR vědecké skupiny na světové úrovni, ale je jich pochopitelně málo. Prošli jsme obdobím, které bylo obzvláště na vysokých školách pro pěstování věd nepříznivé. Není nikomu užitečné, když se zahledíme do problémů minulosti, místo abychom se snažili vyřešit současné (a doufám, že dočasné) problémy.

Spoléhat se, že se nedostatky v personálním obsazení vysokých škol vyřeší samy přirozenou generační výměnou, je nebezpečné. Nízká úroveň platů na vysokých školách spolu s tím, že speciálně přírodní vědy nejsou v současném kulturním ovzduší příliš populární, negativně ovlivňuje už motivaci studentů. A málo platné – studium exaktních oborů bylo vždy náročnější.

„Kulturní velikášství“ zmiňované v citátu z pamětí Václava Černého (a není útěchou, že to není jen náš problém) se u nás po zvratu roku 1989 projevilo snahami založit regionální univerzity – slovy Václava Černého „chvástat se“ univerzitou.

O pedagogických fakultách to platí dvojnásob. (Politické ovlivňování jejich personálního obsazení bývalo nadprůměrné a projevovalo se v nízké kvalitě pedagogů.)

Vesmír: Jaká by tedy měla být struktura vysokého školství dnes?

J. K.: Na jedné straně společnost potřebuje nebývale vysoký počet lidí s kvalitním, ale také prakticky použitelným vzděláním. Bakalářské studijní programy – budou-li správně pojaty – by mohly této potřebě vyhovět. Měly by být zaměřeny na poměrně speciální povolání například ve zdravotnictví, společenských službách a hospodářství. Samozřejmě že takové programy mohou nabízet vysoké školy neuniverzitního typu, které jsou zmiňovány v novém vysokoškolském zákoně. Neměly by však být „horšími univerzitami“, nýbrž plnoprávnými vysokými odbornými školami, analogickými německým „Fachhochschule“.

Na druhé straně společnost potřebuje špičkovou základní vědu. A nejen kvůli dlouhodobým, snad řídkým, leč dalekosáhlým praktickým důsledkům, ale též pro udržení celkové kulturní, intelektuální a koneckonců i morální úrovně. Vysoké školy univerzitního typu musí být proto schopny vychovávat „elitní“ odborníky alespoň v některých směrech badatelského výzkumu.

Uspokojit oba tyto okruhy potřeb společnosti může jen rozmanitá nabídka vysokých škol, kterou nový vysokoškolský zákon v podstatě umožňuje. Důležité je, aby studenti mohli bez obtíží přecházet z jednoho typu studia na druhý podle toho, jak se jejich schopnosti a zaměření vyvíjejí. A je úkolem akreditační komise zabránit tomu, aby se pod pláštíkem diverzifikace skrývaly méněcenné instituce.

Nový vysokoškolský zákon umožňuje dostatečnou volnost, a vysoká škola tudíž nese větší odpovědnost za kvalitu, která je dána především kvalitou pedagogů a badatelů.

Vesmír: Ono by se snad odborníků našlo dost, ale je nedostatek lidí s dostatečně širokým rozhledem.

J. K.: Znovu opakuji – kvalita personálního obsazení je na prvním místě. A v tomto směru opět vysokou školu může korigovat Akreditační komise. O vědeckém zaměření a o výběru vedoucích pracovníků těžko může rozhodovat fakulta, která na větší univerzitě zahrnuje velký počet oborů. Nový vysokoškolský zákon však jde jen na úroveň fakult. V německém vysokoškolském zákoně jsou výslovně jmenovány orgány, které si větší fakulta musí povinně ustavit.

Jednou organizační možností je dělení univerzity na fakulty, které dále sdružují jednotlivé ústavy (např. pro matematiku, chemii, fyziku, biologii ap.). A uvnitř těchto ústavů pochopitelně mohou vznikat pracoviště s užší tematikou a volnější organizační strukturou. Větší ústav si doslova „říká“ o profesora, který má v obecných rysech přehled po celém oboru. V tomto organizačním pojetí ústavy vypracovávají studijní plány a rozhoduje se o jednotlivých přednáškách a učitelích. Ústavy také mohou podávat kvalifikované návrhy na udílení doktorátů, na habilitace a profesury.

Vesmír: Šlo by v podstatě o analogii amerických „departments“, které se však někdy ne příliš vhodně překládají jako „katedry“.

J. K.: Jsem si jist, že úspěchy americké vědy jsou v nemalé míře podporovány právě tímto sytémem organizace univerzit. Vysokoškolský zákon ČR se k tomuto tématu nevyjadřuje. Bylo by samozřejmě možné tuto organizační strukturu specifikovat ve statutu univerzity anebo ve statutech jednotlivých fakult.

Akreditační komise má podle zákona statuty univerzit a fakult schvalovat. Má tudíž velkou odpovědnost. Jestliže podlehne svodům snadných cest a zvolí cestu minimálního odporu, budou důsledky pro úroveň českých univerzit katastrofální. A utěšovat se tím, že se profesoři příbuzných oborů mohou vzájemně radit o návrzích pro fakultní rady, je – vzhledem k nestejné úrovni různých vysokých škol – lehkomyslné.

Za současných poměrů je nutné se zaměřit na podporu oborů a osobností, které jsou dobré ve světovém měřítku. Kromě toho, že by se peníze měly dávat pouze tam, kde je patřičná úroveň, mělo by platit i to, že kumulace uznání by měla vyvolávat kumulaci prostředků – nejlépe z různých zdrojů. Bohužel pravidla vlády o hodnocení výzkumných záměrů a výsledků organizací pro poskytování institucionálních prostředků výzkumu a vývoje komicky požadují pravý opak – snad omylem, anebo jako důsledek byrokratického myšlení.

Ale víte, ony ty obtíže začínají už u výběru osobností do akreditační komise. Role posuzovatele je lehká jen zdánlivě. Není jednoduché být objektivní a mít odvahu vynášet i negativní posudky. Obávám se, že se až moc často proti mnoha z těchto požadavků trestuhodně a krátkozrace hřeší.