Aktuální číslo:

2024/4

Téma měsíce:

Obaly

Obálka čísla

Přírodní galerie šamanismu

Prehistorické skalní malby pískovcových bludišť Coloradské plošiny
 |  5. 9. 2000
 |  Vesmír 79, 496, 2000/9

Coloradská plošina, odvodňovaná Coloradem a Greenem, pokrývá značné území amerického jihozápadu (východní část Utahu, západní část Colorada a přilehlé části Arizony i Nového Mexika). Je to vyprahlá země pískovcových skalních bludišť, hlubokých kaňonů, vysokých útesů, rozbrázděných horských planin a nehostinných pouští. V nepřístupných kaňonech a jeskyních či na vysokých útesech se často skrývají stopy po prehistorických obyvatelích - skalní malby (piktografy) či rytiny (petroglyfy). Studium skalních maleb a rytin je téměř dobrodružstvím. Mnoho jich je ukryto hluboko v labyrintech kaňonů Coloradské plošiny, jiné jsou na nepřístupných místech vysoko ve skalních stěnách. Ví o nich jen málo lidí a národní parky či podobné organizace o nich neposkytují žádné informace, protože se obávají vandalismu. Pátrání po skalních malbách vyžaduje dlouhé pochody pouští, téměř horolezeckou průpravu a dobrou výbavu.

Na tvorbě skalního umění se v časovém intervalu několika tisíciletí podílelo mnoho kultur. Déšť je v této krajině vzácností, a proto se některé malby či rytiny petroglyfů mohly zachovat po celá tisíciletí. Jedním z nejstarších zdejších stylů skalního umění je Barrier Canyon Style Rock Art. Právě v tomto kaňonu (v jihovýchodním Utahu, západně od Greenu) se přibližně před 60 lety našly první výtvory zmíněného umění a postupně přibylo dalších 150-200. Počet míst, způsob zobrazení i technická dokonalost nasvědčují, že skalní umění bylo kdysi důležitým prostředkem komunikace a součástí duchovního života. Pro paleoindiány v oblasti Coloradské plošiny jsou tyto malby charakteristické; zdejší populace lovců-sběračů zřejmě vycházela z jiného myšlenkového základu než lovci-sběrači v okolních oblastech. Datování je obtížné, archeologové se však domnívají, že by toto skalní umění mohlo pocházet z doby až několika tisíc let před naším letopočtem. Je totiž zřejmé, že paleoindiáni, kteří obrazy vytvořili, ještě neznali zemědělství.

Něco mezi člověkem a zvířetem

Pro tento umělecký styl jsou typické antropomorfní figury. Zobrazení přechodného stupně mezi člověkem a zvířetem souvisí s tématem transformace. V mnoha případech antropomorfové připomínají mrtvá těla, kostlivce nebo mumie. Jejich postavy jsou téměř vždy extrémně protažené, často bez končetin. Pokud mají ruce, může mít každá jiný počet prstů. Dolními končetinami mohou být ptačí pařáty nebo rostlinné kořeny. Některé figury jsou zobrazeny bez hlav, jiné mají hlavy vysoce stylizované, s vypoulenýma očima brouků nebo ve tvaru lebky. Také mívají rohy, parohy, tykadla či rostlinnou korunu. Na mnoha malbách se objevují okřídlené figury s ptačíma nohama. Torza antropomorfů bývají dekorována pruhy či obrazci hadů a znázorňována jako protáhlé různoběžníky. Stylizovaná mohou být i zvířata. Oblíbeným námětem byli hadi (někdy s rohy nebo končetinami), horské ovce, medvědi, psi, králíci, ptáci a hmyz. Některé figury jsou vyobrazeny jakoby ve volném pádu, pootočené až o 90° a ve srovnání s ostatními figurami zmenšené. Objevují se i mytologická zvířata či démoni. Rostliny (např. divoké trávy důležité pro obživu) jsou zobrazovány samostatně (fytomorfové) či jako součást antropomorfů. Hlavním námětem tohoto stylu je tedy abstrahovaný antropomorf, využívající symboliku transformace a smrti. Mnohé malby jsou doplněny abstraktními geometrickými obrazci - spirálami, koncentrickými kruhy, vlnovkami (cik cak) ad.

Nejčastěji lze toto umění najít v hlubokých úzkých kaňonech, pod převisy, poblíž vyhlídek, u sezonních pramenů, na křižovatkách starých migračních cest a na dominantních útesech, které jsou vidět již z dálky.

V podstatě jde o dva typy lokalit: jednak skalní amfiteátry, kde malby byly viditelné eventuálnímu obecenstvu (tato místa mohla být vhodná pro náboženské rituály, obvykle mají dobrou akustiku s ozvěnou), jednak skrytá místa, známá pravděpodobně jen autorům obrazců.

Skála jako záznamník

V dnešní době převládá názor, že většina těchto maleb (ne-li všechny) měla rituální význam. Pravděpodobně je vytvořili šamani, když byli v transu. Šamanismus je založen na očekávání přímé osobní interakce mezi šamanem a nadpřirozeným světem s jeho duchy. Tato interakce se má uskutečnit během šamanova transu, který se projevuje jako snění či obluzení. Podle mýtu šaman v tomto stavu získává nadpřirozenou moc za podpory pomocných duchů, jimiž mohou být jak velká zvířata, tak hmyz. Jakmile kýženou pomoc získá, sám se stane duchem, ztotožní se s pomocníkem.

Z neuropsychologického hlediska je trans stav vědomí, v němž šaman halucinuje. Vyvolat ho lze několika způsoby (či jejich kombinacemi): izolací, fyzickým stresem (hladověním, vyčerpáním, bolestí), bubnováním, a především omamnými látkami (drogami, halucinogeny). Šaman prožije extázi v divočině na izolavaném místě, o němž věří, že je obýváno duchy, a tedy na něm působí nadpřirozené síly. Tato místa (například jeskyně, zvláštní skalní útvary, prameny apod.) jsou považována za vstupy, jimiž šaman, veden pomocnými duchy, vchází do nadpřirozena, aby získal sílu k léčení, přivolání deště či proklení (způsobení nemoci nebo smrti). Během vidění se šaman soustředí na to, aby si vše zapamatoval a mohl to namalovat na blízkou skálu. Takové místo - někdy téměř neznámé, jindy ostatními členy kmene obávané - se pak stává svatyní.

K prehistorickým kulturám, které vytvořily skalní umění, nemáme etnografická data, nicméně je lze částečně interpretovat díky srovnání charakteristických rysů tohoto umění a různých univerzálních aspektů šamanismu. Šamanistické prvky v náboženství některých kultur přetrvávají a díky tomu lze prehistorické šamanovy obrazce alespoň částečně intrepretovat. Transu lze porozumět na základě moderních znalostí neuropsychologických reakcí v změněném stavu vědomí. Reakce budou zřejmě u člověka v moderní době stejné jako před mnoha tisíci lety. V počátečním stadiu transu šaman spatří zářící čáry, vlnovky, tečky, spirály, koncentrické kruhy apod. („dekorativní prvky“ zaznamenané na skalních plochách tedy stav transu indikují). Později tyto obrazce mohou začít rotovat, být fragmentovány či doplněny obrazci figur. Také figury mohou rotovat nebo se vzájemně překrývat. Osoba v transu se může vidět transformována do zvířecí nebo částečně zvířecí, někdy dost groteskní formy (tzv. transmorgifikace). Neuropsychologie může vysvětlit, proč jsou geometrické obrazce kombinovány s figurami, ale neodhalí nic o významu obrazců pro jejich autora.

Šamanovo vidění

Šaman zaznamenává svá vidění o vstupu do nadpřirozeného světa. Může tam vejít skrz štěrbinu ve skále, pak potkává nadpřirozené bytosti, duchy svých předků, démony, mytologická zvířata; s některými musí bojovat, jiní mu předají vědomosti a moc. Duchovní pomocníci, kteří jsou často zobrazováni ve zvířecí formě (nezřídka jako drobné figurky), jsou podle legendy lidští duchové převtělení do zvířecí podoby a uvedou šamana do nadpřirozeného světa. Zobrazení antropomorfové mohou být samotným šamanem či někým, komu šaman může buď uškodit, nebo naopak pomoci. Zvířecí duchovní pomocníci přispívají k získání speciálních nadpřirozených schopností, jako je například přivolání deště. Spolu s dešťovými mraky bývají často zobrazováni hadi. (Moderní Indiáni Hopi, žijící v severní Arizoně, dodnes přivolávají déšť tradičním hadím tancem, k němuž používají živé chřestýše.) Lidské figury bývají portrétovány v protažené formě, s vypoulenýma očima a s tykadly na hlavě. Zdůrazněné oči mohou symbolicky vyjadřovat šamanovu schopnost dívat se „mystickýma očima“ do budoucnosti či minulosti, vidět duchy, příčiny nemoci apod. Antropomorfové s ptačími charakteristikami (křídly, drápy) pravděpodobně znázorňují schopnosti šamanů letět do nadpřirozeného světa. Některé antropomorfní figury mají korunu nebo kořeny a v rukou často drží svazky rostlin.

Geometrické vzory jako vlnovky (cik cak) či kosočtverce mohou znázorňovat jakožto pomocného ducha chřestýše, koncentrické kruhy či spirály asi znamenají větrný vír či tornádo, což jsou koncentrované přírodní síly obsahující duchy, kteří šamana mohou dopravit do nadpřirozeného světa. V souvislosti s antropomorfy se často objevují řady bílých teček, které patrně vyjadřují šamanovu symbolickou smrt nebo jeho únik z reality. Samotný trans, považovaný za nadpřirozený zjev, bývá v tomto umění znázorněn dvěma metaforami:

  • Metafora smrti. Šamani popsali trans jako smrt, vzhledem k fyziologické analogii mezi průběhem transu a umíráním. Individuum v transu ztrácí kontrolu motorických funkcí, má vypoulené oči, zpomalený dech a pulz, tělo se kroutí a nakonec strne. Může se objevit i krvácení z nosu a úst, které se obzvláště považuje za nadpřirozený úkaz. Upadnutí do transu je vlastně formou šamanova sebeobětování. Jelikož šaman a jeho pomocní duchové (zvířata) jsou v transu ztotožněni, často krvácejí i zvířecí figury. Některé scény znázorňující lov či zabití ve skutečnosti znamenají, že šaman identifikovaný se zvířecím duchem zdánlivě zemřel (upadl do transu), aby například přivolal déšť. To je zřejmě důvod pro opakované znázornění symbolů smrti.

  • Metafora letu do nadpřirozeného světa. Šaman, transformován do ptačí podoby, je schopen letu do nadpřirozeného světa. Tato víra je často vyjádřena tím, že šamanovo oblečení, a zejména čelenka z per, ptačí podobu připomíná. Ve skalních malbách se často objevují zobrazení šamanů se stylizovanými křídly, drápy či čelenkami. Během některých transů může šaman prožít stav beztíže, změny ve vidění perspektivy, ba dokonce může pocítit, že je ptákem.

Je tedy možno soudit, že většina skalního umění stylu Barrier Canyon byla vytvořena šamany a zobrazuje jejich vidění v transu. V mnoha případech byl hlavním důvodem pokus přivolat déšť. Pro skupiny lovců-sběračů, kteří žili ve vyprahlé krajině s nedostatkem potravy, byl déšť životodárný. Věřili, že právě tato intervence šamanů v nadpřirozeném světě jim pomůže přivolat déšť a přežít. Stojí za povšimnutí, že šamanismus měl význam zejména pro společnosti lovců-sběračů a po příchodu zemědělství zřejmě svůj význam ztrácel. Je alespoň známo, že ve skalním umění pozdějších kultur šamanistické znaky postupně mizely.

Literatura

Schaafsma P.: Trance and Transformation in the Canyons: Shamanism and Early Rock Art on the Colorado Plateau, in Shamanism and Rock Art in North America, Rock Art Foundation, San Antonio 1994, Texas
Whitley D. S.: A Guide to Rock Art Sites, Southern California and Southern Nevada, Mountain Press Publishing Co., Missoula 1996, MT

Jak vznikají pouštní laky?


Pravěké kresby jsou vytvářeny několika jednoduchými základními technikami. Patří mezi ně především malba uhlíky a nerostnými pigmenty, zejména červenými oxidy železa a někdy i černými oxidy manganu. Australští aboriginci nám ukazují, že jemně rozemleté barvivo se může míchat s mlékem či krví, tedy s nějakou emulzí (podobně jako byla v evropské renezanci i později využívána vaječná tempera), která pojí zrna a usnadňuje přilnutí barev ke skalnímu podkladu. Další běžnou technikou je rytí pazourkem či parohem do skalní stěny. Při této technice se podobně jako u sgrafita zvýrazňuje podklad jiné barvy, obvykle světlejší. S oběma technikami se nejčastěji setkáváme v převisech a jeskyních. Důvod je jednoduchý - zachovávají se tam.

Na otevřených stanovištích, tedy na skalách nebo rovných šikmých výchozech, však nejčastěji nalézáme drobné kresby, které vznikají vyťukáváním, v jakémsi pravěkém pointilizmu. Ostrým kamenem odlupujeme temnou povrchovou vrstvičku o mocnosti obvykle nepřesahující 1-2 mm a často i podstatně tenčí. Tím se podobně jako u rytin objevuje světlejší podložní hornina, kterou nejčastěji bývají různé druhy žul a přeměněných hornin. Temný, matný a někdy i lesklý povlak se nejčastěji vyskytuje v aridním prostředí, ale můžeme jej ve velice dokonalém vývoji nalézt třeba i na valounech kulmských sedimentů v podzemním toku Punkvy v Moravském krasu. Tam však vzniká srážením rozpuštěného manganu z původně mírně kyselého toku, který vstupuje do zásaditého jeskynního prostředí.

V pouštích je situace podstatně odlišná. Temné až černé skalní laky obvykle obsahují kolem 80 i více procent oxidů manganu a zbytek připadá na oxidy železa, hliníku, prachové částice a opál. Pouštní laky ("desert varnish") se běžně vyskytují i na horninách, jako jsou křemence, které neobsahují žádný mangan. Předpokládá se proto, že materiál pouštních laků pochází především ze vzdušného transportu.

Představte si ráno v poušti. V noci se teplota pohybovala dejme tomu kolem 10-15 °C, vychází slunce, vzduch se rychle ohřívá na 30-40 °C. Na kamenech se sráží rosa. Ta rozpouští drobná zrna prachových částic, která na kámen vevál vítr, a uvádí v činnost mikrobiální povlak, jenž se během jedné dvou hodin odebere do stavu podobného "spánku", protože přes den dosáhne teplota povrchu asi 60-70 °C (byly však naměřeny i vyšší). Anorganickým rozpouštěním i biologickým metabolizmem přejde do rosného povlaku velké množství manganu. Ostatně i obyčejný český strom přijímá a vydává relativně velká množství manganu, a to nejspíš proto, že ho nedovede oddělit od potřebnějšího vápníku, který má podobné chování. Nepotřebný mangan se pak vyloučí v podobě černého čtyřmocného oxidu, jenž je velmi obtížně rozpustný, a proto na kameni zůstane. A lak je na světě!

Pouštní podmínky panují nejenom v horkých pouštích, jako je Sahara, ale také ve studených pouštích, jako je Antarktida. Tam sice člověk nežil, ale podobné podmínky bývají ve vysokých horách, v nichž se s pravěkými vyťukávanými obrazci setkáváme celkem běžně. Pro Ural, Alpy, podhůří asijských hor, Pyreneje a rozsáhlé oblasti Skandinávie byly sestaveny celé databáze tisíců pravěkých kreseb. Většina jich nejspíš pochází z doby bronzové a staré doby železné. Někdy bývají příčítány lovcům provozujícím loveckou magii, jindy nudícím se pastevcům.

Jsou krajiny, které mají dlouhou tradici vyťukávaných obrazců, používala je tam po několik tisíciletí řada kultur. Kdybyste v přírodě neustále naráželi na stará graffiti, tak byste se jednou taky přidali. Jinde - třeba v Čechách - by vás to ani nenapadlo, protože skal tu je málo a barevnými skalními laky nebývají pokryty. Lze ťukat, výsledek však za moc nestojí. Leckde nalezneme stopy po broušení nástrojů (nejstarší jsou možná z eneolitu, jiné až z 19. století), ale malby žádné. Nevíme, jestli tu vůbec nebyly, anebo se jen nedochovaly. Já osobně si představuji třeba pískovcové převisy s mezolitickým osídlením na Českolipsku pomalované divokými zvířaty (analogie existují na Sibiři), neolitické i eneolitické skály mohly být pokryty barevnými vlnovkami, spirálami a tečkami a v době železné by se na nás možná šklebily "tagy" (tag byla původně značka amerických pouličních gangů, která vymezovala teritorium) v podobě lidských hlav. Nedivil bych se, kdyby i některé menhiry byly polychromované jako barokní socha. Člověka pak napadne, že ten land art není zase tak moderní forma umění, ale spíš jedna z možností návratu.


Indiáni žijí v cyklickém nikoliv lineárním čase. Některé kmeny nemají slova pro budoucnost ani minulost. [...] Duše je neurčitě nesmrtelná, ale v některých případech je nucena putovat hrozivým záhrobním světem, kde může zahynout nebo upadnout do neštěstí. Některé duše se stávají ptáky a zvířaty (často sovami, proto má houkání sovy zlý význam: nebožtík hovoří s budoucím nebožtíkem). Jiné duše se vtělují do příbuzných nebo jsou uvězněny v přírodních objektech [...] V záhrobí člověk nebývá trestán ani odměňován za život na zemi. Indiánská náboženství vždy stála ve znamení přítomného života, nikoliv věčného. Známe mnoho indiánských mýtů, ale zdá se, že oni sami věří víc svým snům než tradičním povídačkám. Mýtus samotný může být převyprávěný sen nebo série vizí. Je omyl předpokládat, že mýtům se věří. Věří se v realitu světa, odkud přicházejí, ale jinak jsou často jen tradičními odpověďmi na dávné otázky smyslu a původu věcí a zvyků.

V. Cílek, Píseň pro odcházející duši Sus liberans, Nové Město pod Smrkem, 1997

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Archeologie

O autorovi

Stanislav Chládek

Ing. Stanislav Chládek, CSc., (*1937) vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou. Před odchodem do USA pracoval v Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV. Nyní žije střídavě v Michiganu a Coloradu a věnuje se svému koníčku – historii a archeologii. Podnikl již mnoho výprav do jeskyní na mayském území a do různých končin světa na mořském kajaku.
Chládek Stanislav

Doporučujeme

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky uzamčeno

Josef Tuček  |  2. 4. 2024
Petr Baldrian vede Grantovou agenturu ČR – nejvýznamnější domácí instituci podporující základní výzkum s ročním rozpočtem 4,6 miliardy korun. Za...
Od krytí k uzavření rány

Od krytí k uzavření rány

Peter Gál, Robert Zajíček  |  2. 4. 2024
Popáleniny jsou v některých částech světa až třetí nejčastější příčinou neúmyslného zranění a úmrtí u malých dětí. Život výrazně ohrožují...
Česká seismologie na poloostrově Reykjanes

Česká seismologie na poloostrově Reykjanes

Jana Doubravová, Jakub Klicpera  |  2. 4. 2024
Island přitahuje návštěvníky nejen svou krásnou přírodou, ale také množstvím geologických zajímavostí, jako jsou horké prameny, gejzíry a aktivní...