Hleďme, celý tatínek!
| 5. 9. 1997„Vždycky musíme mít na paměti, že věda není Bůh. Naše nejhlubší pravdy zůstávají mimo království vědy,“ prohlašuje americký prezident v řeči, kterou přetiskujeme v tomto čísle1) viz Vesmír 76, 533, 1997/09. Že by se opět nějaký prezident chtěl navážet do vědy? zbystří sluch možná leckterý poddaný onoho království. Prezidenti jsou vlivní lidé, má se jim naslouchat, a proto to také přetiskujeme.
B. Clinton to vyslovil v souvislosti s jednou nanejvýš citlivou otázkou současné vědy: s klonováním živých tvorů, člověka zvlášť. Je to téma, které se dnes skloňuje ve všech pádech a ve všech médiích. Dlouho jsem se nechtěl do toho pouštět, nejsem genetik ani etik. Clinton ostatně také ne, a přesto o tom mluví (a navíc vydal zákaz financování výzkumu klonování člověka z federálních zdrojů).
Myslím si, že zákaz nezákaz, budeme se jednou klonovat i my, lidé. Některé pochyby, například, že to je drahé, nesnadné, nespolehlivé, nebo že vědci jsou dostatečně moudří, než aby se do takových věcí pouštěli, mají jen efemérní platnost.
Byly doby, ještě než Descartes oddělil duši od hmoty, kdy bylo eticky nemyslitelné vnořit skalpel do živého těla. Dnes se většině z nás zdá stejně eticky nemyslitelné vyrábět si dvojníky. Etické cítění se mění, stejně jako zvyky, jazyk a móda, a kdoví, zda vyrobit si dvojníka jednou nebude více ceněné a méně nákladné, než nechat se udržovat klinicky naživu v napojení na přístroje. Nejsem úplný relativista, věřím, že existují jisté etické principy, do nichž člověk nemá právo jen tak mluvit – problém je, že takové principy nejsou zcela jasně a jednotně formulovány, a pokud ano, pak nejsou tak zcela jasně a jednotně interpretovány. Kdybychom je totiž znali, věděli bychom například, zda máme chtít, aby nás na Zemi bylo méně, ale zato abychom dlouho žili, anebo aby nás bylo hodně, i za cenu, že budeme žít krátce.
Kdybychom tyto a další věci věděli, vyplývalo by z toho mimo jiné, zda klonovat lidi je pro lidstvo dobré, či špatné. Obecně. Konkrétně je to trochu jinak, lze vymýšlet emocionálně vyhraněné situace, které svědčí pro i proti. Americký vědec John Fletcher například soudí, že nikdo asi nebude odsuzovat, když si rodiče takto nahradí umírající dítě, nebo když si bezdětní rodiče pomohou k potomkovi. 2) Jiní se naopak obávají velkovýroby vojáků nebo přemnožení Hitlerů.
Potenciální klonování člověka má několik aspektů, o kterých se ví, a asi mnoho dalších, o nichž se neví. Nový jedinec je geneticky identický, a tedy v mnohém velmi podobný svému „rodiči“. To samo o sobě nemusí být nic špatného: stává se přece, že když vám někdo ukáže svého nového potomka, zvoláte: „Hleďme, celý tatínek!“ (nebo maminka, podle situace) a míníte to jako potěšitelné sdělení. Ale hned máme jiný problém. Ke klonování zcela stačí jen jeden „rodič“. Byla-li dosud touha po potomstvu hlavní nebo dokonce jedinou silou, která váže ženy k mužům a muže k ženám, mohlo by klonování narušit i přirozenou úlohu rodiny v lidské společnosti. Jiný aspekt je svoboda vůle. Není-li ke klonování nutný souhlas, ba ani vědomí „rodiče“, zdalipak budou ony laboratorní výrobky vůbec počítány mezi lidi?
B. Clinton má velkou pravdu v tom, že „každý lidský život je jedinečný, zrozený ze zázraku, který přesahuje laboratorní vědu.“ Zázrak a přesahování vědy není ovšem v tom, že dochází k oplodnění vajíčka, splynutí buněčných jader a embryonálnímu vývoji, ale v tom, že znenadání vznikl nový svébytný živý tvor, uvědomující si sama sebe, své Já, zcela odlišné od jiných. To je něco, co zatím věda nedovedla přijmout do svého království.
Je tu ovšem háček. Proč si myslet, že ona jedinečnost a zázračnost je narušena právě při klonování? Že by z podobnosti fenotypu vyplývala ztráta jedinečnosti některého či obou (či mnoha) jedinců? Že by laboratoř byla natolik deficientní oproti ložnici, že by v ní nemohl vzniknout zázrak? Ten vědci přece nekonstruují, nanejvýš mu jen aranžují příležitost. Právě zde, mezi konstrukcí a zázrakem, probíhá neviditelná a nepopsatelná dělicí čára mezi doménou Vědy a doménou Tajemství.
Co tedy dělat, varovat či obhajovat, zakázat či podporovat? Myslím, že každý jednotlivec, společenství, národ by se měl prostě chovat podle svého nejlepšího citu, vědomí a svědomí. Zakazuje-li Clinton výzkum klonování člověka, činí tak zřejmě v souladu s duchem americké kultury. V jiných zemích to bude třeba jinak, nevadí. Samoorganizující se dynamika světa již nějak zařídí, aby se lidstvo časem dovědělo, zda se chovalo správně. Třeba to bude za 500 let, vždyť je to jen okamžik.
Pustil jsem se do choulostivého tématu (však mi to trvalo, než jsem se odhodlal). Dostanu to od věřících, že se rouhám proti Božímu pořádku, a dostanu to od nevěřících, že věřím v zázraky. Dostanu to od genetiků, že nedůvěřuji jejich etickému cítění, a dostanu to od etiků, že nevážně mluvím o vážných věcech. Za to vše může ta malá skotská Dolly.