Pohádka o Sněhurce a sedmi vědeckých pracovnících II

S velkou chutí a radostí jsem si přečetl Pohádku o Sněhurce a sedmi vědeckých pracovnících (Turčičová H., Vesmír 74, 230, 1995/3). I tak dost pestrý svět náhle zbarevněl a stal se ještě zábavnějším. Vždyť se mi pod jmény Sěhurčina výzkumného týmu začaly vybavovat nikoli tvářičky gypsoidních trpaslíků, jež nyní tak často vídáme u stánků podél silnic, nýbrž tváře známých a kolegů. Je veselé potkávat na chodbách různých ústavů hned několik Rejpalů, Šmudlů i Dřímalů, za nimi pak celý zástup Stydlínů, Prófů, Kejchalů a Štístků. Uvědomuji si samozřejmě povrchnost tohoto pohledu a jeho smutné stránky: i tito skuteční, několikrát prosetí dělníci vědy musejí, aniž by v tom viděli smysl života, bojovat o příděl kašičky na přežití. Že ti šikovnější operují impakt faktory a citačními indexy, když na to nahoře nejvíc dají, není nic divného.

Je ovšem škoda, že se autorka pohádky podrobněji nezabývala Sněhurčinými motivy, ani se nepokusila alespoň nepatrně sáhnout do jejího svědomí, ač toto je v závěru práce zmíněno. Nemohla proto poněkud detailněji analyzovat příčiny toho, že se teď někteří trpaslíci hašteří u večeře o žvanec. Stalo se tak pro nedostatek prostoru? Či nechtěla autorka riskovat setření pelu spravedlivosti a moudrosti krásné a nepochybně kladné hrdinky? Bála se snad, že vyjde najevo neschopnost Sněhurky, unášené až příliš myšlenkami na Prince, nabídnout některé výsledky práce trpaslíků ve prospěch Pohádkové Říše?

Není to tak dávno, co se v Pohádkové Říši podařilo poněkud omezit rejdy Zlé Královny. Do té doby musely týmy trpaslíků, s tichým souhlasem samotné Sněhurky, řešit především prioritní úkoly praktického zaměření, které si vymyslela sama despotická vladařka (viz například výzkumný program “Zvýšení produkce otrávených jablek a jejich integrovaná ochrana″ či “Ideologické aspekty satelitního přenosu vysílání kouzelných zrcadel″). Jistě, ti chytřejší trpaslíci dokázali zdůvodnit svoje vlastní přístupy a celkem bez problémů dělali, co je baví. U některých Zlá Královna dokonce strpěla, že se občas podívali i do Říše Fantomase. Jakým způsobem toho ti filištíni dosáhli, není známo. Faktem ale je, že se tam dokázali zapojit do práce, nadělat zajímavé výsledky, publikace a větší impakt faktory a citační indexy. Když pak Zlá Královna odešla do ústraní a Sněhurka zrovna rozdělovala kaši, napadlo některé z nich bouchnout svými indexy a faktory o stoleček, až talířky nadskočily a židličky se kácely. Sněhurka tehdy celkem právem zkoprněla a po konzultaci s Dědem Vševědem to byla ona, kdo navrhl nyní Rejpalem připomínaný způsob hodnocení práce.

O určitém nezvládnutí situace Sněhurkou hovoří případ Štístkův. Štístko, dobrák od kosti, sebou nechal za časů Zlé Královny dost vorat a celkem poslušně pomáhal, kde bylo třeba. Tak si čuchl i k oborům svých kolegů. Když se to otočilo a i jemu narostla křídla, napadlo jej, že by šlo výsledky práce ostatních trpaslíků využít pro řešení některých problémů, spojených s nápravou pohádkových ekologických škod napáchaných řáděním Zlé Královny. Jeho projekt mu však sama Sněhurka hodila na hlavu a Děd Vševěd, k němuž se věc donesla, vyslovil dokonce mínění, že badatelé Štístkovi podobní jsou vlastně k ničemu. Tak málem zůstala Štístkova židlička prázdná. A Štístko? Ten teď honí citační indexy a impakt faktory publikováním mnohadílné revize druhů mokřadních bludiček, kterou měl dosud uloženou v šuplíku.

Nyní se již pragmatik Princ ujal vlády i hospodaření. Jistě se Sněhurky brzy zeptá, proč je třeba vydržovat právě sedm trpaslíků, a ne třeba jen tři.

Je tu jeden závažný aspekt, který Sněhurce, Princovi i celé Pohádkové Říši stále uniká. Nikdo dosud jasně neodpověděl na otázku, proč vlastně trpaslíci tak rádi pro Sněhurku pracují. Sněhurka přece nikdy nebyla žádnou slavnou kuchařkou a nikdy se také nepředala. (Jen se podívejte na Prófu, stačí mu jen pár lžiček, ztrácí se kolegům před očima, ale ve své laborce je neskonale šťastný a tvůrčí.) Jednou určitě Sněhurce dojde, že prostě nemůže existovat bez svých trpaslíků a oni bez ní. (To by přece byl konec pohádky.) Pak se třeba postará, aby bylo dost kaše pro všechny ty pilné brachy, z nichž každý dobře ví, co má ve svém oboru dělat. Snad zatlačí i na Prince, aby přidal i nějaký ten omastek.

Je dobrým “úzusem″, že správná pohádka obvykle končí pozitivně. Věřme tedy, že i v tomto případě Sněhurka a Princ k dobrému konci dospějí, a pokud nezemřou, budou moudře vládnout až navěky věků.

Jen škoda, že náš svět má zatím do pohádky ještě tak daleko.