Nanebevstoupení Francise Cricka

[...] Těžko někdo uvěří, že náhodné změny v televizním přijímači (nebo dokonce náhodné změny plánů továrny na televizní přijímače) mohou udělat z černobílé televize barevnou. Obecná zkušenost praví, že budeme-li se v čemkoli složitém šťourat, nejspíš to rozbijeme. Výtvory lidské mysli a rukou se vyznačují určitými vlastnostmi, které pramení ze samé podstaty techniky a souvisejí s omezeností našich myšlenkových pochodů. Chceme-li, aby něco fungovalo, musíme vytvářet složité systémy podle úzce vymezených pravidel. Dokážeme mluvit a uvažovat jen o velice malém počtu současně probíhajících dějů, a proto si složité soustavy rozdělujeme na části, se kterými můžeme zacházet odděleně. Také musíme mít zcela jasno v tom, jak se věci dějí v čase. Musíme dbát příčinných souvislostí, a jestliže x je příčinou y, musí y vždy následovat po x. A k tomu rádi vyjadřujeme řídící pochody hierarchickými schématy.

Kdysi jsem si myslel, že tyto zásady modulárního uspořádání, přísného pořadí dějů a hierarchického řízení mohou být základem struktury a funkce všech složitých soustav. Určitě to tak je u velkých softwarových souborů nebo u hodinek: v obou případech by i malá odchylka od původního plánu způsobila velkou neplechu. Dnes jsem přesvědčen, že tyto zásady sice asi platí v technice, ale příroda je jiná. Pochody v biologických systémech jsou uspořádány podstatně pružněji, živé soustavy snáze vzdorují poškození a mají více prostoru pro přizpůsobení.

Evoluční paradox tedy můžeme vyřešit následovně. Budeme-li trvat na tom, že přírodní systémy jsou podobné umělým, neobejdeme se bez konstruktéra, který by přírodě udělil omezení, jež známe z techniky. A stejně jako u umělých systémů by kdosi musel zasednout k rýsovacímu prknu, kdybychom chtěli něco nového. V přírodě ale nikdo nesedí u rýsovacího prkna; to, co se nehodí, se zahodí a na uprázdněné místo přijde něco nového. Otázku bychom ve skutečnosti měli obrátit vzhůru nohama. Místo toho, abychom začali s představou systému, jaký bychom chtěli sestrojit, a pak se neobešli bez zázraku, který udělá z ryby mloka, měli bychom se ptát, jaká struktura umožňuje přirozeným (popřípadě i umělým) systémům měnit vlastnosti přírodním výběrem.

[...]

Dvacet let jsem v Cambridži seděl v jedné místnosti s Francisem Crickem. Svého času se zajímal o embryologii a strávil hodně času přemýšlením o imaginálních discích u drosophily. Když jednou odhodil na stůl knihu, kterou právě četl, s podrážděným zvoláním „To tedy Bůh ví, jak tyhle imaginální disky fungují“, vyvstala okamžitě před mým vnitřním zrakem představa Francise klepajícího na nebeskou bránu. Svatý Petr ho vítá se slovy:

„Ach, pan doktor Crick! Jistě jste unaven po té dlouhé cestě. Posaďte se, prosím. Mohu vám nabídnout něco k pití?“

„Ne,“ řekne Francis. „musím mluvit s šéfem. Potřebuju se ho na něco zeptat.“

Po chvíli se Francisovi podaří přesvědčit anděla, aby ho zavedl k Bohu. Projdou rajskou zahradou až někam dozadu, překročí železniční vlečku a nakonec dorazí k jakési barabizně se střechou z vlnitého plechu, obklopené haraburdím. A tam někde vzadu najdou stařečka v montérkách s velkým montážním klíčem v kapse.

„Bože,“ řekne anděl, „to je doktor Crick; pane doktore, to je Bůh.“

„Velice rád se s vámi seznamuji,“ řekne Francis. „Musím se vás na něco zeptat. Jak fungují imaginální disky?“

„Víte,“ zní odpověď, „vzali jsme kousek tamhle toho a něco jsme k tomu přidali a... já už ani nevím. Ale můžu vám říct, že už ty mouchy takhle děláme 200 milionů let a ještě jsme neměli ani jednu reklamaci.“

Jeden italský ministr pro vědu měl tuhle historku moc rád.

(Current Biology , 1997, s. 38–40, překlad F. Cvrčková, zkráceno)