Česko-moravské klání o zoologické názvy

Když jsem jako chlapec z východních Čech a čerstvý absolvent Karlovy univerzity přesídlil r. 1957 do Brna, podivil jsem se, jak se tam divně mluví. Ne že bych něčemu nerozuměl (až na pár slov brněnského ″hantecu″), ale mátla mě odlišná výslovnost, zdánlivě nadměrná spisovnost hovorového jazyka, a hlavně jiný způsob žertování. I ta příslovečná moravská pohostinnost mi občas připadala nepřiměřená. Nastoupil jsem na pracovišti, jehož šéf měl lví podíl na přípravě, vytvoření a publikaci českého názvosloví živočichů. Pravda, spolu s jedním pražským univerzitním profesorem, který ale před tím léta působil jako středoškolský kantor na Slovensku. Jak je uvedeno pod titulem oné knihy, soustava a jména živočichů byly zpracovány podle zásad I. sjezdu československých zoologů v Opavě v r. 1951 (Kratochvíl a Bartoš 1954). Pro nás, studenty a později absolventy pražské univerzitní zoologie, byl tzv. opavský systém převážně moravskou záležitostí. To, co se nám na něm nelíbilo, např. spojení rodového a druhového jména odlišných gramatických rodů (polák chocholačka, krysa potkan), jsme přičítali “moravskému″ vlivu prof. Kratochvíla. Osobně jsem během dlouhých let poznal pana profesora natolik, že jsem nepochyboval o tom, že dokáže prosadit své názory i proti většině.

Ve 4. čísle letošního Vesmíru (74, 225, 1995/4) byl publikován do té doby neuveřejněný článek prof. Komárka, který je kritikou opavského názvosloví. Měl jsem to štěstí, že jsem u Komárka dělal přijímací zkoušku a chodil na jeho přednášky z obecné zoologie. Jeho názory na názvosloví jsem znal, ale až z článku ve Vesmíru jsem se dověděl, že zásadní inspirace kopírovat v češtině vědecké názvy druhů a poddruhů nepochází od Kratochvíla, nýbrž od jeho předchůdce, rovněž brněnského prof. Bayera. S Komárkovým článkem i po tolika letech souhlasím a nebudu asi sám. Situace se však mezitím změnila, zvykli jsme si užívat dvouslovné názvy, v nichž druhové adjektivum následuje za rodovým substantivem, a to nejen v zoologii, ale i v botanice. Zdá se, že to má své výhody, hlavně při výuce biologie na nižších stupních škol. Ani ty názvy složené ze dvou substantiv nám většinou už nepřipadají nevhodné. Jediný obor, který se “moravskému″ diktátu částečně vzepřel, byla mamaliologie. Při vypracování přehledu soustavy a českých názvů savců (Hanák a Heráň 1975), na němž jsem se také podílel, jsme nerespektovali důslednou aplikaci Bayerovy ideje. Proto např. Panthera tigris je prostě jen tygr a P. tigris altaica tygr ussurijský. Středoškolští profesoři a vysokoškolští studenti se pak někdy diví, proč má některý savčí druh jen jedno české slovo a poddruh dvě místo tří. Ani u savců jsme si však netroufli dát v češtině slovo označující druh před slovo rodové.

Ve shora citovaném čísle Vesmíru jsou také dva články, které humorně a zároveň dost agresivně kritizují kompletní české názvosloví recentních druhů ptáků, které pro překlad knihy A. Goslera (1994) vypracovala skupina ornitologů pod vedením doc. Hudce. Zase jsou to Moraváci! Autory kritik neznám, ale vsadil bych se, že na Moravě nepůsobí. Česko-moravské názvoslovné klání se tak dočkalo dalšího pokračování. Názorová výměna formou diskuse je jistě užitečná věc a žertování na úkor českých jmen zvířat má u nás dobrou tradici už od dob Jaroslava Haška. Nic proti tomu, jen bych chtěl upozornit, že je daleko snadnější jména živočichů zesměšnit, než je vymyslet. Docenta Hudce znám stejně dobře, ne-li lépe, než jsem znal zesnulého prof. Kratochvíla. Je to bytostný demokrat, člověk zcela přístupný cizím názorům. Jsem přesvědčen, že on a další ornitologové pečlivě zváží všechny rozumné připomínky k českým názvům ptačích rodů a druhů. I mně se nelíbí např. slovo orlokáně nebo zrušení druhového jména zebřička pestrá, za něž ale asi mohou chovatelé exotů, jejichž názvosloví ornitologové jen převzali.

Od publikace českého vydání Goslerovy knihy uplynulo jen pár měsíců, ale už pětkrát jsem do něj musel nahlédnout, abych laické zájemce informoval o českých názvech některých ptáků. Páni kritikové by se divili, kdyby věděli, na které druhy ptáků – ale i jiných obratlovců – se nejrůznější redaktoři, překladatelé, lékaři, geografové a lidé dalších profesí ptají. Někdy je pro ně výhodnější uvést české než vědecké jméno, jindy se vědecké jméno vůbec nedá použít. Často však české jméno dotyčného druhu neexistuje. Jsem přesvědčen, že v případě tak nápadných a z mnoha důvodů významných živočichů, jako jsou ptáci, je vytvoření českých názvů pro všechny druhy nanejvýš žádoucí. Tyto názvy samozřejmě nikdy nebudou všeobecně závazné. Ale měly by být k dispozici těm, kteří o to stojí. Podobnou dobrovolnost doporučuji i odvážlivcům, kteří se do práce na názvosloví pustí. Pokud vznikne nová iniciativa řekněme na Chodsku, může dostat spor jiný zeměpisný rozměr.