Aktuální číslo:

2024/4

Téma měsíce:

Obaly

Obálka čísla

Safíry pravé i nepravé

Drahé kameny na středověkých uměleckých předmětech
 |  1. 1. 2003
 |  Vesmír 82, 38, 2003/1

Drahé kameny provázejí lidstvo již po tisíciletí. Každá doba měla „své“ kameny – zálež elo to na nálezech nových ložisek i na tom, kudy vedly obchodní stezky. V minulosti sice nikdo neuměl vyrábět drahokamy synteticky, 1) ale imitace jsou známé již po tisíciletí. V každé době se našli lidé, kteří si výrobou napodobenin chtěli pomoci k snadnému výdělku. V 37. knize Pliniovy „Historie světa“ (z 1. století n. l.) je řada imitací zmíněna a nejstarší recepty na jejich výrobu pocházejí ze stockholmského papyru (4. stol. n. l).

Safíry z Cejlonu

K nejcennějším kamenům vždy patřil safír, modrá odrůda korundu. Jeho naleziště jsou na všech kontinentech. Nejstarší safíry pocházejí z náplavů řek v Srí Lance (na Cejlonu), která dosud patří k jeho hlavním producentům. Do Evropy se cejlonské safíry dostaly možná již během cesty Alexandra Makedonského do Indie ve 3. stol. n. l., ale ve špercích se objevovaly až v době Římanů v 1.–3. stol. n. l. Tehdy již probíhala (hlavně po moři) čilá obchodní výměna mezi Evropou a Indií. Indickým obchodním centrem bylo město Arikamedu, ležící v jihovýchodní Indii blízko Cejlonu.

Cejlonské safíry jsou běžné ve špercích starého Říma, Byzance i středověké Evropy. Obvykle jsou světle modré, typická je koncentrace modré v tmavších skvrnách na bezbarvém nebo žlutavém leukosafíru. Méně obvyklé bylo zbarvení světle fialové nebo žluté, např. žluté safíry na meči francouzských králů, velký žlutý (obrázek) a růžový safír na relikviáři Kristových jesliček nebo ametystově zbarvený safír na relikviáři sv. Maura (obrázekobrázek). Kromě dobré průhlednosti jsou pro cejlonské safíry typické uzavřeniny (negativní krystaly, krystalky grafitu apod.), hojný je také asterizmus (při osvětlení bodovým světlem se na asterických safírech objeví šesticípá hvězda). Tento jev lze pozorovat např. na meči francouzských králů nebo na relikviáři sv. Maura. Vzhledem k tomu, že na Cejlonu i v Indii bylo zvykem nosit drahokamy navlečené jako korále, jsou téměř všechny staré safíry podélně provrtané. Díry se do nich původně vysekávaly (mají podélné rýhování a velmi nepravidelný průběh), později vrtaly, zřejmě s použitím diamantového prášku (rýhování je kolmé na směr díry a její rovný průběh). Zprvu bývaly safíry jen leštěné, teprve později se začaly upravovat do tvaru nízké pyramidy. Asi nejstarší takový safír je na Berengariově kříži z 9. století. Od 13. nebo 14. století se objevují první symetrické brusy, např. osmihranné safíry na svatováclavské koruně (viz Vesmír 79, 18, 2000/1) nebo většina kamenů na relikviáři Kristových jesliček. Velmi vzácné jsou ryté safíry, asi proto, že k práci byly nezbytné diamantové nástroje. Dvě byzantské kameje ze světle modrého safíru jsou v Uměleckohistorickém muzeu ve Vídni (kamej Ukřižování z 10.–12. století a kamej sv. Jiří z konce 13. století). Na vrchu svatováclavské koruny je kříž s rytinou Krista z tmavě modrého safíru, zřejmě také byzantského původu. Jeden z největších rytých safírů je kamej na korunovačním kříži (obrázek), která má navíc barvoměnu (v denním světle je kámen modrý, v umělém světle fialový). Pravost cejlonských safírů nebyla ověřována jen na popsaných památkách, ale i na předmětech mnohem starších, např. na pokladu Vizigótů z Guarrazaru a řadě nálezů z pokladu v Monze.

Safíry z Francie a dalších míst

Mnohem menší význam než cejlonská naleziště měla malá lokalita safírů v čedičích ve Francii u Le Puy, kde se safíry spolu se zirkony získávaly hlavně v období od 10. do 15. století. Šlo o menší kameny (do 1 cm) tmavě modré barvy a jen průsvitné. Uzavřeniny v nich jsou úplně jiné než v cejlonských safírech. Cejlonské safíry totiž vznikly v metamorfovaných horninách (za obrovských teplot a tlaku), kdežto francouzské pocházejí z čedičů. Typické „čedičové“ safíry z Francie jsou hojně na relikviáři sv. Kříže a na srdcovitém relikviáři (obrázekobrázek); tři jsou také na relikviáři sv. Maura. Velmi podobné tmavé safíry, jejichž uzavřeniny ale zatím nebyly studovány, jsou na řadě objektů v Louvru (např. na relikviářové koruně).

Na několika středověkých předmětech se vyskytují i tmavě modré safíry s šesticípou šedou hvězdou, která se ale nepohybuje zároveň se světlem (nejde o asterizmus). Ty jsou např. na bystě Karla IV., na Marienschreinu a na relikviářové koruně. Čtyři výjimečně velké safíry tohoto typu jsou na kříži z Chiavaralle.

Část safírů použitých ve středověku mohla pocházet z dalších lokalit, které dnes nemají ekonomický význam. Jednou z nich mohla být Malá Jizerská louka v Jizerských horách, ovšem první písemné zprávy o získávání safírů ze Safírového potoka (přítoku říčky Jizerky) pocházejí až z 15. století. Dnes tu lze najít jen drobné safíry do 5 mm. Podobné jsou jak vzhledem, tak inkluzemi safírům z Le Puy.

Méně kvalitní drobné safíry se vzácně vyskytují v Českém středohoří spolu s pyropy (českými granáty), které tu pravděpodobně byly získávány již od stěhování národů.

Z mimoevropských lokalit mají tradici v těžbě safírů i Thajsko a Barma. První písemné zprávy o získávání safírů v Thajsku jsou z 15. století. V Barmě se velmi kvalitní sytě modré safíry vyskytují na ložisku Mogok, spolu s nejlepšími rubíny na světě.

Přírodní „imitace“ safíru

Safíry bývaly v minulosti zaměňovány s jinými kameny, mnohdy i neúmyslně. Na korunovačním kříži i svatováclavské koruně je po jednom modrém kameni, který byl při našem výzkumu určen jako akvamarín. Dva modrozelené akvamaríny jsou i na mnohem starším Agilulfově kříži v Monze. Zajímavý je případ kulaté brože s orlicí z pařížského muzea de Cluny (obrázek), která je pravděpodobně česká a pochází ze 14. století. Kromě červených kamenů (granátů, ametystů podložených červenou fólií a dvou drobných rubínků) je na broži třináct modrých kabošonů, 2) které byly donedávna považovány za safíry. Teprve výzkum J. Hyršla jednoznačně prokázal, že jde o iolity (modrou odrůdu cordieritu). Jiné tři iolity byly již dříve nalezeny na předmětech z Guarrazaru.

Jako přírodní imitace safíru přichází v úvahu ještě modrý topaz, modrý turmalín (indigolit) nebo kyanit, není však známo jejich použití ve středověku. Víme jen o žlutooranžovém turmalínu v prstenu Přemysla Otakara I., který byl dříve považován za topaz.

Umělé imitace safíru

Safíry byly vždy vzácné, a proto se již od nejstarších dob napodobovaly. Nejběžnější byly imitace z modrého skla, někdy i vrtané. Poznají se snadno, protože nejstarší skla mají v sobě tolik bublinek, že nejsou průhledná, ale jen průsvitná. Na korunovačním kříži ve Svatovítském chrámu je 15 velkých cejlonských safírů (obrázek). Více jich zřejmě tvůrci nesehnali, a proto byl celek doplněn pěti skleněnými imitacemi, které mají spíše zelenavě modrou barvu a lze je snadno rozeznat. Na jiných památkách je použito vrtané bezbarvé sklo podložené modrou fólií nebo sklo, v němž jsou vtaveny modré skvrny.

Protože sklo není dost tvrdé a odře se, dělaly se také „lepší imitace“ z křišťálu (bezbarvého křemene). Ten navíc obsahuje podobné inkluze jako safír, takže ho ve středověku od safíru rozeznalo jen velmi málo odborníků. Nejjednoduššími imitacemi byly dublety, buď vršek a spodek z křišťálu spojené modrým lepidlem, nebo celý spodek z modrého skla. Když je taková imitace zasazena hluboko, nepozná se to. Ještě hůře poznatelná je imitace velkého safíru na monile 3) Karla Velikého v klenotnici ve Vídni (obrázek), kterou nechal zhotovit Karel IV. Tam je zasazen valoun křemene, který se ve vrtu zlomil, a pak byl nahrubo přileštěn. Zespodu jsou na něm sytě modré skvrny, udělané zřejmě modrou barvou (možná inkoustem).

Zdaleka nejkvalitnější imitace safírů je na ardenském kříži (obrázek) v Německém národním muzeu v Norimberku, který vznikl v 9. století ve Francii. Je na něm celkem 15 původních kamenů napodobujících cejlonské safíry tak věrně, že za ně donedávna byly považovány. Při výzkumu v létě 2000 jsem ale zjistil, že jde o valounky křemene, které byly zřejmě hozeny do roztaveného modrého skla, pak naleštěny, a nakonec provrtány (vysekány). Sklo zůstalo jen v několika malých skvrnách. Tak vznikla imitace, která ve své době byla zřejmě neodhalitelná.4)

Literatura

Hyršl J.: Nový gemologický výzkum údajných největších českých granátů, Minerál 7, 415 - 418, 2000

Obrázky

Poznámky

l) Koncem 19. stol. vynalezl francouzský chemik A. Vernuil výrobu rubínů (již r. 1907 dosáhla jejich výroba 5 milionů karátů ročně). Od r. 1910 se stejnou metodou vyráběly i safíry a spinely. Komerční výroba smaragdů a diamantů je mnohem mladší (až po 2. světové válce).
2) Kabošon (čočkovec) je kámen vybroušený do kulata s rovnou dolní plochou.
3) Monila – reliéfně zdobený přívěsek s ostatkem.
4) Děkuji všem, kteří mi umožnili studium sbírkových předmětů. Byli to: E. Antoine (Paříž), dr. M. Bravermanová (Praha), dr. A. Černá (Plzeň), dr. E. Fučíková (Praha), dr. D. Herda (Praha), dr. H. Lepie (Cáchy), R. Schürer (Norimberk) a dr. H. Trnek (Vídeň). Dále děkuji prof. F. H. Forestierovi, prof. E. Fritschovi a J. P. Poirotovi za vzorky a informace o francouzských safírech a dr. D. Stehlíkové za pomoc s datováním popisovaných objektů.
J. Hyršl

UMĚLECKÉ PŘEDMĚTY ZMÍNĚNÉ V ČLÁNKU


/název, doba vzniku, místo vzniku, nynější uložení/

Agilulfův kříž, 6.–7. století, Itálie, katedrála v Monze

Ardenský kříž, 9. století, Francie, Germanisches Nationalmuseum, Norimberk

Berengariův kříž, 9. století, Itálie, katedrála v Monze

Brož s orlicí, 14. století, Čechy (?), Musée de Cluny, Paříž

Bysta Karla IV., 14. století, Aachen, Dom, Aachen

Korunovační kříž, 1357, Praha, Sv. Vít, Praha

kříž z Chiavaralle, 13. století s mladšími doplňky, Itálie, katedrála v Miláně

Marienschrein, 1220–1239, Aachen, Dom, Aachen

Meč francouzských králů, 14. století, Francie, Louvre, Paříž

Monila Karla Velikého, 14. století, Čechy (?), Schatzkammer, Vídeň

poklad z Guarrazaru, 7. století, Španělsko, Museo Arqueológico Nacional, Madrid

Prsten Přemysla Otakara I., 13. století, Čechy, Pražský hrad, Praha

Relikviářová koruna, 13. století, Belgie, Louvre, Paříž

Relikviář Kristových jesliček, 14. století, Čechy, Schatzkammer, Vídeň

Relikviář sv. Kříže, 13. století, Trier, Sv. Vít, Praha

Relikviář sv. Maura, 13. století, Belgie, hrad Bečov

Srdcovitý relikviář, konec 14. století, Čechy, Sv. Vít, Praha

Svatováclavská koruna, 1346–1387, Praha, Sv. Vít, Praha

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Mineralogie

O autorovi

Jaroslav Hyršl

RNDr. Jaroslav Hyršl (*1962) vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze a gemologii na Německém gemologickém institutu v Idar-Obersteinu. Zabývá se gemologií, zejména výzkumem drahých kamenů na uměleckých předmětech. (e-mail: hyrsl@kuryr.cz)

Doporučujeme

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky uzamčeno

Josef Tuček  |  2. 4. 2024
Petr Baldrian vede Grantovou agenturu ČR – nejvýznamnější domácí instituci podporující základní výzkum s ročním rozpočtem 4,6 miliardy korun. Za...
Od krytí k uzavření rány

Od krytí k uzavření rány

Peter Gál, Robert Zajíček  |  2. 4. 2024
Popáleniny jsou v některých částech světa až třetí nejčastější příčinou neúmyslného zranění a úmrtí u malých dětí. Život výrazně ohrožují...
Česká seismologie na poloostrově Reykjanes

Česká seismologie na poloostrově Reykjanes s podporou

Jana Doubravová, Jakub Klicpera  |  2. 4. 2024
Island přitahuje návštěvníky nejen svou krásnou přírodou, ale také množstvím geologických zajímavostí, jako jsou horké prameny, gejzíry a aktivní...