Ohňová země, Dolní Věstonice a etnoarcheologie
„Tito ubožáci byli zakrnělí, šeredné obličeje měli pomazané bílou barvou, kůži špinavou a mastnou, vlasy rozcuchané, hlas nepříjemný a prudké pohyby. Při pohledu na takové lidi člověk ani nemůže uvěřit, že jsou to naši bližní, obyvatelé téhož světa jako my. Často slýcháme úvahy, jaké potěšení ze života mohou mít někteří nižší živočichové, ale oč vhodnější by bylo ptát se, jaké potěšení ze života mají tito divoši!“
Tak viděl Indiány Ohňové země velký přírodovědec Charles Darwin, tehdy ovšem ještě mladý, znechucený studeným a deštivým počasím nehostinné země, obtěžovaný neklidem v žaludku vyvolaným prudkým kymácením lodi Beagle a přitom usilovně hledající mezičlánek mezi člověkem a zvířetem. Pochopíme tedy jeho charakteristiku lidí, které tu uviděl: divocí, vyděšení, nedůvěřiví, krutí... až po nepodloženou pomluvu o požírání vlastních babiček, která sice vznikla jen z nedorozumění a z výmyslů dvou místních informátorů, ale dodnes se v literatuře o kanibalizmu s úspěchem opakuje.
Poměrně bohatá fotodokumentace a popis, který na Ohňové zemi na sklonku 19. stol. pořídila Francouzská vědecká expedice k mysu Horn, na přelomu století místní rodák a misionář E. Lucas Bridges a počátkem 20. století vídeňský etnograf a misionář Martin Gusinde, přináší podstatně objektivnější a také příznivější obraz původní indiánské populace. Nové archeologické výzkumy nadto naznačují, že předkové Indiánů nejjižnějšího cípu Ameriky museli v dávné minulosti vykonat skutečně heroický pochod napříč celým kontinentem. Ponecháme-li zatím stranou problematická, příliš stará radiouhlíková data z Brazílie (Pedra Furada), pak nejstarší skutečně spolehlivá datování pro osídlení severozápadní Ameriky, kde měla tato velká migrace začít, jsou rámcově shodná s daty pro Patagonii, kde skončila, a to vše by se odehrálo někdy před 12 – 13 tisíci lety. Z etnoarcheologických údajů víme, že lovecké populace jsou schopny šířit se napříč kontinenty velmi rychle. Výjimečnost pochodu Amerikou však podtrhuje variabilita klimatických pásem a prostředí, které stály v cestě a které vyžadují velmi odlišné adaptační reakce. Obvykle předpokládáme, že migrace lovců byly vyvolávány nízkou úživností krajiny a demografickým růstem. V řídce osídlené Americe na sklonku pleistocénu ovšem nějaké populační tlaky těžko můžeme očekávat.
Nejstarší osídlovací vlna dosáhla už před 11 000 lety až k Magalhesovu průlivu (jeskyně Fell, Palli-Aike, Marassi) a teprve tady dosud cestu na jih uzavíraly ledovce Ohňové země. Před 8 000 lety se však otevřel také průliv Beagle, dnes nazvaný podle lodi slavného přírodovědce, a před 7 000 lety se podél průlivu rozšířil notofágový les, který lidem umožnil vyrábět kánoe z kůry, lovit dřevěnými oštěpy a stavět chaty. Nejstarší sídliště v této oblasti (Tunel 1, Lancha Peckewaia) jsou stará asi 6 000 let. Poslední Indiáni Ohňové země vymřeli ve 20. století v důsledku záměrného vybíjení (pastevci ovcí a dobytka), dobře myšlené, ale špatně pojaté péče (snaha misionářů o soustředění Indiánů na bezpečných místech a o jejich rychlou civilizační přeměnu, včetně nevhodného oblečení), šíření nemocí i celkového úbytku přirozených potravinových zdrojů na pevnině i na moři. Pastevectví se ovšem v Ohňové zemi nakonec příliš neujalo a tak trvalým výsledkem kolonizátorských snah je dnes liduprázdná, těžko prostupná země.
Proč právě etnoarcheologie?
Rozložíme-li před sebou plán paleolitických sídlišť v Pavlově nebo Dolních Věstonicích (viz Vesmír 73, 137, 1994/3), vidíme složitou strukturu ohnišť, jamek a velkých zvířecích kostí. Již několik desetiletí vymezují archeologové na základě takových plánů půdorysy chat s ohništi uprostřed a velkými kostmi či kameny na obvodu. Ty se považují za zbytky konstrukce a celek se rekonstruuje jako velká lovecká vesnice.Vystoupíme-li na některou z ledovcových morén nad plážemi podél průlivu Beagle, uvidíme půdorys sídliště lovců a sběračů přímo pod sebou. Někde až desítky metrů se táhnou poměrně pravidelné řady jam o průměru kolem 3 – 3,5 m, které tu zbyly po indiánských chatách. Datování radiouhlíkovou metodou ovšem ukazuje, že nejde o jediné sídliště, ale že tu chaty průběžně vznikaly v průběhu několika posledních tisíciletí. V odpadních hromadách na jejich obvodu (tzv. concheros) se dochovala jemná stratigrafie, v níž je zakódována minulost každého obydlí – takové informace na našich paleolitických sídlištích stírá zejména vliv periglaciálních jevů, které dodatečně deformovaly kulturní souvrství. To je první z důvodů, proč má etnoarcheologický výzkum sotva sto let starých indiánských sídlišť význam pro interpretaci o 25 000 let staršího moravského paleolitu.
Od samého počátku disciplíny hledají archeologové (např. už lord Avebury v roce 1865) s větším či menším úspěchem odpovědi na své otázky v etnografickém materiálu. Při dostatečné snaze a volbě vhodného příkladu ovšem etnografie se svým různorodým a barvitým materiálem potvrdí téměř každou archeologickou hypotézu. Například výzkum zbytků indiánských týpí, po nichž na severoamerických pláních zůstávají charakteristické kamenné kruhy, by poskytl model sídliště naprosto odlišný od obydlí Indiánů Ohňové země.
Moderní archeologie se tedy snaží v obecnější rovině sledovat, jak statický archeologický záznam vznikal a v jakém vztahu je k dynamickým společenským systémům. Klasické etnoarcheologické výzkumy proběhly mezi Křováky v poušti Kalahari (R. B. Lee a I. DeVore, 1976, J. Yellen, 1977), u australských domorodců (R. Gould, 1977) a Eskymáků Nunamiut (L. R. Binford, 1978).
Etnoarcheologie „kánojových Indiánů“ kmene Yamana (Yaghan) i „pěších Indiánů“ kmene Selknam (Ona) v Ohňové zemi je oproti těmto případům v nevýhodě, neboť místo živého svědectví se může opřít pouze o starší etnografickou dokumentaci. Oba kmeny mají ovšem poměrně kvalitní literaturu, zejména dílo M. Gusindeho, jakkoli jeho perspektivu ovlivnila doba, v níž žil, a jeho postavení misionáře. Na rozdíl od Darwina si Gusinde už byl vědom, že Indiáni Ohňové země jsou před vymřením. Zaměřil se spíše na duchovní kulturu: slavnosti, rituály vyžadující bohatou výzdobu těla, na mytologii, organizaci lovu a na zdobené či jinak nápadné zbraně a nástroje. Nedostatky jeho popisu do určité míry doplní dnešní archeologický výzkum, dokumentující všechno to, co tehdy etnografa nezajímalo: stopy každodenní činnosti na sídlišti, nenápadné kamenné a kostěné artefakty, zbytky potravy i jejich rozložení v ploše sídliště.
Kánojoví a pěší Indiáni
Kánojoví Indiáni Yamana dali jména každé zátoce, řece či potoku, které ústily do průlivu Beagle, avšak okolní hory zůstaly mimo jejich zájem, a tedy bezejmenné. Jména horám naopak dávali Indiáni Selknam, závislí na zdrojích potravy ve vnitrozemí a lovící guanaka táhnoucí každou zimu z hor do rovin. Menší variablita vnitrozemských potravinových zdrojů a větší závislost na náhodě nutila Indiány Selknam přísněji omezovat populační růst – pomocí tabu a dalších pravidel regulujících vztahy muže a ženy. Indiáni Selknam přijímali také ženy od sousedů z pobřeží, ale jejich vlastní ženy, které neuměly ovládat kánoe, se u pobřežního kmene Yamana uplatnit nemohly.Etnografové konstatují, že způsob života, jazyk i duchovní kultura obou kmenů jsou zcela různé a historikové je podpoří také údaji o jejich odlišném původu. Naproti tomu tradiční archeologové, spoléhající na význam morfologie nástrojů a zbraní pro odlišení etnicity, by s těmito omezenými metodami v Ohňové zemi neuspěli: kmeny Yamana i Selknam vyráběly stejné typy kamenných nástrojů, stejné projektily šípů i téměř stejné kostěné harpuny.
Prostředí Ohňové země je podstatně vlhčí a v celoročních průměrech teplejší než pleistocenní Evropa, avšak z hlediska adaptace, využívání zdrojů a příslušné technologie nacházíme u obou kmenů leccos společného s naším mladým paleolitem, popřípadě mezolitem. Už Karel Absolon (1945) se obrátil k literatuře o patagonských Tehuelčích při hledání analogií k tzv. „vrhacím kamenům“ z Dolních Věstonic.
V Ohňové zemi jsou kamenné suroviny, především břidlice nebo ryolit, velmi nekvalitní (a v evropském paleolitu by ani nestály za povšimnutí), ale Indiáni z nich po tisíciletí vyráběli projektily poměrně dokonalých tvarů. Když se v Magalhesově průlivu objevili první Evropané a s nimi láhve, staly se skleněné střepy mezi domorodci atraktivní surovinou pro hroty šípů a jako žádaný obchodní artikl se dostaly až na jih k průlivu Beagle – několik století před kolonizátory. Nádoby Indiáni Ohňové země neznali a při jednoduchém způsobu ohřevu a opékání potravy v ohništích ani nepotřebovali. V řeči Yamana vůbec nelze spojit slovo „teplý“ s vlastností „tekutý“, pouze s vlastností „pevný“. Pokud dostali žízeň, zabodli Indiáni dutou ptačí kost do země prosáklé vodou a napili se přímo z ní. Jako kontejnery k uchovávání a přenášení předmětů posloužily spíše košíky. Z dobových fotografií také vyčteme, že při lovu pomáhal Indiánům pes. Zřejmě není amerického původu, spíše tu zdomácněl teprve po evropské kolonizaci Patagonie.
Struktura sídliště
Darwin uvádí, jak obtížné bylo najít podél pobřeží neobydlenou zátoku, a dnešní povrchový průzkum zbytků osídlení jeho pozorování potvrdí. Jednou osídlená místa se odlišují i barvou trávy, takže Indiáni mohli už z kánojí poznat, že se blíží výhodné poloze.Materiál a technika stavby je u Indiánů Yamana ovlivněna přírodním prostředím i způsobem života na pobřeží. Kostru tvořily mladé notofágové kmeny: buď byly ohnuty do oblouku a stavba byla menší, kupolovitá („kupka sena“ – napsal o ní Darwin), nebo se skládaly do kužele, čímž vznikl větší prostor typu týpí. Plášť stavby byl pevně propleten větvemi notofágů, někdy (a to častěji u vnitrozemských Indiánů kmene Selknam) překryt kůžemi guanak. Ohniště leželo uprostřed a poměrně efektivně vytápělo celý vnitřek, kouř vycházel kudy se dalo, ale stále hrozilo, že stavba vzplane. Podlaha pokrytá opadaným listím ze stěn spolu s výrobním odpadem i zbytky potravy se musela pravidelně a pečlivě vymetat. Tato činnost je důležitá i proto, že úplně mění archeologickou situaci v objektu.
Spolehlivý a stálý zdroj obživy Indiánů Yamana představovali mořští měkkýši. Hrozilo-li nebezbečí, že by mohli být v okolí chaty vysbíráni, Indiáni se raději přesunuli jinam – obvykle měli několik chat podél celého pobřeží průlivu Beagle. Měkkýše doplňovali vydatnějšími zdroji, ale to už vyžadovalo více štěstí, jako například při lovu lachtanů harpunami. Ulovit velrybu kánojoví Indiáni nedokázali. Pokud oceán vyplavil velrybí mrtvolu na břeh, shromáždili se kolem nejen Yamana, ale přišli i pěší Indiáni Selknam z vnitrozemí, rychle spotřebovali co se dalo a zbytek masa, pečlivě zatížený kameny, uložili do vody nebo do rašeliniště. Pobřeží průlivu je obvykle strmé, a pokud lokalita neležela při ústí širšího údolí, nedostali se sem guanaka, takže tento zdroj potravy zůstal pro Indiány Yamana nedostupný.
Přestože výživnost měkkýšů ve srovnání s mořským savci je malá, konzumovali se ve velkém množství a na sídlištích kmene Yamana dnes tvoří jejich schránky největší objem archeologických vrstev na periferii indiánských obydlí. Při opakovaném vyklízení vnitřku chaty postupně vznikal kolem jejího centra pravidelný kruhový val, tvořený střídajícími se vrstvičkami škeblí a archeologicky sterilního humusu. Mezi škeblemi leží také uhlíky z vymetených ohnišť, kosti mořských savců a kormoránů, kamenné nástroje a kostěné harpuny. Když byl val tak vysoký, že by už bránil stabilitě konstrukce a voda z tajícího sněhu by stékala doprostřed chaty, přesunuli se Indiáni jinam. Etnoarcheologové pak zjistí, že vlastní vnitřek chaty pro ně není příliš zajímavý, ale o to více informací získají na její periferii. Velké kosti na obvodu obydlí v tomto případě nejsou zbytky konstrukce, ale odpad potravy. Součástí takového výzkumu je i experiment: sami jsme zapalovali ohně na pláži, zkoumali, jak rozpraskají valouny na jeho obvodu, do jaké hloubky se propálí oblázky v podloží a jak se celá situace změní, když ohniště vymeteme větvemi notofágů.
Podle Darwina plály ohně také na okolních kopcích (odtud se obvykle odvozuje jméno Ohňové země) a ty už musely patřit Indiánům Selknam. Lákalo mě vydat se do vnitrozemí a pokusit se najít také zbytky jejich sídlišť. Přitom si člověk uvědomí, jak velkou překážku představuje les s množstvím starých kmenů ležících přes sebe a křížících cestu doslova na každém kroku. Protože tu byli nedávno vysazeni bobři a ti už stačili změnit kdejaký potok v rozlehlé vodní dílo, je dnes neméně obtížné proniknout do vnitrozemí podél vody. Přesto se mi podařilo najít v lese poblíž vrcholku jedné z hor velkou vyschlou louži, na jejím břehu nepravidelné hromady hlíny a kamenné nástroje. Charakteristické concheros známě z pobřeží tu ovšem chybí a etnoarcheologický výzkum kmene Selknam je teprve v počátcích.
Současný archeologický výzkum argentinské části Ohňové země řídí Jižní centrum vědeckého výzkumu (CADIC) v Ushuhaia. Jeho základním cílem je získat datovatelný sled lokalit za posledních 6 000 let a zkoumat tak průběh adaptací lovců a sběračů na zdejší nehostinné prostředí. Archeologický výzkum však poskytuje řadu „vedlejších produktů“, podstatných pro jiné oblasti lidského poznání: poloha sídlišť vůči pobřeží svědčí o zvedání pevniny z moře (přibližně o 1 m za 500 let), analýza datovaných škeblí udává teploty, salinitu vody a další změny prostředí během holocénu.
Pro analýzu velkých sídlišť evropského paleolitu jsou nejvýznamějším „vedlejším produktem“ výzkumu argentinské části Ohňové země právě etnoarcheologické údaje. Na rozdíl od Darwina tu nehledáme mezičlánek mezi člověkem a zvířetem (to by byla otázka podstatně hlubší minulosti), ale chceme se poučit o funkci a mikrochronologii obydlí, o prostorových vztazích ohnišť, zbytků činnosti a odpadu potravy, o technikách využití velkých savců (velryb, mamutů), o tom, jak se etnické rozdíly projeví v archeologickém materiálu a řadě dalších otázek.