Slovo má Petr Harmanec
Jsou čeští vědci línější a méně výkonní než jejich kolegové v jiných zemích?
Letos počátkem roku vyšel v Science článek pana Roberta Koeniga, který se v souvislosti s přistoupením většiny bývalých evropských socialistických zemí k 5. rámcovému programu Evropské unie zabýval úrovní, financováním a kvalitou vědy i výzkumu v těchto zemích.
Poměrně značný rozruch vyvolala mezi vědci a politiky v České republice tabulka citačního indexu, z níž vyplývalo, že za období 1993–1997 je podle tohoto kritéria Slovensko poslední a Česká republika na 29. místě ze 33 sledovaných evropských zemí. Data uvedená v článku pana Koeniga vycházela z údajů komerční databáze publikací a citací, kterou od r. 1981 udržuje a spravuje americký komerčně provozovaný Ústav vědeckých informací (Institute for Scientific Information, ISI). Jak podrobně dokládají J. Hanzlík z odboru vědní politiky Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, I. Kadlecová, ředitelka Knihovny Akademie věd ČR, a autor tohoto příspěvku v krátké odpovědi, kterou letos v květnu zaslali k otištění v Science, údaje v tabulce doprovázející článek pana Koeniga nejsou správné, a to vinou poměrně kuriózní shody okolností.
Pro tu část výzkumu a vývoje, jejímiž hlavními výsledky jsou publikace v mezinárodně dostupných časopisech či monografiích, se jako jedno z kritérií úspěšnosti používají metody bibliometrie. V zásadě se při hodnocení sleduje počet publikací za nějaké časové období a také jejich ohlas – citace – v jiných publikovaných pracích. Americký Ústav vědeckých informací, který se touto činností zabývá od r. 1981, poskytuje zájemcům databázi publikací a citací všech prací publikovaných a citovaných v přesně definovaném okruhu vybraných vědeckých publikací. Výběr vychází z poznatku, že v omezeném okruhu časopisů je dlouhodobě zastoupeno vysoké procento celkové světové vědecké produkce. Jde vesměs o časopisy sledované v Current Contents. Kritický čtenář si jistě uvědomí, že i přes nesporně poctivě dělaný výběr je databáze přece jen poněkud poznamenána místem a dobou svého vzniku. Například časopisy z někdejšího SSSR či z oblastí asijských jsou zastoupeny jen velmi sporadicky.
Standardní verze databáze ISI, v posledních letech poskytovaná na disketě (National Science Indicators On Diskette, NSIOD), obsahuje publikace a citace autorů ze 100 zemí. Pro tyto země může uživatel zjišťovat počty publikací a jejich citací buď v určitém roce, nebo v libovolném pětiletém období, anebo konečně i v celém časovém období dané verze databáze. Uváděná čísla jsou počty publikací, jejichž autory či spoluautory byli vědci ze sledované země a které v onom definovaném okruhu časopisů vyšly ve zkoumaném časovém období. Má-li práce několik spoluautorů z různých zemí, je započteno po jedné práci všem zúčastněným zemím. Důležité je uvědomit si, jak jsou započítávány citace. Například počet citací pro rok 1987 je počtem citací všech sledovaných prací vydaných v roce 1987, které byly (opět v definovaném okruhu časopisů) zaznamenány od vydání práce až do roku, jímž daná verze databáze končí. Vzhledem k tomu, že o většině sledovaných časopisů platí, že jsou mnohé jejich články citovány ještě po 10 nebo i 20 letech, je zřejmé, že počet citací pro daný rok je veličina, která s každou novou verzí databáze více či méně vzroste. Aby bylo možné zjišťovat, jak hodně či málo jsou práce autorů z dané země citovány, používá se citační index, což je podíl počtu citací autorů dělený počtem jejich prací. Přesně jsou tato čísla uvedena ve zmíněném článku pana Koeniga, a to za pětileté období 1993–1997. Problém je v tom, že v důsledku rozdělení Československa museli v ISI vytvořit samostatné databáze pro Českou a Slovenskou republiku. První rok, pro který tyto samostatné databáze existují, je však až rok 1994. Všechny samostatné státy vzniklé na územích bývalého SSSR a Jugoslávie, které jsou v NSIOD zastoupeny, mají naproti tomu samostatné reprezentace již od r. 1993. V tabulce v časopise Science je proto citační index jak ČR, tak SR vypočten z citací pouze za čtyřleté období 1994–1997, zatímco pro všechny ostatní uváděné státy jsou započteny citace za pět let. Harmanec, Hanzlík a Kadlecová v článku zaslaném redakci Science doložili, že po korigování všech údajů na srovnatelné čtyřleté období 1994–1997 je v citačním indexu ČR na 22. místě a SR na místě 27.
Není pochyb o tom, že ani s opraveným výsledkem nemůže být česká vědecká komunita jako celek příliš spokojena. Podrobnější studium bibliometrických údajů však poskytuje do budoucna určitou naději. Lepším ukazatelem, než je prostý citační index, je relativní citační index, což je citační index dělený citačním indexem celé databáze. Jinými slovy: je-li relativní citační index numericky menší než 1, je citovanost prací z dané země podprůměrná, a naopak. obrázek 1 ukazuje vývoj relativního citačního indexu Československa a později České republiky pro všechny obory úhrnně a obrázek 2 pro vybrané vědní obory.1) Ve všech případech lze zaznamenat trvalý postupný růst, který se viditelně zrychlil po roce 1989, kdy padly umělé překážky volných mezinárodních kontaktů českých a slovenských vědců s badateli po celém světě.
Scientometrie jako kritérium
Rád bych vyslovil i určité varování. Je jistě moc dobře, že se scientometrie začala jako jedno z kritérií vědeckého výkonu prosazovat. Bylo by však neštěstím, kdyby se, řekněme, vláda či parlament usnesly na tom, že do budoucna budou vědcům peníze přidělovat pouze podle jejich bibliometrických výsledků. Po celou dobu, co působím ve Vědecké radě Akademie věd ČR, jsem vždy oponoval těm hlasům, které se pod různými záminkami snažily význam scientometrie snižovat. Pevně věřím tomu, že pokud práce některého badatele nejsou dlouhodobě citovány vůbec nebo je velmi málo, svědčí to o tom, že by si dotyčný asi měl do budoucna zvolit zaměstnání, kde by mohl být užitečnější. Myslím si dokonce, že by mu to po atestaci měl sdělit jeho ředitel. Na druhé straně ale naprosto souhlasím s tím, že „žebříček citovanosti“ neurčí, kdo je lepší a kdo horší badatel. Zajistit si velkou citovanost určité práce není pro inteligentního člověka tak velký problém. A to jsem ještě neřekl něco, co jsem si u pracovníků ISI osobně ověřil: celá databáze NSIOD vůbec nijak nevylučuje autocitace. Tím je míněno, že se některý z autorů určité publikace odkazuje na svou dříve publikovanou práci. Podotýkám, že při dosavadních hodnoceních vědeckého výkonu v ústavech Akademie věd České republiky (a při hodnoceních na mnoha zahraničních pracovištích) jsou veškeré autocitace povinně vyloučeny. Autoři ISI mi vysvětlili, že oni autocitace nemohou vylučovat už jen proto, že z informací, které mají k dispozici, nelze zjistit, zda např. Václav Havel, který cituje Václava Havla, je tatáž nebo jiná osoba. Kdyby proto někdo význam databáze ISI začal pro jakékoliv hodnocení v ČR absolutizovat, poradí si český koumák snadno jako vždy: začne hojně a neskromně citovat své vlastní předchozí práce, a náš citační index po pár letech vylétne k závratným výšinám.Poznámky
Citát
Zpráva o vývoji české společnosti 19891998. (Ed. Jiří Večerník), Nakladatelství Academia, s. 45, Praha 1998
Vzdělání a životní úspěch
… Lidé s vyšším vzděláním mají větší šanci najít zaměstnání spjaté s vyšší prestiží a vyšším příjmem. Vzdělání navíc představuje kulturní kapitál, který otevírá dveře do vyšších sociálních vrstev s tomu odpovídajícím životním stylem a užitečnými sociálními kontakty. Vytváří rovněž velmi příznivé klima pro výchovu dětí, které tak již v dětství získávají výhodnější startovací pozici pro životní dráhu. … …koncem osmdesátých let byl v očích mladých lidí … hodnotový vzorec propojující navzájem vzdělání, schopnosti a vysokou životní úroveň …velmi hluboce narušen… Je tedy samozřejmé, že si dnes klademe otázku, zda kolaps rovnostářského režimu, který nutně musel vyústit v růst nerovností, vyvolal mezi lidmi pocit, že získání vyššího vzdělání je opravdu cestou k životnímu úspěchu, do které se vyplácí investovat čas, energii, případně i peníze. Nakolik se posilování uvedeného pocitu opíralo o realitu, ukazuje analýza konzistence tří hlavních komponent sociálního statusu, tj. vzdělání, povolání a příjmu. S využitím výzkumů ISSP můžeme zachytit změnu mezi roky 1991, 1995 a 1997. Analýza ukázala, že souvislost mezi vzděláním, povoláním a příjmem se v uvedeném období neustále posilovala: korelace mezi příjmem na straně jedné a vzděláním spolu s povoláním na straně druhé činila v roce 1991 0,38 v roce 1995 0,55 a v roce 1997 dosáhla již hodnoty 0,60. Růst sociálně-ekonomických nerovností, který jsme u nás za posledních osm let zaznamenali, tedy částečně přispěl k posílení hluboce narušené souvislosti mezi vzděláním a ekonomickými stránkami sociálního statusu (mzda, příjem, životní úroveň). … Fakt, že se vzdělání pomalu začalo vyplácet, se projevil i v jeho umístění mezi faktory životního úspěchu. … Dobrou zprávou jistě je, že nejsilněji je životní úspěch v myslích lidí spojován s dosaženým vzděláním, které představovalo náš největší deficit. V roce 1992 považovala u nás jen necelá jedna třetina lidí vzdělání za důležitý faktor životního úspěchu, zatímco ve vyspělých zemích to bylo téměř 80 %. V roce 1997 se však tento podíl zvýšil na téměř dvojnásobek (61 %), takže došlo k výraznému přiblížení. S tímto trendem souvisí i vzestup významu dobrého vzdělanostního původu, tj. vyššího vzdělání rodičů. Lidé si tedy stále silněji uvědomují, že vzdělání je „kapitál“, který lze předávat z generace na generaci. Odtud jistě bude také pramenit snaha vzdělanějších vrstev „monopolizovat“ si vyšší vzdělání pro své děti. Jak ukazujeme dále, výsledky této snahy jsou patrné již dnes ve vývoji vzdělanostních nerovností. … Špatnou zprávou naopak je to, že se v očích veřejnosti posílila úloha sociálního, a zejména politického kapitálu. Je tedy třeba položit zásadní otázku …, zda růst významu vzdělání … je také doprovázen rozšiřováním vzdělanostních příležitostí.
Ke stažení
- Článek ve formátu PDF [181,29 kB]