Nepředmětnost a nejistota

Přečtete-li si v tomto čísle dva, v prvním pohledu nepříliš si podobné příspěvky, jeden o nepředmětném myšlení (z pera filozofa Ladislava Hejdánka – Vesmír 73, 383, 1994/7), druhý o ekonomické vědě (od systémového teoretika Jiřího Klíra – Vesmír 73, 387, 1994/7), možná, že si přece jen všimnete určitých souvislostí.

Vezměme například Klírovu větu „Pokud trváme na tom, že zjednodušené [ekonomické] modely dávají jisté a přesné předpovědi, ztrácíme vztah těchto předpovědí k reálnému světu“ a srovnejme ji s Hejdánkovou větou „Čím víc znalostí dovedou odborné disciplíny nashromáždit, tím méně jsou s to vypovídat o světě vcelku, tj. o světě, v němž skutečně žijeme.“ Jak první, tak i druhý autor poukazují na určitou tendenci, charakteristickou pro tradiční vědu a běžně považovanou za přednost, která je však v jiném, přirozeném kontextu povýtce problematická.

Takovou tendencí je dle Klíra touha po co největší přesnosti, určitosti či exaktnosti a sklon vytvářet axiomatické systémy a propracované abstraktní teorie (zde mu jde zejména o případ ekonomické vědy), dle Hejdánka je takovou tendencí omezování se na „vybrané skutečnosti určitého typu, a navíc jen na zvolený aspekt jejich předmětné stránky“, tedy metodické abstrahování (typické pro speciální vědy obecně).

Oním problematizujícím kontextem je u Klíra společenská realita se všemi relevantními aspekty, nejen ekonomickými, ale i politickými, sociálními, ekologickými, právními atd. U Hejdánka pak je to svět vcelku.

Klír vidí nápravu v povýšení nepřesnosti, nejistoty, nekonzistence a vágnosti na něco závažného, pozitivního a užitečného. Hejdánek razí nepředmětné myšlení, které dle něho nesmí a nebude redukovat skutečnosti na věci. ¹⁾ (Filozofu zajisté patří být obecnější, než je systémový vědec.)

Přečtete-li si oba články dobře, uvidíte, že žádný z nich není útokem na vědu (jak je dnes zvykem se plašit). Hejdánek mluví o „druhé velké epoše“ vědeckého myšlení, Klír může (díky menší obecnosti) být konkrétnější: mluví o změněné vědě, která pracuje s nejistotou, ale i o vědě, které se pojem nejistoty stal jejím vlastním předmětem (všimněte si, že zde se zpředmětnění neodmítá).

Jaká by tedy měla správná věda být? Jeden možný aspekt je poměrně snadno čitelný u obou našich autorů: ani jeden netouží po „uzavřených a úzkých disciplínách“ (Klír), které se „ve svém zkoumání omezují na vybrané skutečnosti určitého typu“ (Hejdánek). Čili, dá se soudit, pokud vůbec má být věda disciplinární, tak aspoň s předponou multi-, inter- nebo trans-. To je mé oblíbené téma, jež si nenechám ujít.

Když už jsou tu ty tři předpony, pokusme se snad o malé rozlišení. Multidisciplinární problém, téma nebo studium nechť je to, co připouští nebo vyžaduje spolupráci více odlišných vědních oborů, ty se však přitom nemusejí vzájemně mísit ani slučovat. Příklady multidisciplinárních témat: zeměkoule, zdraví, příroda, společnost, duše. Interdisciplinární obor nebo studium budiž především to, co vzniká mezi nebo na rozhraní nebo v průniku (typicky dvou) již dříve existujících oborů. Příklady: biochemie, psycholingvistika, sociobiologie, astrobotanika.

Konečně přívlastkem transdisciplinární označujme ideje, témata, koncepty, principy a náhledy (a odvozeně i jejich studium), které se vyskytují každý ve více (typicky mnoha) oborech i mimo ně, vždy znovu a znovu, v různých obměnách, podobách a obdobách. Příklady: zpětná vazba, informace, reprezentace, složitost, hierarchie, soběpodobnost, komplementarita, evoluce, stabilita, fluktuace, chaos, kolektivní chování, emergence, sebereprodukce, sebeorganizace, řád. K transdisciplinarnímu postoji (různě označovanému, v různých podobách a s různým stupněm zaměřenosti) se programově hlásí některé slavné i módní vědecké směry a hnutí posledního půlstoletí: kybernetika, systémové vědy, synergetika, „nelineární“ vědy (teorie katastrof, chaosu apod.).

Nejobecnější z nich je, zdá se, systémové hnutí a v té souvislosti se nemohu nezmínit, že právě Jiří Klír je jedním z jeho předních současných světových reprezentantů.

Na systémovém myšlení je charakteristické, že má silný sklon k matematické abstrakci. To by nás ovšem nemělo překvapit, protože matematika je idealizovaným, a tedy ideálním pojítkem mezi odbornými disciplínami – tedy, v jistém smyslu, vyvrcholením transdisciplinárního myšlení. To však jen v jistém smyslu a, zdá se, ne v tom pravém: právě svou abstrakcí ztrácí matematika nutně kontakt s opravdovou skutečností, jak vidno ostatně na příkladu ekonomických teorií.

Protilehlým extrémem je pak filozofie (či snad přírodní filozofie): učíc se a stavíc na poznatcích všech možných věd, je vlastně vyvrcholením multidisciplinarity.

A jak to ve světě bývá, protilehlé extrémy si mohou být velmi blízké. Však také mnozí z velkých filozofů začínali jako studenti matematiky.