Ad „Egoizmus všeho živého“
Genofobie
Richard Dawkins si za to může sám. Jak byl naivní, když se domníval, že někteří čtenáři jeho knihy Sobecký gen se budou obtěžovat číst ji dál než na konec druhé kapitoly!Co se stalo osudem prastarých replikátorů za čtyři miliardy let? ... Nyní se hemží ve velkých koloniích, bezpeční uvnitř gigantických nemotorných robotů, odděleni od okolního světa, se kterým komunikují složitými nepřímými cestami, manipulujíce prostřednictvím dálkového ovládání. Jsou ve vás i ve mně, stvořili nás, tělo i mysl a jejich zachování je konečným důvodem naší existence. Udělaly velký pokrok, tyto replikátory. Nyní se jim říká geny a my jsme jejich nástroje přežití (s. 19–20). Na jedné věci se bezmála všichni kritikové shodnou. A to je citace právě této „reklamní“ pasáže. Její časté uvádění vedlo k převážně emocionálnímu odmítnutí teorie sobeckého genu. Jenže jedna věc jsou emoce a druhá věc jsou fakta. Faktem je, že teorie sobeckého genu je geniálně úspěšným vysvětlovadlem biologických jevů kolem nás. To, že má někdo pocit, že se mu to nelíbí, je irelevantní.
Dawkins je jen jedním z řady. Z řady Koperníka, Darwina a Freuda. Všichni tito pánové neustále sráželi Člověka z jeho „božského piedestalu“ a tak se z něho stal člověk. Každý takový proces s sebou nese porodní bolesti, ale to nic nemění na faktu, že nově narozené dítě je zdravější než jeho předkové (nový pohled na svět je přínosnější než ty předtím). Jediné, co Dawkins udělal, je explicitní vyjádření toho, co už tu dávno bublalo pod povrchem, ale právě proto si toho někteří nevšimli. Nejde o novou teorii, která by se nějak měla nebo mohla testovat. Jde pouze o nový úhel pohledu, vedoucí k otázkám, které bychom si jinak ani nepoložili. A v tom byl Dawkinsův nový pohled maximálně úspěšný a užitečný.
Pokud si zdatnost správně definujeme jako Hamiltonovu „inkluzivní zdatnost“ 1) , tak je úplně jedno, jestli budeme mluvit o jedincích, kteří maximalizují svou inkluzivní zdatnost, nebo o genech, které maximalizují své přežití. Obě formulace říkají totéž. Jde mimo jiné o to, že pohled na jedince jako jednotku selekce může být zavádějící. Pokud vezmeme jako předmět selekce replikátor (např. gen), vyhneme se řadě omylů. (Mimochodem, proč někomu vadí sobecký gen a nevadí mu tradiční neodarwinistické paradigma sobeckého jedince?) Čtenář, který se s Dawkinsem setkává až zprostředkovaně, poznává bezmála démonickou postavu, která se zastává „zlých“ genů. „Genofobie“ řady lidí (viz např. R. Socha, Vesmír 69, 507, 1980/9, nebo S. Ďoubal, Vesmír 69, 354, 1980/6) je pro mě zcela nepochopitelná. Rád bych slyšel jediný argument, proč by měl být vliv genů více deterministický a nezměnitelný než vliv prostředí. Geny a prostředí jsou si snad ještě bližší než dvě strany jedné mince. Pro každý jednotlivý gen jsou totiž nejdůležitější částí prostředí ostatní geny. Geny (jejich vlivy) jsou samy prostředím!
Řadu odpůrců možná překvapí, že Dawkins, stejně jako např. Robert Wright (Morální zvíře, Nakl. LN 1995), prosazuje morálku, která není založena na evoluci (... musíme své děti učit altruismu, protože nemůžeme očekávat, že bude součástí jejich biologické přirozenosti, Sobecký gen, s. 139).
Gould má pravdu. Dawkins má také pravdu. V čem je problém? Gould, Midgleyová a další totiž kritizovali Dawkinse za něco, co vůbec netvrdil. Geny nemohou být sobecké nebo nesobecké, stejně tak jako atomy nemohou být závistivé, sloni abstraktní nebo sušenky teleologické. Stejně tak Mary Midgleyová, autorka tohoto bezmála legendárního výroku, nemohla Dawkinsovu knihu číst. Kdyby ji četla, jistě by si všimla, jak Dawkins na dobré dvacítce míst zdůrazňuje, že jde o metaforu. Stejně není od věci přečíst si jeho knihu pozorně. Můj obdiv k Stephenu Jay Gouldovi poněkud ochladl, když jsem si přečetl jeho kritiku Dawkinse (Pandin palec). Gould zaměňuje genový selekcionizmus (týkající se evoluce) za genetický determinizmus (který se týká ontogeneze). Dawkins mluví o evoluci, ne o ontogenezi. Gould se snaží vyrazit dveře, které Dawkins ani nezavřel...
Na každé chování se můžeme podívat ze dvou základních rovin. První se týká mechanizmu chování (tj. primárních příčin), druhá se ptá na jeho funkci (tj. na jeho zdatnost). Dawkins se nezabývá mechanizmem soupeření, ale jeho následky. Mnoho zmatků vzniklo právě zaměňováním těchto dvou fundamentálně odlišných rovin pohledu. Dawkins píše: Jakýkoliv gen, který se chová tak, aby zvýšil svou šanci na přežití v genofondu na úkor jiných alel, z definice a tautologicky musí přežít. Prostě gen, který se šíří (bez ohledu na způsob, jakým toho dosáhne), je jakoby sobecký. Toť vše. Když pekař zlevní rohlík o desetník, můžeme říci, že to nedělá pro zákazníky. Jejich uspokojení není cílem, ale prostředkem k jeho uspokojení. Záleží na naší libovůli, jestli pak jeho chování nazveme sobeckým, nebo altruistickým. A je naprosto zbytečné o tom vést debaty.
Pokud jde o altruizmus Matky Terezy a podobné noční můry, jimiž antidawkinsovci straší dawkinsovce (Matka Tereza se přece nechová sobecky, přece), jen tak pro zamyšlení:
- Selekce s něčím musí pracovat, a to s variabilitou. Jediné, o co u darwinovských organizmů jde, je, zda se množí hodně, nebo málo (nebo taky vůbec).
- Existuje něco jako memy (negenetická informace předávaná vertikálně i horizontálně). Gen pro celibát končí v rodičovské generaci (jestli ji lze nazvat rodičovskou...). Naopak mem pro celibát byl a je celkem úspěšný.
- Celkem solidní inkluzivní zdatnosti lze dosáhnout i tehdy, když přímá zdatnost jedince bude nulová.
- Každá adaptace je hodna svého jména (často) jen v prostředí, kde byla selektována. Lidstvo je příkladem druhu, který žije někde úplně jinde.
Návrh: Vzhledem ke zkušenosti ze setkání s kolegy kritizujícími Dawkinse, kteří ho znali z druhé ruky (Pandin palec), se mi zdá nejlepším řešením debaty na toto téma odložit. Sobecký gen by měl do konce roku 1998 vyjít česky (Mladá Fronta, edice Kolumbus). Připadá mi totiž trapné kritizovat něco, co neznám, a to navíc na základě pocitu, že se mi to nelíbí.
Všechno do jednoho pytle?
Autor věnoval, a v tomto smyslu adresoval, svůj článek etikům, 2) k nimž se nepočítám, a proto bych měl mlčet. Jenomže adresa asi není přesná, neboť článek se týká problému povýtce ontologického (tzn. způsobu bytí jsoucího). Někteří mě upozorňovali, že je to celé vtip, jiní, že jde o provokaci, která má snad nastavit zrcadlo zpozdilému myšlení. Vtip by to byl špatný už proto, že je to moc dlouhé. Provokace, která chce být výzvou k myšlení – s tím by se dalo souhlasit. Ale myšlení musí být spojeno s vůlí ke srozumívání se s těmi, k nimž se obrací. To pak přinejmenším vyžaduje nesměšovat různé diskurzy, jak říkají jedni, či nemíchat různé řečové hry, jak varují druzí (dříve se říkalo: jeden o voze, druhý o koze). Možná jde ale o povídku, o vyprávění příběhu, a pak bych měl opět mlčet, protože nejsem literární kritik. A jako pouhý čtenář mohu jen konstatovat, že tento příběh z oblasti science-fiction byl napsán svěžím způsobem, svědčícím o kvalitách autora. Jenomže jsem na pochybách. Co když si autor myslí, že pomocí výsledků současné vědy vyvrátil celé dvouapůltisícileté myšlenkové úsilí filozofie? Pak je třeba zřejmě protestovat a upozornit na nejapnosti (terminus technicus autora článku) v článku obsažené. Je třeba hájit lidi stejně jako geny, obojím je totiž připisováno něco, čím se vůbec nevyznačují. V čem spočívá nejapnost všeobecného sobectví? Co nám říká slovo sobec a odkud je vzato? Sobec je, zhruba řečeno, takový člověk, který se snaží všechno si přivlastnit (všechno sobě), a to na úkor jiných lidí. Takoví jsou někteří, takový být mohu, ale nemusím. Kdyby takoví byli všichni lidé, pak by to nic nevypovídalo o rozdílných možnostech, jaký být. Sobectví by byla možná vlastnost, kterou bychom odlišili člověka či všechno živé od kamene. Není ale skála sobecká ve svém lhostejném čnění? Pak už bychom položili rovnítko mezi sobectví a jsoucno vůbec. Zbylo by nám nesobecké nejsoucno. Ale nenechme se strhnout nadšením autora pro zobecňování. Víme dobře, že tomu, co je sobectví, rozumíme ze způsobu bytí člověka, tedy z porozumění sobě a druhým lidem, neboť se sobě ukazujeme a také druzí se nám ukazují jako sobečtí nebo nesobečtí. Být sobecký není žádná lidská vlastnost, nýbrž možnost patřící ke způsobu našeho bytí. Učiníme-li předmětem svého pozorování a výzkumu nějaké jsoucno (zvíře, rostlinu, gen ap.) a zjistíme například, že usiluje o to, aby se rozšířilo ve svých potomcích bez ohledu na vše ostatní, pak je lapsus, nazveme-li jeho chování bez dalšího sobeckým. Neboť by to vyžadovalo předem zjistit, zda zvolilo sobectví jako možnost, zda vůbec k jeho způsobu bytí náleží volba z možností tak, jak o tom víme u člověka. Přenos toho, jak si sami rozumíme, na zvířata, rostliny či geny, je první hlavní chybou zde předváděného postupu. Druhou hlavní chybou pak je, že to, co bylo takto vloženo do všeho živého a učiněno všeobecnou vlastností, je přeneseno zpět na člověka a sobectví je prohlášeno za všelidskou vlastnost, se kterou nic nenaděláme, protože je tak samozřejmá jako dýchání (viz závěrečnou část s titulem Poučení). Tato dvojnásobná dezinterpretace sice přináší elegantně jednotný pohled na vše živé, ale za cenu prázdné všeobecnosti, za cenu, že se nám právě specifika lidského bytí a bytí zvířat, rostlin, popřípadě genů ztratí. Kdyby fyzikové, kteří použili slovo práce (jež pojmenovává původně jistý základní fenomén lidského bytí) a definovali práci jako součin síly a dráhy, postupovali jako náš autor, pak by museli označit všechny biology hledící do mikroskopu, všechny myslitele nad knihou, vojenskou stráž stojící na hranici ad. za lenochy, protože nepůsobí silou po dráze. Tak jako kůň táhnoucí naložený vůz nepracuje v tom smyslu, ve kterém patří práce k lidskému způsobu bytí, tak také není sobeckým vlk trhající svou kořist ani gen šířící se na všechny strany. Možná, že věda je souhrnem elegantních příběhů, jak nám autor naznačuje, ale určitě ne každý elegantní příběh je součástí vědy.O altruizmu coby formě egoizmu
Zrzavého zajímavý a jako obvykle brilantně a vtipně podaný článek na dawkinsovské téma „O sobeckosti všeho živého“ asi každého zaujme nejen biologickým obsahem, ale ještě víc provokativními implikacemi do oblasti morálky – altruizmus je podle něj jen zvlášť rafinovaným druhem egoizmu, nemá smysl se „vysilovat pohoršováním nad špatností ultrasobeckých jedinců“. Máme zde v krystalicky čisté formě to, za co jsou přírodovědci často plísněni – že totiž nepřípustně zjednodušují svět kolem nás na jakýsi bezduchý stroj, který nemá žádný vnitřní smysl, a že značnou měrou přispěli k mravnímu úpadku lidstva, relativizaci, či spíše cynickému popření duchovních hodnot. Vskutku, člověk by se ani nedivil, že až si tenhle článek přečte třeba náš filozofující pan prezident, utvrdí ho to v jeho vícekrát veřejně vysloveném přesvědčení o zhoubném vlivu vědy a nutnosti poohlédnout se po nějaké alternativě založené na archetypální moudrosti nebo něčem takovém. Na mysl přijdou i několik let staré články ekonomicko-ideologických poradců našich čelních politiků, kteří hlásali tezi, že altruizmus je vlastně ve společnosti největším zlem. Vede ale důsledná aplikace přírodovědeckého světového názoru (promiňte ten zprofanovaný termín, asi bych měl raději říkat módněji „paradigma“) opravdu nutně k závěru, že kategorie jako dobro a zlo, všelijaké city či krása jsou jen a jen naivní iluze a že jediné, o co v reálném světě jde, je sobecká reprodukce genů? Jsme tedy opravdu postaveni před volbu mezi morálně nihilizující přírodovědou a nějakým alternativním vpravdě religiózním základním pohledem na svět, který více nebo méně popírá nároky vědy na úplný a bezrozporný výklad světa? Myslím, že ne. Myslím, že je určitě dost přírodovědců, kteří sice pevně věří, že náš svět, to jsou pro všechny praktické účely jen „molekuly a nic jiného“, ale na druhé straně mají neodbytný pocit, že za tím přecejen bude ještě něco víc. To „něco víc“, ten případný vnitřní smysl, samozřejmě není a nemůže být předmětem biologie. Mně prostě připadá (samozřejmě nikterak originálně), že uspokojivou cestou z onoho přírodovědecko-transcendentálního dilematu je to, že náš svět vznikl Velkým třeskem (byl stvořen) „schválně“ tak, že zákonitě vede k vytváření oněch bizarně složitých soustav, kterým říkáme živé organizmy. Na určité úrovni složitosti se pak objevuje i to, čemu se říká „vědomí“, schopnost přemýšlet mimo jiné o věcech filozofických, etických a o podobných podivnostech. To vše se uskutečňuje výhradně prostřednictvím vývoje (v zásadě asi darwinovského), založeného na přírodních zákonech od počátku daných, tedy prostřednictvím „sobeckých principů“. Nelze se ale zbavit dojmu (alespoň já se jej nemohu zbavit), že jsme v tomto vývoji někde v polovině pozoruhodné cesty a že vznik něčeho, co je schopno přemýšlet, systematicky poznávat podstatu vesmíru či skládat symfonie, je jen začátkem čehosi dalšího. Přiznávám se tedy, že věřím, že to všechno směřuje k nějakému lákavému cíli, k jehož dosažení bylo nutné právě ono nastavení parametrů a zákonů na počátku. Myslím, že v této „uvědomělé“ fázi už altruizmus, dobro a takové věci nabývají aspoň zčásti jiných dimenzí než v té „čistě biologické fázi“.Řekl bych, že pokoušet se nějak blíže definovat ten cíl, ke kterému se prostřednictvím zdánlivě podivných mechanizmů směřuje, je dosti bláhové (ačkoli různé církve a sekty právě v tom mají neobyčejně jasno a domnívají se, že o tom vědí pozoruhodné detaily).
Je jasné, že tohle je jen víra, stejně nedokazatelná jako víra, že celý svět žádný vnitřní smysl nemá a vše je jen honba genů za maximální reprodukcí. Myslím ale, že taková víra, která nejenže není v rozporu s přírodovědeckým názorem na svět, ale v určitém smyslu z něj vyplývá, dělá přinejmenším život příjemnějším. Umožňuje nám žít s pocitem, že náš svět je celkem v pořádku, že se nemusíme nijak stydět za intuitivní pocity obdivu k jeho uspořádání či pocit jeho vnitřního smyslu a že se při tom obejdeme bez víry v nějaké občasné nadpřirozené intervence či jakékoli jiné narušování univerzálního řádu založeného na přírodovědeckých principech.
O morálce a neuronech
Lze se bránit geneticky naprogramovanému nemorálnímu egoizmu?V jednom ze svých gramotingltanglů, vysílaných před více než třiceti lety, uvažoval Jiří Suchý o lidech dobrých a zlých. Jestli se dobře pamatuji, říkal tehdy přibližně toto: V životě se dostáváme do styku s lidmi slušnými, dobře vychovanými, kteří nelžou a nekradou, prostě se vyznačují vlastnostmi, které považujeme za dobré. Tento druh lidí obdivujeme a vážíme si jich. Jiní se vyznačují vlastnostmi zcela opačnými a těmito lidmi samozřejmě opovrhujeme. Jiří Suchý tehdy vyjádřil názor, že těm dobrým bychom se snad ani tolik obdivovat neměli a ty špatné bychom zase neměli příliš zatracovat. Ti, co se chovají slušně, už jsou prostě takoví, a jinak by se ani chovat neuměli. Daleko více bychom si měli vážit např. kleptomana, který se silou vůle přinutí týden nekrást. Náš národní bard to samozřejmě tehdy říkal jinak, lépe a vtipněji. Zde však nejde o přesnou formulaci, důležitá je ta základní myšlenka, podle níž je lidská osobnost předem nějak naprogramována, takže člověk za všechny hlouposti, které v životě natropí, vlastně ani tak moc nemůže. Na tuto oblíbenou lidovou filozofii jsem si vzpomněl, když jsem dočetl článek Jana Zrzavého O egoizmu všeho živého. Je to jistě teorie pochopitelná a jaksi lidsky sympatická, jenže v některých situacích může být její aplikace přecejen poněkud choulostivá. Ono se na ni totiž dá svést všelicos. Pokud jde pouze o pohromy domácí, pak to ještě jde. (Tu vázu po tetě Viktorii jsem rozbil, vždyť víš, Marie, jaký jsem od přírody nešika.) Trochu vážnější případ popisuje např. Emil Vachek v románu „Bidýlko“. Tam se předseda senátu viceprezident Kvěch oboří na kapesního zloděje Stavinohu:
„Tento muž krade, protože je notorický ničema.“
Stavinoha byl zničen. On, a notorický ničema! Byla kdy vyřčena větší nespravedlnost? On, který se klidně, poctivě, přímo šosácky živí tím, co umí, ...
a o něco dále opět viceprezident Kvěch:
„Ferdinande! Proč jen provádíte samá lumpáctví, zatímco společnost má nárok na vaše lepší já?“
„Lumpáctví,“ sykl Stavinoha, „ale já na to řeknu, že zlodějství není žádné lumpáctví.“
A čtenář je zde samozřejmě na straně obžalovaného. Dodejme, že nešťastný hrbáč a kapsář-džentlmen Stavinoha je skutečně sympatická postavička, které máme chuť ledacos odpustit. Zapomeňte teď chvíli na beletrii a vzpomeňte si na zločiny různých sexuálních deviantů nebo na vražedné pokusy několikanásobně trestaných vrahů. I tito lidé bývají k svým činům nutkáni zvrhlým nekontrolovatelným pudem a mají pocit, že za své zločiny nemohou. A kdybychom psychiatrům, psychologům či neurologům položili otázku, proč tomu tak je, že někteří z nás jsou po všech stránkách bezúhonní, kdežto jiní myslí jen na neřesti, tak by nám jistě dokázali vysvětlit, že někteří z nich skutečně trpí určitou poruchou a za to zlo, které páchají, mohou vlastně jejich geny.
Článek Jana Zrzavého je o chromozomech a genetice a o jejich vlivu na to, jací jsme. Většina lidí si genetické vlivy představuje asi tak, že ještě dříve, než se narodili, dodaly chromozomy jejich právě se tvořícím buňkám přesné instrukce, jak se mají dále vyvíjet. Většinou též víme, že geny nerozhodují pouze o našich fyzických proporcích, ale že určují do detailů i morfologickou strukturu všech našich orgánů a mezi nimi i toho nejdůležitějšího, mozku. Podle toho bychom tedy mohli usuzovat, že ten, kdo krade, jako např. kapsář Stavinoha, krade pouze proto, že ho k tomu nabádají jeho neuronové sítě, sestavené dle návodu jeho osobních chromozomů, které se však bohužel malinko liší od sítí a obvodů viceprezidenta Kvěcha (a naštěstí také od většiny jeho spoluobčanů). Přijmeme-li tuto myšlenku, dojdeme k závěru, že žádné naše lumpárny nám nemá nikdo vyčítat, neboť ten, kdo krade, činí tak pouze proto, že ho k tomu nabádá jeho mozek, resp. malinko odlišné interní neuronové sítě. Podle tohoto návodu bychom všichni mohli klidně a beztrestně vyvádět co nás napadne. S tím asi nikdo z nás, a věřím, že ani Jan Zrzavý, nebude chtít souhlasit. Přitom to, o čem ve svém článku píše, je v podstatě pravdivé, jen závěr mu podle mého názoru nějak nevyšel.
Pokusme se tedy nalézt, kde se stala chyba. A aby to bylo názornější, přizvěme si na pomoc obyčejnou kobylku luční. V jejím nervovém systému je jeden zvláštní neuron, který je možno snadno identifikovat. Když neurovědci zkoumali u pěti kobylek propojení tohoto neuronu s neurony okolními, zjistili k svému překvapení, že je u každé z pěti kobylek jiné. A to přesto, že jejich genetický materiál byl stejný, což znamená, že též mezineuronální spoje měly být u všech zkoumaných kobylek identické. Zmínění vědci byli nuceni přijmout závěr, že spoje byly modifikovány až během života kobylek, a to jako důsledek individuální zkušenosti každé z nich. Některá snad prožila idylickou pohodu v klidném koutku louky u lesa, kdežto její sousedka se musela neustále skrývat před hladovou ještěrkou, a tyto jejich životní zkušenosti se pak promítly do jejich interneuronálních spojů. Od té doby získali neurovědci množství daleko přesvědčivějších důkazů o tom, že se struktura mozku neustále vyvíjí a že tento proces je závislý na specifických podmínkách a zkušenostech každého jednotlivce. Říkáme tomu plasticita neuronových struktur (viz též článek R. Rokyty a S. Hrabětové, který připravujeme do příštího čísla).
Rodíme se vybaveni základní mozkovou strukturou, která bude ovlivňovat náš další duševní život. Někdo bude toužit po mírumilovném soužití s okolím, jiný bude jen těžko krotit svou povahu cholerika. Kliďas může přitom být nadaným matematikem a cholerik může mít sklony umělecké. Nebo naopak. Své základní vlastnosti budeme těžko měnit, ty však neurčují náš morální profil. Kliďas matematik si může stejně dobře připravovat složitý plán k přepadení banky jako dizertační práci z teorie množin. To, co způsobí, že se z nadaného matematika nestane univerzitní profesor, ale vypočítavý lupič, bývá složitý proces daný životními zkušenostmi, prostředím, ve kterém dotyčný vyrůstal, duševními traumaty, která utrpěl. Tyto faktory při dlouhodobém působení vytvářejí v mozku nové synaptické spoje a tím i nové, zlé neuronové moduly.
Náš morální profil se tedy formuje, přizpůsobuje a dotváří po celý život. A to pro nás může být skvělou příležitostí nechovat se otrocky jen podle strategie egoistických genů, které nás nabádají přizpůsobovat se strategii maximálního zisku. Nekritizuji názory Jana Zrzavého na „teorii sobeckého genu“ ani jeho závěry, které z aplikace této teorie odvozuje. Odmítám však jeho konečné filozoficko-molekulárně-biologické poučení. Na rozdíl od něho věřím, že člověk – oproti ostatním živočichům – se může a musí vzpírat tomu, co mu genetický materiál vnucuje, a že se občas i vyplatí odmítat nabízené ultrasobecké cíle. Struktura mozku je plastická. A lidský mozek se na rozdíl od jiných vyznačuje tím, že jedinec může s touto plasticitou nakládat dle vlastní vůle. Dá to práci, ale možné to je. A v tom je naše veliké štěstí i naděje.
Milí oponenti,
když člověk píše, musí se smířit s tím, že tato činnost nepřináší jenom honoráře, ale také čtenáře. Jestliže člověk píše o věcech sporných a nepříjemných, musí být připraven i na to, že se čtenáři ozvou; staří existencialisté museli udělat podobnou zkušenost, již pregnantně formulovali větou „Peklo, to jsou ti druzí“. Tohle všechno se mi stalo, nikoliv poprvé, výběr z reakcí si můžete přečíst v číslech 3 (úvodník 77, 123, 1998/3), 4 (dopisy čtenářů 77, 184, 1998/4; 77, 184, 1998/3) a v tomto čísle (77, 304, 1998/6 a tato diskuse). Tentokrát se mi od oponentů dostalo i jakýchsi nábožensko-lyrických vyznání (Hořejší) – je cosi v mém psaní, co v čtenářích probouzí to nejhorší.Ačkoliv si dva oponenti, pánové Michálek (viz Všechno do jednoho pytle? výše) a Kaláb (77, 184, 1998/3), kteří zřetelně nepochopili vše, stěžují, že to bylo moc dlouhé, nezbývá než se k problematice ještě jednou vrátit. Bylo to moc dlouhé, a nestačilo to. Bohužel v některých případech ani pokračování stačit nebude, neboť někteří oponenti snad ani neumějí číst. Prosím čtenáře, aby se vrátili, pokud jim to stojí za to, k mému textu a uvidí sami, co jsem mínil „einsteinovským obratem“ (Vesmír 77, 67, 1998/2; viz Kaláb 77, 184, 1998/3) a že se nikterak nepřimlouvám za obecnou exkulpaci (pozn. red.: ospravedlnění) osob, které nám škodí či překážejí, tedy tzv. zločinců (77, 67, 1998/2 tamtéž; zde viz Jirounek). V příštím dlouhém článku snad i vysvětlím panu Bůžkovi (Vesmír 77, 184, 1998/3), že opravdu nemusí zabíjet babičky a stejně může zůstat normálním egoistou, panu Jirounkovi, že individuální plasticita lidského mozku není nic, co bych popíral, ba ani nic, co bych považoval za důležité v tomto kontextu (různí lidé během života získají také různě zkažený chrup a různě ztvrdlá játra, což neznamená, že tyto orgány postrádají genetickou determinaci – anebo ano?), a hlavně se pokusím zareagovat i na rozumné, byť nesepsané námitky, které šly k věci (Storch, Horáček).
Teď jen krátce a formálně:
- Všichni ti, kdo mi vyčítají, že jsem si něco vymyslel a teď si myslím bůhvíco jsem tím nevysvětlil (Kaláb, Michálek a paní Patrná z Liberce), dávají najevo, že netuší, kde biologie v posledním čtvrtstoletí meškala a co tam dělala. Dawkinsovský pohled je dnes zcela všeobecně přijat v těch biologických oborech, které mají s ultimátními příčinami (viz Grim Vesmír 77, 343, 1998/6) biologických jevů co do činění, a to, o čem jsem napsal článek, je dnes ta nejortodoxnější ortodoxie, něco jako že Země je skoro kulatá a homeopatie švindl. Ani to nešťastné slůvko „sobecký“ není původně moje; sám bych tomu radši říkal třeba „úspěšný“, „normální“, „přežívající“ – a opakem by pak nebyl altruizmus, nýbrž „neúspěšnost“, „nenormálnost“ a „neschopnost přežít“.
- Cílem vědy je vysvětlit všechno pomocí co nejúspornějšího epistemologického aparátu. Máme-li úsporný epistemologický aparát, musíme se ptát, zda vysvětlí všechno, a samozřejmě zjistíme, že nikoliv. Na okrajích každé teorie se nacházejí podivnosti, pro něž musíme vymýšlet různá ad hoc vysvětlení, což se nám vždycky podaří. Správná je hypotéza, která těchto nesystémových ad hoc vysvětlení potřebuje nejmíň; její konkurentky, ať sebepěknější, jsou zkrátka suboptimální, pokud jsme si za kritérium optimálnosti zvolili jednoduchost, jasnost a srozumitelnost – což věda před pár sty lety udělala. Pokud se nám podaří na vztah člověk–společnost aplikovat stejný vysvětlovací aparát jako na vztah gen–špaček nebo špaček–hejno nebo gen–hejno, je potom slabým protiargumentem, že tím nějaké metaforické pojmy „ztrácejí nárok na etický zřetel“ (Havel, úvodník 3/98) nebo že tím „vyvracíme celé dvouapůltisícileté myšlenkové úsilí filozofie“ (Michálek). Takové věci se vskutku občas stávají. Nejsou žádná témata, která by si filozofie (nebo věda) mohla monopolizovat, o čemkoliv může mluvit kdokoliv. Fakt, že lidská společnost nezabíjí babičky, je zcela legitimně metabolizován vědou; že se o tom někde v jiných úrovních vedou nějaké jiné řeči, není, abych tak řekl, můj džob. (Zdůrazňuji, že by mě ani na okamžik nenapadlo posílat filozofy do práce, aby „působili silou po dráze“, dokonce ani v tom případě, kdyby se vskutku ukázalo, že jejich užitečnost nedosahuje zářících výšin společenské užitečnosti Pohraniční stráže; blíže viz Michálek.)
- Vždycky mě fascinuje dětinná důvěra polemiků, že jejich oponent si vlastně myslí to, co oni, a že na něho lze tedy působit jakýmsi všelidským pomrkáváním, respektive ho zahnat do rohu poukazem na jakési neporušitelné principy. Pánové, od toho je oponent oponentem, že si některé věci myslí jinak. Je známá věc, že potkají-li se lidé různých paradigmat, dejme tomu jeden něčemu věří a druhý ne, oba cítí nad tím druhým převahu; diskuse se pak buď vede o formální logice či empirické hodnotě jednotlivých výpovědí, anebo nemá jiný smysl než sebeprezentační (což chtějí sobecké geny) či socializační (což také chtějí sobecké geny). Už jsem citoval Havlův argument o nebezpečí ztráty etického obsahu některých pojmů (co když odpovím „už aby to bylo“?), Michálkovu obavu z vyvrácení myšlenkového úsilí filozofie (co když ji nesdílím?), pěkná je také Hořejšího nejistota, zda se „náš filozofující pan prezident“ nezhrozí, až si přečte můj článek (co kdyby mi to nevadilo?). Jsou lidé, říká se jim fundamentalisté, kteří si myslí, že jsou na světě hodnoty, ty jejich, které nemají tržní hodnotu, neboť se s nimi žádné handle konat nesmějí. Odmítají uznat, že opakem hodnoty, té jejich, je nějaká jiná hodnota, ta někoho jiného. Narazí-li na bytost, která jejich principy nesdílí, nebo dokonce na bytost vůbec popírající existenci obecných principů, o nichž se nediskutuje, stávají se svou vinou zbytečně zranitelnými.
Na polemiku mi bohužel zlá redakce nevyhradila dost prostoru. Nezbývá tedy než odkázat na připravovaný článek Genetika a epidemiologie – dvě stránky jedinečné lidské osobnosti, z něhož některé čtenáře, jimž i Egoizmus připadal příliš tvrdý, hnusný, protilidský a (omylem) protimorální, patrně trefí šlak.
Poznámky
Ke stažení
- Článek ve formátu PDF [119,35 kB]