Aktuální číslo:

2024/4

Téma měsíce:

Obaly

Obálka čísla

Rekultivace vápencových lomů

Navážka brání rozmanitosti rostlin
 |  14. 6. 2004
 |  Vesmír 83, 315, 2004/6

Rekultivace lomů a povrchových dolů patří mezi zákonem stanovené povinnosti a stává se neoddělitelnou součástí těžby nerostných surovin. Snaha o rekultivaci vápencových lomů však silně kontrastuje se stavem lomů z 19. a první poloviny 20. století. Mnohé z nich jsou dnes nejen chráněnými lokalitami ohrožených druhů rostlin a živočichů, ale i velmi zajímavými, esteticky vyváženými dominantami, které harmonicky zapadají do krajiny. Z tohoto srovnání vyplývá zásadní otázka: Je vůbec rekultivace vápencových lomů z hlediska biodiverzity krajiny žádoucí?

K běžným, obecně přijímaným praktikám při rekultivacích lomů patří jejich zavážení chemicky neaktivním materiálem, který se překryje navážkou zeminy (obrázek 1a). Dalším krokem bývá výsadba dřevin různého původu a druhového složení, přičemž na prudší svahy se vysévá také travní nebo jetelotravní směska, aby se zabránilo erozi půdní navážky. O výsadbu se tři až pět let intenzivně pečuje a poté, co se porost osamostatní, se ponechá osudu. V krátké době zcela překryje těleso lomu a ukryje území „devastované“ těžbou.

Všimněme si však ekologických aspektů této rekultivace. Technickými úpravami jsou zahlazeny skalnaté plochy etáží (stupňů), skalní stěny, ale i střídavě zamokřované přirozeně vzniklé prohlubně. Navážka mocné orniční vrstvy pak překryje vápencové podloží a zabrání jeho vlivu na formování rostlinné i živočišné složky biotopu. Výsadba několika druhů dřevin a výsev travní směsky vytvoří na rozsáhlých plochách zcela homogenní, druhově chudé společenstvo, které se postupem času sice bude obohacovat o další rostliny, ovšem ve většině případů mezi nimi budou převažovat pouze synantropní druhy (vyskytující se v blízkosti lidských sídlišť), které se šíří někdy až neuvěřitelně rychle.

Lom bez rekultivace (obrázek 2) se bude v prvních letech jevit pustě a téměř bez života. Z dlouhodobého pohledu je však minimální rychlost nástupu rostlinných společenstev velkou předností takového stanoviště. Rychlému osídlení lomu živými organizmy brání extrémní klimatické a půdní poměry skalních stěn, volných etáží, osypových kuželů či zamokřených prohlubní, které pro většinu synantropních druhů nejsou vhodné. Dlouhá doba trvání jednotlivých sledů společenstev proto umožní, aby se tam dostaly druhy s pomalejším růstem, nižším vzrůstem a horší pohyblivostí diaspor (orgánů sloužících k rozmnožování a šíření druhu), které jsou na tyto stanovištní poměry lépe adaptovány. Pestrá mozaika vyhraněných stanovišť rozptýlená v celém lomu je vhodná pro ekologicky odlišná společenstva rostlin a živočichů. Díky pomalému vývoji rostlinných společenstev celý lom zarůstá a mění vzhled velmi pomalu. Přizpůsobuje se však přirozenému charakteru krajiny a živočichů i rostlin bez vnějšího zásahu, proto se postupně stává její nedílnou součástí.

Na uvedených extrémně postavených příkladech je jasné, že chybně plánovaná rekultivace může zcela zbytečně zničit ojedinělý nově vznikající prostor pro bohatství rostlin a živočichů. Vždyť již jen povrch představující potenciální životní prostor organizmů zaujímá v nerekultivovaném lomu (obrázek 2) plochu asi jedenapůlkrát větší, a navíc mnohem členitější než v lomu rekultivovaném (obrázek 1)!

Rekultivaci v současných vápencových lomech nelze zcela odmítnout, ale je třeba ji postavit na jinou úroveň. Nejdůležitější je rozrůznění stanovišť, tedy vhodné závěrečné modelování terénu při dotěžování lomu. Důležité je zachovávat alespoň některé etáže a rozčleňovat vyšší kolmé stěny, budovat prohlubně při patě svahů či rozčleňovat skalní stěny osypovými kužely. Zároveň je třeba zabránit navážkám, ale i přirozeným sesuvům terciérních a kvartérních půd, které často bývají v puklinách nebo nad vápencovým podložím, protože přítomnost jakéhokoliv hlubšího půdního profilu odstartuje rychlou invazi nežádoucích rostlin. Lokální sesuvy půdy či navážky lze provizorně překrýt štěrkovou vrstvou, ale to není systémové řešení, které by se mohlo uplatnit v celém lomu. Tam, kde se již vytvořila zajímavá a ochranářsky cenná společenstva, je nezbytné podřídit rekultivaci tomu, aby biotop zůstal zachován, popřípadě aby se mohl šířit.

Úlohu přírody při zahlazování stop lidské činnosti sice člověk vzal na svá bedra, ale nezbývá než doufat, že se dnešním architektům časem podaří alespoň zčásti napodobit to, co dokázala vytvořit příroda v romanticky vyhlížejících lomech Malá a Velká Amerika v Českém krasu, v Růženině lomu na Hádech u Brna či v rozsáhlých lomech v okolí obce Vápenná v Rychlebských horách. Nebo jsou snad opuštěné vápencové lomy přežitkem moderní doby a nepohodlným svědectvím lidské ješitnosti?

DESET ZÁSAD LOMOVÉ REVITALIZACE

Před devíti lety jsem začal spolupracovat na revitalizaci velkolomu Čertovy schody-západ (v Českém krasu). Během dalších let a po řadě jednání o mnohých lomech (zejména Vyšenském lomu u Českého Krumlova, lomech radotínského údolí, souborech lomů v okresech Kutná Hora a Kolín, Tlustci v Ralské pahorkatině, Gombasku ve Slovenském krasu ad.) v podstatě s kdekým – od ochranářů, báňských inženýrů, investorů, pracovníků státní správy a fanatiků všeho druhu – se s nákladem vyšším než 30 milionů Kč přikročilo k morfologickým úpravám jižní a západní stěny Čertových schodů. V rámečku se pokouším shrnout výsledky několika let mnohostranných diskusí o osudech činných i opuštěných lomů i prvních revitalizačních zkušeností:

1. Lomy jsou krásné. Při správné péči nemusí být jizvami v krajině, ale mohou patřit k jejím nejhodnotnějším částem. Např. nejméně polovinu chráněných území v okresech Kolín a Kutná Hora tvoří opuštěné lomy. Krásné bývají spíš ty menší – téměř vždy jsou poměrně členité a jejich těžba byla buď ruční, nebo za pomoci malé mechanizace. Musela se přizpůsobovat různé tvrdosti kamene, tektonickým liniím apod., což vedlo k vytváření polopřirozeného rázu již při těžbě. Problém dnešních lomů je opačný – příroda se přizpůsobuje mocné technice a výsledný tvar lomu je nepřirozeně kubistický.

2. Scénář revitalizace musí být znám před otevřením lomu. Dřívější praxe počítala s tím, že se ložisko vytěží, a pak někdo lom zaveze nebo zešikmí jeho stěny. Tím se ztrácel žádoucí „fenomém skalnatosti“. Dnes odbory životního prostředí v celé Evropě začínají požadovat, aby těžař měl jasnou představu o tom, jak bude prostor lomu vypadat po ukončení těžby. Předem však není možné říct, jaké hodnoty budou lomem odkryty, takže jde spíš o schválení určitých zásad. Důležitou zásadou je odstranit z lomu po ukončení těžby všechny budovy a technická zařízení, aby v něm nevzniklo další industriální centrum. Nejdůležitější část lomu by měla být ponechána jako převážně svislá skalní stěna – kvůli vegetaci, ptákům i jako geologický profil.

3. Revitalizace má být průběžná. Těžař by měl co nejrychleji dosáhnout okraje dobývacího prostoru a pokračovat k jeho středu. Okrajové partie mohou zatím úspěšně zarůstat, a protože životnost průměrného lomu je 30–50 let, může být v okamžiku ukončení těžby nejméně půlka lomu v solidním stavu. Zmenšuje se tím i nebezpečí, že firma lom opustí a zanikne, aniž projekt dokončila. Řešení je výhodné i pro firmu – nejlacinější je tvarovat lom přímo těžbou a čekat, až zaroste.

4. Ať přírodovědci rozhodnou, co se má zachovat. Při otevření lomu je třeba počítat s tím, že vznikne instruktivní geologický profil, stanoviště blízké skalním stepím a asi i hnízdiště méně obvyklých druhů ptáků vytlačených z okolní krajiny. Něco podobného se dá očekávat i u hmyzu, ale tam je plánování obtížnější. V průběhu těžby by vědci přizvaní orgány státní správy měli označit nejvhodnější partie lomu, které mají být zachovány. Ostatní části lze zešikmit, přeměnit v suťový les nebo třeba v systém kopečků a roklí.

5. Zachované partie lomu je třeba esteticky začlenit do krajiny. Úkol pro krajinného architekta. Po nějakém čase začne být krásný téměř každý lom, který je dostatečně členitý. Je třeba se vyhýbat dlouhým přímým prvkům – etážím, pravoúhlým rohům, velkým monotónním stěnám. Hrany etáží je potřeba srazit, velkou stěnu rozčlenit roklí nebo z ní udělat stupňovitě ustupující skalnatinu. Na ploché dno lomu lze dosypat pár kopečků – ty budou sušší a zarostou jinou vegetací.

6. Keře a stromy přijdou samy. Většina hornin Českého masivu, zejména sedimentární vápence (Český kras), zarůstá místní vegetací. V jiných případech, např. v proterozoických horninách, je potřeba připravit alespoň ostrůvkovitou revitalizaci. Tu a tam uděláte metr hlubokou jámu, zasypete dobrou místní zeminou a posadíte do ní nějaký ušlechtilý (samozřejmě místní) listnáč, který to vydrží (třeba dub). Obecně platí, že spontánní retrodukce je pomalejší, ale kvalitnější. Může také probíhat polopřirozeným způsobem – pod dozorem botanika jsou volně vysévána semena žádoucích, či dokonce chráněných rostlin.

7. Dávejte přednost jednoduchým řešením. Člověk je zvláštní tvor, a pokud se rozhodne upravit opuštěný lom, tak přečasto chce, aby to šlo podle něj a ne podle přírody. Obzvláště nebezpečné jsou technické typy, které okouzlí myšlenka návratu přírody do lomu, a vzápětí navrhnou lanovku, aby se všichni na tu krásu mohli podívat (skutečný případ). Pokud chybí vůle něco s lomem udělat, pak nejjednodušší řešení je nejlepší – lom vyčistit a ohradit bariérou z velkých kamenů, tak aby pěší turista prošel, ale auto s odpadky neprojelo.

8. Pryč s budovami. Mnoho pěkných lomů doplatilo na existenci budov, ze kterých po skončení těžby vznikla nějaká ohavnost, většinou sklad nebo garáž. Nedá se s tím mnoho dělat, ale budete-li schvalovat nový lom, trvejte na podmínce, že budovy musí po skončení těžby zmizet. I u nás bude nutné začít dbát na recyklaci betonu.

9. Bezpečnost je odpovědnost. Dřívější doba vyžadovala velký plot kolem lomu, ten však vydržel tak dva roky. Místo plotu se osvědčuje např. asi 1,5 m vysoký val ze zeminy nebo odpadního kamene. Náhodného návštěvníka zachytí, ale dobrodruhovi umožní (na jeho vlastní riziko) spustit se do lomu třeba po ztrouchnivělé hasičské hadici (skutečný případ). Stejně tak je nutné, aby do lomu vedla alespoň jedna bezpečná pěšinka, protože lidé do něj prostě lézt budou. Plot nic neřeší, kdežto val z kamenů nebezpečí minimalizuje.

10. Dokumentace přesvědčuje. V Japonsku musí firma usilující o otevření nového lomu doložit, co udělala s tím starým. Fotodokumentace pomáhá v dialogu mezi těžařem a komunitou, která na jednu stranu vítá pracovní příležitost, na druhou stranu se bojí dopadů těžby. Bývaly doby, kdy i u nás lomy vydávaly vlastní pohlednice a chlubily se svou upraveností.

Václav Cílek

NEJSTARŠÍ REKULTIVACE V ČECHÁCH

K vyzvání polit. expositury v Jílovém ze dne 26. června 1924 č.j. 11838 zd.č.j. 2570 ze dne 30. června 1924 ve příčině doplnění schvalovacího výměru ve věci živnostensko-policejního schválení nového lomu panu Ludvíkovi Ešnerovi ve Skutči shora uvedené, činí Státní památkový úřad návrh, aby do povolovacího výměru byly zařazeny následující podmínky.

1. Vzhledem k dobrozdání Státního geologického ústavu nesmí lámáním kamene být nijak dotčeny stěny nad břehem Sázavy, zvláště vypínající se charakteristické skalní výběžky, které nejen samy o sobě, ale s přilehlou skalní stěnou musí zůstat zachovány.

2. Je nepřípustno, aby ústí lomu směřovalo k řece. Lom naopak budiž otevřen stranou tak, aby tyto skalní výběžky i s přilehlou stěnou tvořily při řece nadále malebnou kulisu a zůstal tak zachován důležitý činitel v obraze krajiny.

3. Otevřením lomu a postupujícím lámáním kamene budiž co nejméně dotčen stávající lesní porost.

Státní památkový úřad, který zároveň vzdává díky za vzornou péči o přírodní památky, žádá zároveň za zaslání výměru dle tohoto dobrozdání upraveného.

Pozn.: Tato anonymní noticka byla uveřejněna v časopise Krása našeho domova z roku 1925, s. 135. Domnívám se, že představuje první publikovaný návrh na začlenění nově otevíraného lomu do krajiny, tak aby byl zachován její ráz a malebnost. Vývoj směřující k ochraně krajinného rázu byl po roce 1948 přerušen, takže dnes se s potížemi vracíme k některým principům ochrany přírody a krajiny, které byly teoreticky a často i prakticky prosazeny již koncem 20. let.

Václav Cílek, sborník Zlatý kůň,

nakladatelství Zlatý kůň, Praha 2000, s. 110

Ke stažení

O autorovi

Lubomír Tichý

 

Doporučujeme

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky uzamčeno

Josef Tuček  |  2. 4. 2024
Petr Baldrian vede Grantovou agenturu ČR – nejvýznamnější domácí instituci podporující základní výzkum s ročním rozpočtem 4,6 miliardy korun. Za...
Od krytí k uzavření rány

Od krytí k uzavření rány

Peter Gál, Robert Zajíček  |  2. 4. 2024
Popáleniny jsou v některých částech světa až třetí nejčastější příčinou neúmyslného zranění a úmrtí u malých dětí. Život výrazně ohrožují...
Česká seismologie na poloostrově Reykjanes

Česká seismologie na poloostrově Reykjanes s podporou

Jana Doubravová, Jakub Klicpera  |  2. 4. 2024
Island přitahuje návštěvníky nejen svou krásnou přírodou, ale také množstvím geologických zajímavostí, jako jsou horké prameny, gejzíry a aktivní...