Devátý smrtelný hřích

Letos uplynulo třicet dva let od vydání knih Konrada Lorenze "Osm smrtelných hříchů" (Die acht Todsünden der zivilisierten Menschheit) a "Takzvané zlo" (Das sogenannte Böse). Obě tato díla, patřící v civilizovaném světě k těm klasickým, pociťovaným jako hluboká a pravdivá, ale ne už palčivě aktuální, vyšla u nás teprve po revoluci - první jmenovaná kniha v roce 1990, druhá v roce 1992. Tím se dostává naše vzdělaná veřejnost, zejména nebiologická, do nezáviděníhodné pozice těch, kdo si pročítají zprávu o výsledku bělohorské bitvy coby svěží novinku. Mezitím stačila klasická etologie, založená Lorenzem a Tinbergenem, prudce vybujet a v tomto růstu i do značné míry vyčerpat potenciál, který v ní byl skryt, jak je to ostatně údělem všech nauk. Lorenzovy myšlenky přes všechny izolační snahy pronikly k našim čtenářům nepřímo, hlavně pak skrze knihy a univerzitní i populární přednášky profesora Zdeňka Veselovského, který byl s Konradem Lorenzem v pravidelném kontaktu. Zejména pak mezi našimi biology se Lorenzův pohled na člověka a živý svět vůbec do té míry zakořenil, že řada jeho myšlenek je pociťována jako samozřejmá, oddělila se od svého původce a přešla do "folklóru" tohoto okruhu lidí.

Proč si vlastně Lorenz tak samozřejmě a snadno získal srdce těch, kdo se živou přírodou, a zvláště vyššími zvířaty, zabývají? Dá se říci, že Lorenz byl přímým pokračováním oné linie evropské přírodovědy, která se zabývala pečlivým pozorováním živočichů za pokud možno přirozených podmínek, v počátečních fázích spíše anekdotickými kasuistikami. K této řadě patří například Alfred Brehm, Charles Darwin (jehož významné zásluhy o zoopsychologii a geniální smysl pro detail zůstávají podnes téměř nedoceněny) či Oskar Heinroth, jeden z Lorenzových učitelů. Schopnost chápat zvíře jako bytost sui generis, analogickou ve svých projevech spíše člověku nežli strojům, odlišuje Lorenze od těch zoopsychologických škol, které chápou živé systémy v zásadě jako mašinelní (Pavlov, Skinner). Lorenzův zájem o zvířecí i lidskou agresi a její eventuální zhoubné důsledky nebyl čistě akademický. Na vlastní kůži zažil službu na frontě, tříleté zajetí a ztrátu právě získané profesury v Königsbergu, pozdějším Kaliningradě. Poznal opresivní režimy různých typů z nejintimnější blízkosti, navíc byl na počátku i vágním sympatizantem německého nacionálního socializmu. Vzhledem k tomu, že náš národ nebyl do vzniku a vývoje této neblahé doktríny involvován, je velmi snadné vyslovit neuvážený odsudek. Ten, kdo atmosféru tehdejšího Německa a Rakouska zná detailněji, ví, že situace byla "zevnitř" mnohem méně přehledná a že Češi v nevědomé volbě mezi Skyllou a Charybdou stejně dobrovolně propadli totalitní posedlosti zcela jiného typu. Lorenz, v zásadě konzervativní člověk z bohaté intelektuálně-měšťanské rodiny, nesledoval toto společenské běsnění nadarmo (je příznačné, že jeho zápisky z ruského zajetí byly vydány z archivu až nedávno). Vzhledem k tomu, že pravda je v zásadě tím, co zažijeme na vlastní kůži, zkombinoval posléze detailní a hlubokou znalost chování různých zvířecích druhů a člověka. Výsledek byl překvapující, pro mnohé, zejména duchovní dědice 19. století, i šokující. Agresivní chování zvířat i člověka vychází z jejich samé podstaty a tvoří neoddělitelnou součást jejich přirozenosti (zde se vzdáleně blíží církevním naukám o dědičném hříchu), avšak zná svoji zcela nezastupitelnou pozitivní roli při zajišťování např. disperze druhu po krajině, zaujímání a obraně teritorií, tvorbě párů atd. (v tomto krátkém přehledu je prezentován jen hrubý obrys Lorenzovy nauky ochuzený o všechny detaily a zvídavému čtenáři nelze než doporučit studium autorových knih přímo).

Teprve v zajetí či jiných nepřirozených poměrech se stává agrese, i v úzkém prostoru stejně silná jako předtím, jevem jednoznačně zhoubným a zdrojem trvalého utrpení. Vzhledem k tomu, že větší část lidstva žije, zejména v některých aglomeracích, v nepřirozeně vysoké populační hustotě, nelze se divit tomu, že vrozená hladina tolerance je více než přepínána, a naopak agrese, pro niž není mnoho příležitostí k vhodné ventilaci, se hromadí a může v neočekávaných a iracionálních výbuších, k nimž patří například rvačky na fotbalových stadionech, propuknout zcela náhle. Většina živočichů má velmi dobře propracovaný systém projevů podřízenosti a usmiřovacích rituálů, které tlumí agresi silnějších jedinců a brání jim, aby soka přemoženého v souboji usmrtili. Čím lepší a kvalitnější jsou přirozené zbraně toho kterého druhu, tím je tato formální soustava výraznější a lépe fungující, např. podřízený vlk nastavuje dominantnímu nekryté břicho v gestu, jež mu je téměř nabízí ke smrtelnému kousnutí, které ovšem nepřijde. U druhů se slabou přirozenou výbavou k zabíjení, k nimž patří i člověk, jsou podobné zábrany rovněž slabé a holubí samec dokáže v těsné kleci svého soupeře systematickým mnohadenním klováním do zátylku nakonec pracně ale přece ubít k smrti. Většina zdravě cítících lidí by byla těžko schopna svého bližního zabít za pomoci svých přirozených "zbraní" - holých rukou a zubů. Už třeba pěstní klín či nůž celou situaci činí nepřímou a technicky zprostředkovanou a značně posouvá u zabíjejícího práh toho, kam až je schopen jít. Moderní válečné prostředky, namnoze člověka zcela oddělující od hrůz, které svým přičiněním způsobil, už činí zabíjení zcela technickým a mnozí letci shazující na spící města desítky tun bomb byli jemní a kultivovaní lidé, neschopní v přímém kontaktu ublížit ani mouše.

Lorenz ve svém pojetí agrese polemizuje se svým slavným starším krajanem Sigmundem Freudem, který v ní viděl jeden z projevů jím postulovaného "pudu smrti". Freudova koncepce má některé zajímavé a silné stránky, je však pravda, že Lorenzovo pojetí je nepochybně biologicky adekvátnější. I Lorenz se, stejně jako Freud, zabývá možností sublimace a kanalizace agrese v lidské společnosti a věří v možnosti jejího usměrnění soutěživostí, sportem atd.

Lorenzovy myšlenky se pochopitelně špatně vyjímaly na pozadí upadle strnulého marxizmu minulé epochy, už proto, že agresi u člověka zde smějí vyvolávat pouze z třídních protikladů vyplývající neutěšené společenské poměry a po jejich překonání by se měla rozplynout jako sníh na slunci. Pokud tomuto přání nechtěla nasvědčovat každodenní realita, uchýlil se minulý režim aspoň k proskribování a zakazování Lorenzových děl a plných třicet let nepovolil nic z nich v češtině vydat, ač překlady byly už dávno hotové. Tím přiřadil ke svým osmi smrtelným hříchům, jichž se dopouštěl z Lorenzova pohledu už jako součást industriální civilizace, ještě další, devátý.

Pozn. red.: Z připravované knihy Doudlebia jako fenomén aneb Sto esejů o přírodě a společnosti.