Proč ta podoba?
| 11. 5. 2006Pod vlivem rozvoje počítačů na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století se v několika laboratořích v různých zemích objevila nová vlna pokusů vytvořit humanoidního robota, čili robota, který by se co nejvíc podobal člověku. Tehdy jsem si myslel (teď už to mohu přiznat), že je to jen vlna dočasná, že brzy opadne, stejně jako předchozí podobné vlny, a že ji nahradí poněkud pragmatičtější trend vyrábět roboty průmyslové nebo jinak užitečné. Mýlil jsem se, vlna trvá dodnes a objevují se i nové nápady, jak si ostatně přečtete v článku Matěje Hoffmanna v tomto čísle (s. 264). A tak mám příležitost vrátit se k otázce, kterou jsem si zde (Vesmír 83, 663, 2004/12) před časem položil (a odložil): proč vůbec nás, lidi, tolik přitahuje myšlenka vytvořit něco, co by se nám, lidem, podobalo?
Výraz „humanoidní robot“ (či „android“) naznačuje dvojí: jednak že se to člověku nějak (pokud možno co nejvíc) podobá, jednak že to člověk vlastně není. Je tu tedy nárok na stejnost i nárok na odlišnost; je ovšem nutno si vždy vybrat, k jakému aspektu jeden či druhý nárok vztáhneme. Může nás zajímat vzhled (jaké to má tělo – má to nohy, ruce, hlavu?), látka (z čeho to je – z hlíny, kovu, živé hmoty?), pohyb a mimika (kráčí to, mává to rukama, šklebí se to?), řeč (mluví to s námi?), myšlení (chová se to inteligentně, tvořivě, důmyslně, cílevědomě, racionálně?), vědomí (ví to o sobě, má to vůli, vášně?), původ (přišlo to na svět v továrně, zkumavce, porodnici?) a vývoj (učí se to, sbírá to zkušenosti?).
Humanoidní robotika zpravidla klade důraz na podobnost ve vzhledu, v pohybových dovednostech a ve schopnosti mluvit. Nezapomínejme však na to, co není přímo vidět, ale co se do řeči a chování robota musí promítnout: myšlení. Je to, pravda, věc dosti neurčitá; někdo by raději mluvil o inteligenci, jiný o rozumu, třetí o racionalitě, čtvrtý o tvořivém sebezdokonalování. V tomto směru lze navázat na mnohé, co už dovede i dnešní umělá inteligence (jako obor), jakkoliv v celkem primitivní a fragmentární podobě. To vše po vzoru člověka.
Naproti tomu v důsledně enaktivním přístupu (viz citovaný článek) by roboti měli mít možnost si sami podle sebe a pro sebe obhlížet a ohmatávat svůj okolní svět. Vybudovali – „zjednali“ – by si tak svou vlastní, robotí verzi reálného světa, neovlivněnou lidskými předsudky, iluzemi a jistotami, které se jim dnes snažíme vnucovat. Zbývalo by už jen, aby si vytvořili svou vlastní řeč a sdružili se do vlastního robotího společenství (věc ve sci-fi už celkem běžná).
Zdá se však, že humanoidnímu trendu v robotice je bližší názor, že budoucí populace robotů si bude s populací lidskou dobře rozumět, že to nebude nějaké ne-lidské plémě zrůdných a nesrozumitelných bytostí. Nechceme, aby se roboti od nás příliš lišili, a čekáme, že se naučí spíše lidské řeči a lidským způsobům. Pak je ovšem celkem přirozené – ba dokonce nutné –, aby se nám co nejvíce podobali také vzhledem, pohyby a mimikou.
Zvláštní přitažlivost, až posedlost tématem umělého člověka, společná vědcům, konstruktérům, umělcům, futurologům a filosofům, asi souvisí s lidskou hravostí v její tvořivé podobě. Proto nás láká i úkol obzvlášť náročný – opakovat druhý největší Stvořitelův čin. Nejde ani o to, že by nás člověk (jakožto cíl projektu) vzrušoval tím, že je z tvorstva nejvznešenější a nejdokonalejší, stačí jen, že je dosti pozoruhodný.
S hravostí jde ruku v ruce další naše výjimečná vlastnost: neutuchající zvědavost. „Všichni lidé od přirozenosti touží po vědění,“ zní první věta Aristotelovy Metafyziky. Touží po vědění jakéhokoliv druhu – tedy i po vědění o sobě samém. Proč bychom i my nebyli něčím, co se dá poznat, čemu se dá porozumět? Konstrukce umělého člověka je jedním z testů, zda rozumíme člověku přirozenému. Buď se ukáže, že na tom nic není, čili že v jádru jsme bytostí dosti prostoduchou a srozumitelnou, anebo to bude nadmíru náročné a obtížné, takže si budeme moci gratulovat, když se nám to nakonec povede.
Anebo je to všechno jinak. Co když si lidstvo už začíná uvědomovat svou pozemskou konečnost, k níž si ostatně samo dost přispívá? Proto se tolik mluví o možnosti zabydlit se na jiných planetách. A ze stejného důvodu se v nás, možná podvědomě, rodí vidina nějaké nové, méně choulostivé populace bytostí, kterým by se na světě dařilo lépe než nám. Snad jakýsi náš podvědomý kolektivní reprodukční pud, díky němuž – není divu – chceme i to, aby tato nová populace, mladá, vnímavá a učenlivá, převzala naše moudrosti, chování, zvyky a kulturu – k čemuž ovšem patří, aby se nám její jedinci i vzhledem podobali.
Člověk se může vytratit, jeho svět a jeho podoba tu zůstane.
Ke stažení
- článek ve formátu pdf [74,12 kB]