O nezabíjení babiček

V diskusích nad mým článkem o všeobecném egoizmu všeho živého (Vesmír 77, 67, 1998/2), ať byly vedeny písemně (Vesmír 77, 304, 1998/4, Vesmír 77, 343, 1998/6) či ústně, se ukázalo, že se veřejnost intenzivně zajímá o problematiku nezabíjení babiček, neboť cítí, že z této lidské (ne)činnosti plyne cosi zásadního o lidském humanizmu. Argumentace je přibližně takováto – ano, chápu, proč se staráme o své děti, ty nesou naše geny, a když je budeme živit, nadělají vnoučata, která také ponesou naše geny. Ale naši staří rodiče už své geny přenesli, totiž do nás, a staráme-li se o ně, plýtváme energií, kterou bychom mohli věnovat svému množení či pečování o své děti. Měli bychom se svých starých rodičů nějak zbavit, asi je i sníst, neboť získané proteiny se nám pro další proliferaci našich genů budou hodit. Jenomže to neděláme – žádná lidská kultura se starých lidí systematicky nezbavuje. U dědečků to lze pochopit i z hlediska hloupého darwinizmu: dědeček je starý, nicméně stále poněkud schopný množení; dědeček jako kategorie vlastně neexistuje. Babička, tedy samice v postmenopauzní periodě, se opravdu nerozmnožuje, a představuje tedy skutečný problém.

Jenom na okraj – přidruženou otázku nezabíjení lidí nějak postižených ponechávám stranou, neboť coby neantropolog nevím, kolik lidských kultur tyhle lidi vlastně zabíjí. Mám pocit, že jich je nebo bylo hodně (nedávno a nedaleko – Sparta) a že naše tolerance je prostě luxusním projevem společnosti ekonomicky bohaté a napadené několika velmi agresivními memy (Lidskost, Křesťanství, Pokrok, Antropocentrizmus). Máme dvě možnosti: buď přiznat, že nezabíjet postižené osoby je dobré, protože máme civilizační a mravní pokrok, a že kultury, které je zabíjejí, jsou hnusní divoši; anebo přiznat, že i zabíjení je pozoruhodná kulturní zajímavost, která dodává světu pestrosti. Kdo není antihumanista, je nutně kulturní šovinista, ne-li rasista. Lidské hodnoty se směňují stejně jako jiné zboží, proto jich nemůžeme mít víc najednou; není snadné být opravdu politicky korektní.

Nezapomeňme také, že značná část našeho chování je determinována i zkušeností, že lidé se dívají, něco si myslí, a nejsou-li sami důležití, někomu důležitému to na nás řeknou. Kdykoliv se sejdou dva lidé a projednají otázky bezprostředního společného zájmu, začnou hovořit o povahových vlastnostech, chování, ambicích, rodinných a majetkových poměrech a mravech nepřítomných osob. Člověk je lidoop, který tráví nesmírné množství času drbáním a pomlouváním bližních (jsem přesvědčen, že u šimpanzů je to zrovna tak). Je to samozřejmě aktivita, která silně posiluje soudržnost naší společnosti, neboť nutí jedince, aby byli maximálně konformní, aby dodržovali onu majoritní životní strategii, jejíž popis lidé obdaření básnickým viděním světa nazývají morálkou. Jen ti mentálně nejsilnější jedinci se tomuto nátlaku dokážou vzepřít a třeba zabijí někoho uvnitř society nebo odmítnou zabít nějakého zlého cizáka (cizáci jsou zlí z definice). Máme obsedantní potřebu být v kolektivu oblíbeni; asi víme proč. Však ono se nám to slušné a nesobecké chování vrátí. Uznávám nicméně, že takové vysvětlení čehokoliv úplně neobstojí. Proč by nám mělo u bližních prospět, že nejíme babičky, když by bylo nejrozumnější babičky jíst? Odpověď na otázku nezabíjení babiček musí ležet někde jinde.

Proximátní úkoly a ultimátní cíle

Nejprve je ovšem potřeba pokusit se vyvrátit vžitý předsudek, že člověk dělá to, co si myslí, že dělá, a když si nemyslí, že to dělá, tak dělá něco jiného. Nikoliv – to, co si člověk myslí, není příliš zajímavé.

Jeden z mých oponentů řekl, bohužel nenapsal, že kdyby měl Dawkins pravdu, musely by se před bankami spermatu hromadit davy mužů chtivých takto lacino proliferovat své geny; a ovšem hned dodal, že ví, jak je to napadnutelné. Ano, je to moc pěkně napadnutelné: stát před spermatickou bankou za účelem zvýšení vlastní biologické úspěšnosti může jenom blázen. Rozmnožování jedinců je věc zjevně výhodná pro jejich geny, neboť jenom tak mohou přetrvávat (Storch, Vesmír 77, 385, 1998/7), zatímco žádný jedinec se sebeaktivnějším množením zániku nevyhne (spíše naopak), neboť mortalita dosahuje překvapivých 100 %. Aby se tedy jedinci rozmnožovali, musejí z toho něco mít. Člověku, a zjevně nejen člověku, kupříkladu přináší blaho (1) sex a (2) pečování o malé roztomilé bezmocné bytosti. Že kombinace těchto aktivit obvykle, aspoň v přirozeném lidském prostředí (což je dnes dejme tomu kmen Kung z jižní Afriky), způsobuje množení, je z osobního hlediska lidského jedince irelevantní – málokdo se chce množit, děti se většinou dělají nedopatřením, neboť platí (1), načež je začneme různě živit a peskovat, neboť platí (2). Jsme programováni k plnění proximátních úkolů sloužících k dosahování ultimátních cílů, o kterých vesměs netušíme, že jsou, a do kterých nám nic není. Kultura způsobuje, že se člověk může chovat i nesmyslně – kultura vůbec většinou škodí: mnoho lidí realizuje své libosti jinak, než jak si to geny představovaly: sexu dosahujeme s partnerem druhého pohlaví, s partnerem stejného pohlaví i s partnerem nafukovacím; potřebu pečovat/peskovat si saturujeme péčí o své děti, péčí o cizí děti i chovem drobného zvířectva. Lidé, kteří vlastní maltézského pinče a vibrátor, stejně jako lidé užívající antikoncepční prostředky či lidé adoptující sirotky, se chovají podle přímých povelů svých genů, aniž by jim plnili jejich zásadní cíle. Nicméně i v tomto vyspělém světě se lidé pořád spíš množí, než aby adoptovali, kupodivu. Mužové tedy stojí před bankami spermatu nikoliv proto, aby vědomě namnožili své geny, nýbrž proto, aby získali obnos, který je pak možno investovat do sbalení nějaké ženské. Že jich tam nestojí mnoho, je dáno tím, že za takový obnos se asi moc sexu nenakoupí. (Pro úplnost – kolik tam vlastně platí?)

Člověk má úplnou osobní svobodu: užívá ji k radostné a dobrovolné proliferaci svých genů, o jejichž existenci nikdy ani neslyšel. Neptejme se, co si myslíme, když něco děláme, nýbrž pozorujme, co vlastně děláme. Mnohé nám pak začne být srozumitelnější; třeba to, že celé krásné písemnictví pojednává o hledání pohlavního partnera (Romeo a Julie), o hledání dominance uvnitř society (Macbeth), o neštěstí těch, kdo nejsou úspěšní ani v jednom (Hamlet), a o tom, jak je pěkné být xenofobní (Kupec benátský).

Člověk nezabíjející babičky je například nezabíjí proto, že je má rád. Protože si na ně za celý život zvykl. Každý ví, že staří lidé jsou (a hlavně v tradičních společnostech byli) zdrojem zkušeností, přenašeči starých, hlubinných memů, zkrátka významnými mediátory kulturní evoluce („dobrá hospodyňka pro pírko“, „drobty patří ohníčku“ a podobně). To ovšem každý ví, a proto se na to nikdo neptá. Tážeme se, zda za nezabíjením babiček neleží něco hlubšího – buď tzv. Lidskost, nebo nějaký zakamuflovaný Užitek. Proximátní důvody nezabíjení babiček jsou triviální; ultimátní musíme teprve hledat. Eventualitu, že za to může Lidskost, ponechám stranou: nevím, jak by se na to dalo přijít. Hledejme tedy Užitek z babiček.

O původu babiček

Kde začít? Asi úvahou, kde se vlastně ty babičky vzaly, neboli kde se vzala dlouhá postmenopauzní perioda v ontogenezi lidských samic, neboli kde se vzala menopauza. Protože problém nezabíjení babiček je vlastně problém účelu menopauzy. K této úvaze potřebujeme několik vstupních dat (viz obr.):

1. Ostatní lidoopi (giboni, orangutani, gorily, šimpanzi) umírají plodní, anebo jakžtakž plodní; člověk je jediný lidoop s babičkami.
2. Ostatní lidoopi se dožívají sotva padesáti let, zatímco člověk přesáhne i stovku.
3. Všichni lidoopi mají – ve srovnání s ostatními primáty – zpožděnou pubertu, nejvíc lidé.
4. Tyto posuny v časování různých životních etap nejsou spojeny s velikostí těla, jak to často bývá (malá zvířata mají intenzivnější metabolizmus, a tedy žijí rychleji, ale člověk má pomalejší ontogenezi než mnohem větší gorila).
5. Člověk se rodí na ranějším stupní ontogeneze než jiní lidoopi – asi proto, že v pozdějším věku už by jeho hlava skrz matčinu pánev jen tak neprošla.
6. Člověk se živí věcmi, které je schopen shánět až v dosti pokročilém věku, čímž nemíním ani tak hamburgry, jako dejme tomu podzemní hlízy; ostatní lidoopi se o sebe dokážou postarat hned po odstavení. Péče o potomstvo je u člověka nesrovnatelně delší než u ostatních lidoopů (viz také bod 5), více než deset let trvá, než je člověk jakžtakž životaschopný a sociálně přijatelný.
7. Člověk je jediný lidoop, kde samci jednoznačně preferují mladé sexuální partnerky.
8. Člověk je jediný lidoop, který je monogamní (s přibližně 20 až 30% reprodukčně zdařilou – ve skutečnosti vyšší – nevěrou zaznamenanou ve všech testovaných společnostech) a zároveň žije sociálně; výrazně polygamní je člověk jenom vzácně, v bohatých a zároveň nedemokratických společnostech, kde lze uživit více manželek a tvrdě zdeptat ty samce, kteří jsou polygamií svých úspěšných konkurentů odsouzeni k celibátu (nápadná polygamie je tedy záležitost v podstatě otrokářsko-feudální).
9. Samice všech sociálně žijících zvířat preferují vysoko postavené, bohaté a mocné samce; tak je tomu i u lidí, nicméně byť i jen náznaku budoucího vysokého postavení se v složité, technologicky a kariérně náročné a nejrůznějšími protekcemi prorostlé lidské společnosti dosahuje v dosti pokročilém věku – proto bývají manželové starší než manželky, v celosvětovém průměru prý o 3,5 roku, čím strukturovanější společnost, tím starší jsou manželové (viz také bod 7). (Nezapomeňme, že samice snažící se získat geny od úspěšného samce obvykle zjistí, že dotyčný je již ženat, i nezbývá jí, když už ty jeho geny v sobě má, pojmout za chotě nějakého hodného chlapce ze sousedství, který ji už léta děsně miluje. Věkový rozdíl párů před oltářem je tedy patrně nižší než skutečný věkový rozdíl párů vstupujících do reprodukce – stálo by za výzkum.)

Co s tím? – Inu to, že prodloužení lidského života je dáno především neproporcionálním prodloužením období postmenopauzního: kde šimpanzice umírá, žena se stává babičkou. Dále to, že babička je evoluční novinka, jejíž vznik je fylogeneticky synchronní s prodloužením péče o potomstvo, monogamií, sexuální preferencí mladých samic a (starších?) úspěšných samců. Zdá se, že tato novinka je relativně mladá, že podstatné změny životního cyklu se odehrály někde na úrovni těch lidských populací, které konvenčně nazýváme Homo erectus (např. jávští pitekantropové nebo čínští sinantropové). Babička tedy není jen tak nějaký omyl či vedlejší produkt evoluce, babička je fenomén, který evoluce vyrobila, aby tu byl – babičku bychom měli vysvětlit jako adaptaci k něčemu. (Prodloužení života samčího pohlaví není nijak záhadné: přece jenom máme společné geny, těžší by asi bylo prodloužit život jednomu pohlaví a druhého se netknout.)

Jenom ještě poznámka: Jsou i teorie, že menopauza není adaptivní. Buď to může být pouhá zplodina stárnutí, senescence, něco jako slábnoucí zrak, anebo je to prostě kulturní artefakt způsobený moderní lékařskou péčí. Pak by ovšem bylo rozumné babičky jíst. Nevěřím tomu. Zaprvé ukončení produkce vajíček se nijak nepodobá slábnutí zraku ani ukončení produkce spermií; není to postupné vyznívání, ale rázný fyziologický proces. Zadruhé lékařská péče sice prodloužila průměrnou délku života, ale učinila to především výraznou redukcí dětské úmrtnosti. I v tradiční společnosti Kungů tráví značná část žen značnou část svých životů v postreprodukční fázi, i když dobrého bílého doktora-humanistu, který by jim vyléčil děti a způsobil tím hladomor, třeba ani neviděly (maximální zaznamenaný věk Kungů je 88 let). Zatřetí kdyby bylo rozumné babičky jíst, byli bychom je občas jedli.

Babička se stará o svá vnoučátka

První adaptivní vysvětlení existence babiček je nasnadě: samice, která bude plodná až do smrti, bude ve své plodnosti i jiných fyziologických vlastnostech postupně odumírat, tak jako to činí samci, takže její pozdní děti budou patrně poněkud ztrácet životní nadějnost, její nejmladší dítě ji patrně přežije jen o pár dní. Senescenci nelze obejít ani obelhat; taková věc prostě přichází, protože prodlužování života něco stojí – kdo investuje do prodloužení života, nemá dost zdrojů na zvýšení své reprodukční úspěšnosti v mládí. Lidoop, kterému péče o potomstvo trvá dlouho a nedokáže vrhnout deset dětí najednou, si musí vyvinout nějakou antisenescenční strategii. Lidskou protistrategií je menopauza.

Samice, která množení v pravý čas – když je ještě slušně práceschopná – zanechá, může svou pracovní sílu věnovat dětem svých dcer a snach, a zvýšit tím jejich šanci na přežití. Bude mít asi míň dětí, ale bude mít víc vnoučat, tedy víc kopií svých genů, neboť ona si může být jista – na rozdíl od dědečka – že její vnoučata jsou opravdu její. Může přikrmovat některé (některé!) matky a jejich neodstavené děti a tím urychlovat růst dětí a přibližovat dobu jejich odstavení; anebo může jaksi naznačovat, že bude přikrmovat některé (některé!) děti, až budou odstaveny, a tím umožňovat, aby byly odstaveny dřív. V obou případech zvyšuje šanci svých vnoučat na přežití, ale také uvolňuje své dcery a snachy k dalšímu rozmnožování. Navíc se babička hodí i v pozdějším věku svých vnoučat – prostě se o ně stará a hlídá je, takže rodiče mohou chodit do práce. V naší společnosti, kde celkem nikdo nic nedělá, by to snad ani nemuselo být, ale takoví etiopští rolníci mají co dělat, aby byli živi. Menopauza je zkrátka rozumné omezení reprodukčního rizika. Proč ji nevynalezli také samci? Inu, samčí množení je nesrovnatelně lacinější, takže si je lze dovolit i v hodně pokročilém věku. A altruizmus vůči potomkům se otcům a dědečkům obecně míň vyplácí, neboť mnohé jejich údajné děti nejsou jejich, konkrétně třeba 20 %. Matka je svému dítěti příbuzná na 50 %, otec průměrně na 40 %. Pokud by se měl starat o dítě svého syna, má už 36% pravděpodobnost, že nedělá dobře, zvlášť kdyby kvůli tomuto vnoučátku zastavil své vlastní množení. Samice se s tímto typem dilematu nesetkávají, proto jsou na své děti a vnoučata všeobecně hodnější a k altruizmu vůči nim ochotnější.

Babička je tedy osoba zdravě sobecká z hlediska příbuzenské, rodinné selekce. Babička je monument příbuzenského nepotizmu (protežování) v přirozené občinové, tedy protekční společnosti. ¹⁾ U mnoha zvířat existují dospělá mláďata, helpeři, kteří místo aby opustili rodné hnízdo, pomáhají nějakou dobu svým rodičům v produkci jejich dětí, tedy vlastních sourozenců (blíže viz Burda, Vesmír 76, 376, 1997/7). Člověk má zkrátka helpery postreproduktivní, zaměřené na produkci vnoučat – nenapadá mě teď jiný případ zvířete s touto reprodukčně-sociální strukturou. Že je Homo sapiens v mnohém unikátní, vskutku nelze popřít.

Babička brání zabíjení svých dětí

Že se babičky starají o vnoučátka a že jsou nápadně svolné k dosti krutému vykořisťování, vidíme pěkně i v naší rozvinuté společnosti. Otázka, proč totéž nedělají i jiní sociální savci, není triviální – patrně jim prostě výchova potomka trvá kratší dobu. Samice množící se bez ohledu na postupující stáří ohrožuje jen své poslední mládě (ostatní už vyletěla z hnízda), zatímco lidskou samici obvykle následuje celý roj různě odrostlých, nicméně stále nesamostatných potomků. (Zvláště excesivním případem jsou v některých kulturách tzv. doktorandi.) Přesto je možné, že objev menopauzy je ještě jinak a složitěji navázán na unikátní sexuálně-sociální systém Homo sapiens.

Mezi mnoha savci – i u lidí – je běžné zabíjení dětí, infanticida (Frynta, Vesmír 75, 37, 1996/1). Není na tom nic divného – samice savců jsou graviditou a kojením na dlouhou dobu vyřazeny z dalšího zabřeznutí. Vidím-li těhotnou nebo kojící samici, vím, že teď se mnou nepočne, dokud nepotratí nebo dokud se mláďátko nečekaně nezaběhne do tak hlubokého lesa, že už je ani nemá cenu hledat. Zvláště u sociálně žijících savců je myšlenka na infanticidu nasnadě. Přijde-li do harému nová samice s mládětem jiného samce, nemá vládce harému absolutně žádný důvod nechat to mládě naživu; z hlediska samce je tedy situace jasná a přehledná. Ne tak z pozice samičí: matka už do potomka investovala (neboť vajíčko je bohaté na zásobní látky, a tedy drahé; neboť embryo získává živiny z matčina těla; neboť mléko musí syntetizovat ona), takže by se měla samčím infanticidním choutkám bránit. Vskutku to dělá, ale jen po určitou mez. Dítě, na něž si zasedl otčím, totiž spolehlivě ubránit nelze. Jakmile matka sezná, že to otčím myslí vážně, dosáhnou oba partneři souladu doslova dojemného: matka sice infanticidou ztrácí, ale pokračováním výchovy nezachranitelného potomka by ztratila ještě víc, nemluvě o tom, že i ona je výživou svého starého dítěte blokována a nemůže počnout dítě nové, tentokrát už sociálně přijatelné. Špatného potomka je tudíž vhodno zbavit se co nejdřív. Proto např. gravidní myši přenesené k jinému samci spontánně potratí.

Člověk je zvláštní lidoop – je monogamní, sociální a tvoří páry starších samců a mladých samic. Samice člověka si tedy skoro může být jista, že se stane vdovou. (Nepozorujete to kolem sebe?) Bude-li v okamžiku ovdovění ještě pohlavně aktivni, přijde nový samec, tedy otčím, a její děti (a má jich kolem sebe dost) se ocitnou ve značném infanticidním riziku, hlavně ty nejmladší. Bude-li už v okamžiku ovdovění postmenopauzní babičkou, nebude nikdo její mláďata ohrožovat, protože už není proč. Menopauzní věk je pak prostě kompromisem mezi snahou samice nadělat co nejvíc dětí, redukcí rizika, že některé děti už nedovychová, a redukcí rizika, že v okamžiku ovdovění bude ještě k světu a o své děti proto přijde. Babička je samice, o niž už nemáme žádný sexuální zájem; proto můžeme její potomky klidně nechat žít. ²⁾ Toť pravý triumf humanizmu!

Já myslím, že naše sobecké geny z nás musejí mít docela radost, především z naší víry, že se mravně chováme jen tak pro nic za nic.