Psi a tajemné cesty ničivek

Některé druhy tropických parazitických prvoků rodu Leishmania vnikají do sleziny, jater a kostní dřeně infikovaných živočichů a člověka. Výsledky působení parazita vhodně charakterizuje jeho starší český název – ničivka útrobní. Jestliže tato forma leishmaniózy není léčena, může skončit smrtí.

Dosud byla nemoc rozšířena v tropických a subtropických oblastech; nejvíce případů onemocnění se vyskytuje v Jižní Americe, Africe, středomořské oblasti a v Indii. Leishmanie se šíří tak, že hmyzí přenašeči – drobní komárkové rodu Phlebotomus (koutule či též „flebotomové“) – nasají krev infikovaného jedince, potom bodnou zdravého člověka, a tím parazity přenesou. Oblasti mírného pásma jsou tohoto onemocnění ušetřeny, protože tam nejsou pro flebotomy vhodné životní podmínky.

Proto bylo velkým překvapením, když byla u loveckých psů z 21 amerických států a u psů z kanadské provincie Ontario identifikována Leishmania infantum. Vědci vůbec netuší, jak se mohl parazit rozšířit tak daleko na sever. Sporadické případy nakažených psů mírného pásma se objevovaly už dříve. Vysvětlovalo se to nakažením během pobytu v zamořených oblastech a nikdo otázku původu parazita dále nestudoval. Situace se změnila v roce 1999. Lovečtí psi v exkluzivním klubu v Millbrooku, který je vzdálen 130 kilometrů od New Yorku, začali krvácet, hubnout, línat, trpět ledvinovou nedostatečností, a nakonec zemřeli. Nejdříve se příčinou onemocnění nikdo nezabýval, pak byl povolán specialista na nemoci přenášené klíšťaty, jimiž je tato oblast zamořená. V krvi psů nenašel nic. Až po delším zkoumání byly jako příčina onemocnění identifikovány leishmanie. Po tomto nečekaném odhalení bylo testováno téměř 11 000 loveckých psů a 12 % z nich mělo v krvi protilátky proti leishmaniím, což znamená, že se s chorobou museli setkat. Vědci pak testovali ještě potulné psy kolem Millbrooku a staré krevní vzorky z 450 psů. Všechny byly negativní.

Zůstává otázkou, jakým způsobem mohlo být přes tisíc loveckých psů infikováno. Flebotomové nebyli pozorováni ani kolem Millbrooku, natož pak v Michiganu nebo v Kanadě. Přímý přenos krví bez přenašeče se sice výjimečně vyskytnout může, ale rozhodně jím nelze vysvětlit tak velké množství případů. Jedním z možných vysvětlení jsou časté cesty „elitních“ psů na jih, kde se flebotomové vyskytují. Další možností je, že na severu žije nový druh flebotomů, přizpůsobený tamním podmínkám. Jiná teorie předpokládá nový druh přenašeče.

Tato diskuse není pouze akademická. Jestliže flebotomové mohou přenést leishmanie na psy, mohli by je přenést také na lidi. Zatím důvod k panice není. Leishmania infantum je endemická kolem Středozemního moře, kde je jí nakaženo kolem 20 % psů. Klinická forma choroby se u většiny ras neprojevuje. K přenosu na člověka a k jeho onemocnění nedochází příliš často, v nebezpečí jsou hlavně děti a lidé s oslabeným imunitním systémem. Znalost způsobu přenosu bude důležitá také při pokusech o vyhlazení parazita ze Severní Ameriky. Jestliže jsou leishmanie přenášeny mezi psy přímo krví, stačí odstranit nakažená zvířata. Jestliže je ale přenášejí přizpůsobení flebotomové, mohou být infikováni další psi, kojoti, lišky – a už se leishmanie nikdy nebude možné úplně zbavit. (Science 290, 1881, 2000)